Mark Zuckerberg, Elon Musk a Jeff Bezos FOTO: Adam Hošek / Midjousrney / FORUM 24
FOTO: Adam Hošek / Midjousrney / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Skupina technologických miliardářů působících v USA, z nichž nejviditelnější je v současnosti Elon Musk, prezentuje vizi budoucnosti lidstva, kterou lze označit za jednu z variací starodávného sociálního darwinismu. Obvyklá námitka proti němu zní, že lidská společnost slepě neopisuje logiku přírodní evoluce. Jenže co když se věci mají ještě jinak? Co jestli drsný svět „přirozeného výběru“ stavěný do protikladu ke světu kultury je ve skutečnosti sám kulturně podmíněnou polopravdou?
Přírodovědné výzkumy staví primitivistické představy o darwinismu na hlavu. Zvířata ve skutečnosti nejsou ve svém chování plně determinována instinkty, jak se dlouho věřilo. Jen živočich, který není „instinktivním automatem“, se totiž může s velkým zápalem věnovat hře. A nehrají si pouze jednotlivci, případně příslušníci stejného druhu. Stále častěji zaznamenáváme také hry mezidruhové, při nichž původně cizí zvířata vynalézají nové způsoby chování a s nimi nové kódy, jimiž navzájem komunikují.
Proč je to důležité? Studium hrajících si zvířat ukazuje, že tradičně vymezená hranice mezi člověkem a zvířetem je pravděpodobně nesmyslná. Nelišíme se od zvířat tím, že dokážeme získat odstup od instinktů, případně že bychom mohli člověka definovat jako „instinktivně nedovybavené zvíře“ (Arnold Gehlen). Zvířata, která si hrají, dokážou totéž. Umějí se chovat kreativně a vynalézat nové vzorce chování odpojené od „instinktivní nutnosti“.
Patrně máme ke zvířatům celkově mnohem blíže, než jsme si namlouvali. Na rozdíl od nás zvířata neznají řeč a její symbolický zápis, takže nedovedou své novoty tak spolehlivě a bezpečně akumulovat jako my. To ovšem neznamená, že nemají vědomí. Množí se důkazy, že vědomí může vykazovat i hmyz.
Primitivní sociální darwinismus nahlíží na vývoj v přírodě z perspektivy „tvrdého boje o život“. Hra a s ní spojená kreativita nemají žádné místo v pohledu na přírodní svět, kde o všem údajně rozhodují „slepé a náhodné mutace“.
V tomto pohledu nejste chytřejší než někdo jiný, protože jste rozvíjeli své vlohy a dostali se vlastní snahou na určitou úroveň schopností. Zrovna tak zde chybí ocenění vzájemně výhodné spolupráce. Pěstuje se představa, že existují „rozené alfy“ a vedle nich jim „přirozeně“ podřadní ostatní lidé. „Přirozené alfy“ se nemusejí snažit být lepší než jiní, neboť se prý takové narodily. Selekční tlak slouží jen k tomu, aby se ukázalo, kdo alfou je a kdo ne. Alfy mají vládnout a je třeba zavrhnout představu, že existuje jakýkoliv druh rovnosti mezi nimi a ostatními – například že se musejí všichni lidé řídit stejnými zákony.
Než číst výplody „géniů“ ze Silicon Valley, raději si hrajte s kočkou
Sociální darwinisté, včetně polovzdělaných technologických miliardářů, podsouvají přemýšlení o společnosti nefunkční představu o fungování přírodního výběru, která sama nejspíše vznikla promítnutím specifického obrazu divokého kapitalismu 19. století do sféry přírodní filozofie. Ve skutečném světě zvířat ale nacházíme i mnohem kooperativnější strategie, než jaké předepisuje logika „boje o život“ podsouvaná přírodě i společnosti.
Proti ní již velmi dávno formuloval úplně odlišnou vizi básník Friedrich Schiller: „Člověk si hraje jen tam, kde je v plném významu slova člověkem, a jen tam je člověk celým člověkem, kde si hraje.“
John Gray v knize Filozofie koček (2020) tvrdí, že aby lidé žili šťastnější životy, než v jakých se právě plácají, mohou a měli by se poučit u svých domácích mazlíčků.
Zatímco kočka projevuje úzkost jen v situaci skutečného bezprostředního ohrožení, lidé se obyčejně utápějí v úzkostech neustále a bez konkrétní příčiny, píše Gray. Je to způsobeno tím, že spíše než na stavu světa závisejí na svých představách o něm, kterými se donekonečna probírají a z nichž vyvozují často imaginární důvody, proč si neužívat přítomného okamžiku. Navíc záměrné snahy „být šťastný“ často tento lidský nedostatek ještě prohlubují. „Zapomeňte na hon za štěstím a možná ho najdete,“ radí autor.
Kočky také podle Graye dokážou oceňovat život, jaký je, místo toho, aby se děsily stárnutí a smrti, což by jim znemožnilo nalézání pozitivních šancí v tom, co mají kolem sebe.
Nahlíženo z Grayem předložené „kočičí“ perspektivy, jeví se frenetické snažení Techno Bros zmatečným a těžce zavádějícím. Proč bychom se například měli upínat k představě, že jde o to založit lidskou kolonii na Marsu? Jednu obyvatelnou planetu máme; a je mnohem rozumnější snažit se chovat se tak, abychom ji nezničili, než utápět nesmírné množství mentální energie v dost možná neprůchodných plánech osídlení a terraformování rudé planety.
Jestli se Musk a spol. bez Marsu nedokážou obejít, ať tam spánembohem odletí – za své, samozřejmě. Pravděpodobně by se brzy ukázalo, že překvapivě malé množství lidí na Zemi postrádá hajlujícího miliardáře i produkty jeho firem – že aby se ve svých životech opravdu posunuli dále, potřebují jiné lidi a jiné věci.
Království řízená jako firma
Technologická lobby v USA se právě pokouší zařídit nepřátelské převzetí planety. Její vize nahrazení rozvinutých národních států sítí regionálních autokratických královstvíček „řízených jako firma“ je hluboce regresivní a představovala by návrat k raně středověké feudální roztříštěnosti na jen zdánlivě „pokročilejší“ úrovni.
Technokratická léna by namísto někdejších středověkých křižáckých a objevitelských výprav vysílala výpravy mimoplanetární. Podobně jako v dobách klasického kolonialismu by při nich domov přednostně opouštěli ti, s nimiž má vrchnost potíže. Kritizuješ svévoli vládce? Dožaduješ se ústavnosti a právního státu? Šup s tebou do marťanské podzemní kolonie, ty libtarde!
Tato vize budoucnosti však rozhodně není žádnou přírodní nutností. Spíše než na jakýchkoliv „objektivních“ vývojových trendech závisí na tom, co často z obskurních a hluboce egocentrických důvodů šrotuje v těžce zkoušených mozcích údajných alfasamců.
Smyslem lidského života však není honit se za technologickými přízraky mimo kontext doložitelné užitečnosti (tím se významně liší technologický rozvoj od základního vědeckého výzkumu…) nebo se coby „lost boy“ celý život marně snažit sám sobě dokázat, že jste více chlap než váš otec.
Budoucnost lidstva bude doufejme nakonec úplně jiná, než jak si ji představují géniové závislí na ketaminu.
