O poslancích už prý nebudou rozhodovat voliči, ale vyberou je politické strany. Tahle teorie se začala šířit sociálními sítěmi ve výrocích některých politiků po středečním rozhodnutí sněmovního ústavně-právního výboru, který navrhl možnou podobu volebního systému. Ta by měla nahradit „díry“ ve volebním zákoně, které přineslo nedávné rozhodnutí Ústavního soudu.

Realita je ovšem trochu jiná. Předmětem ohnivé diskuse se trochu překvapivě stala jen malá část celého návrhu, který ve výboru navrhl jeho předseda Marek Benda. Tou je úprava tzv. druhého skrutinia. Kvůli podmínkám, které novému volebnímu systému fakticky vytyčili ústavní soudci, totiž nezbývá jiná možnost než rozdělovat poslanecké mandáty ve dvou stupních. První by se měl podle projednávaného návrhu odehrát na úrovni 14 volebních krajů. 

Protože ale ústavní soudci „zatrhli“ možnost, aby se na téhle úrovni rozdělily všechny mandáty, bude se muset část poslaneckých křesel rozdělit celostátně, což se odehraje právě v tolik diskutovaném druhém skrutiniu. V něm při tom půjde jen o malý zlomek poslanců a rozdělí se v něm pouze zbytky hlasů z jednotlivých volebních krajů.

Jinak než v devadesátkách

Strany v tomto doplňkovém, celostátním rozdělování křesel dostanou jen několik mandátů, které zmírní nerovnosti vzniklé tím, že české kraje jsou velmi nerovnoměrně velké. Je jednoduché v tomto druhém skrutiniu přidělit mandáty kandidujícím stranám, ale trochu složitější určit, který kandidát má mandát dostat, když strany kandidátky podávají v jednotlivých krajích. Do roku 2002 u nás platilo, že v druhém skrutiniu mandáty konkrétním kandidátům přidělují jednotlivé politické strany a mohou vybrat kohokoli, kdo kandidoval v některém volebním kraji a nebyl v první (krajské) úrovní zvolen. Stranám tehdy skutečně nic nebránilo vybrat kandidáta, který ve svém kraji neuspěl a voliči ho chtěli „vykroužkovat“.

Rozhodnou „kroužky“

Bendův návrh ale zavádí něco úplně jiného. Podle navržené úpravy by totiž volební strana pouze určila pořadí volebních krajů, do nichž mandáty z celostátního rozdělování postupně připadnou. Přeloženo do lidské řeči: strana jen vybere pořadí z prvních náhradníků nezvolených v jednotlivých krajích. Nebude moci sáhnout po nějakém neoblíbením partajním šíbrovi, který v jeho domácím regionu propadl, protože o postupu do druhého skrutinia rozhodnou „kroužky“ voličů. 

Dále čtěte

Koalice SPOLU chce lepší pomoc podnikatelům. Vládu vyzvala k jednání

Občanští demokraté, lidovci a TOP 09 vyzvali ministryni financí Alenu Schillerovou a ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (oba za…

Protože jsou ale volební kraje nerovnoměrně velké, dají se úspěšní první náhradníci mezi sebou měřit docela složitě a někdo musí určit jejich pořadí pro celostátní rozdělování hlasů. To, že si strana nevybere poslance podle vlastního uvážení, ale určí jen pořadí prvních náhradníků, je z pohledu fungování volebních systémů rozumný kompromis, který navíc umožní zmírnit některé regionální nerovnosti, které systém dvou skrutinií může v praxi přinést.

Mnohem horší „léky“ 

Hlasití kritici tohoto systému teď přehnaně mluví skoro o konci demokracie a straší voliče mocí politických stran. Zapomínají při tom ale přiznat, že velká část z nich prosazuje řešení, která by na rozdíl od Bendova návrhu skutečně snížila vliv voličů na složení poslanecké sněmovny.  Takovým řešením by byla například situace, kdy by se všech 200 poslanců volilo v jednom volebním obvodě z jediné celostátní kandidátky, kterou by samozřejmě sestavila celostátní politická strana. V takovém případě by kandidát oblíbený ve svém kraji téměř neměl šanci „skočit“ a o složení poslaneckého klubu by fakticky opravdu rozhodovala jen stranická centrála.

Ještě horší variantou by pak byla ta, o níž zřejmě uvažují například piráti a která by zavedla celostátní kandidátku, na níž by byli seřazeni všichni kandidáti z krajů v pořadí 1 až 200. Křesla získaná stranou v celostátním druhém skrutiniu by se pak přidělovala bez jakéhokoli ohledu na preference voličů podle této stranické kandidátky. Možná by to navenek vypadalo, jako že strany nemají takovou moc, ale ve skutečnosti by byla extrémní, a tenhle systém by na rozdíl od Bendova poskytl jízdenku do sněmovny i pro neoblíbené stranické funkcionáře. 

Alchymie volebních systémů je samozřejmě složitá. Neměla by v ní ale převládnout logika prvoplánových řešení, která se ve výsledku otočí proti voličům, ani snaha mlátit politické konkurenty po hlavě nepodloženými výroky o oslabování síly voličských hlasů.