Vladimir Putin FOTO: ČTK/AP/Mikhail Metzel
FOTO: ČTK/AP/Mikhail Metzel
Je prezident Vladimir Putin skutečně tak skvělým plánovačem, který je o kroky napřed, nebo jeho úsudek zatemňuje vědomí momentálních výhod, kterých svým agresivním jednáním dosahuje? Na webu Atlanticcouncil.org současnou situaci rozebírá několik analytiků. Zmínit můžeme dva.
Thomas S. Warrick, vedoucí poradce Council’s Scowcroft Middle East Security Initiative a bývalý náměstek ministra pro protiteroristickou politiku na americkém ministerstvu vnitřní bezpečnosti, píše: „Rozhodnutí Vladimira Putina vyslat vojáky do východoukrajinských oblastí Doněck a Luhansk není prvním ani posledním krokem Putinovy hybridní války. Mějme na paměti, že se jedná o hybridní válku: Putinovým cílem je strategické vítězství nad Ukrajinou i Západem, nikoli taktická akce spočívající v přesunu vojsk do Doněcka a Luhanska.
Když někteří pozorovatelé z vnějšku tvrdí, že diplomacie je u konce, tak nedokáží rozpoznat, o co v Putinově čtyřdílném gambitu jde.
Putin použil dezinformace a operace pod falešnou vlajkou (vlastní akce svedená na protivníka, pozn. red.), aby ospravedlnil vojenskou akci před ruským lidem. Bidenova administrativa úspěšně Putinovy kroky v očích většiny Západu zdiskreditovala.
Putin učinil otevřený vojenský krok, ale proti území, které Kyjev nekontroluje.
Putin zatím nezahájil totální kampaň s cílem dobýt Kyjev, která by mu umožnila nastolit loutkovou vládu a předejít dalším vztahům mezi Ukrajinou a Západem – to by však vyvolalo ničivé sankce.
Proto bude pravděpodobným dalším Putinovým kolem v hybridní válce diplomacie, která se pokusí získat skutečné ústupky od Ukrajiny a Západu bez skutečné invaze.
Zda Putin počká na čtvrteční setkání Antonyho Blinkena a Sergeje Lavrova nebo na summit Biden-Putin – osobní či virtuální – ví jen Putin sám. Za své rozhodnutí, zda počká na diplomacii, nebo zaútočí, je odpovědný Putin a nikdo jiný.“
Daniel Fried, bývalý velvyslanec USA v Polsku, rozebírá, zda je Putin skutečně tak dobrý stratég, jako je jistě nadaný taktik. Není to totiž to samé. Stratég by měl uvažovat v širších souvislostech:
„Putinova tiráda proti Ukrajině byla klasickým nesmyslným Putinovým vyprávěním a stížnostmi. Jeho uznání loutkových režimů v Doněcku a Luhansku bylo předvídatelným (a předvídaným) tahem. Když pomineme jeho chvástání, Putin je zkušený taktik a zdá se, že odhaduje svou agresi tak, aby byla těsně pod prahem, kdy USA mohou jednat. Sankce, které Spojené státy v pondělí vyhlásily proti separatistickým loutkovým režimům, jsou pouze symbolické. Bidenův tým si šetří sankční úder pro případ plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu. Ta může přijít a Bidenova administrativa ji očekává. Putin by však mohl pokračovat v útoku na Ukrajinu, jejíž státnost zřejmě nenávidí a jejíž suverenitu je zřejmě odhodlán zničit, prostředky, které mají zabránit silným následkům. Reakce na kremelskou taktiku ‚postupného ukrajování‘ je výzvou, kterou musí Bidenův tým zvládnout.“
Za svůj momentální zisk ale podle Daniela Frieda Putin zaplatí: „Putin není dobrý stratég. Odcizil si Ukrajince, podkopal zbytky německé podpory pro nekonečné porozumění Rusku, a pokud zahájí plnou invazi, riskuje, že vyvolá odpor v samotném Rusku. Před čtyřiceti lety Kreml znovu získal kontrolu nad Polskem, když jeho komunističtí vůdci vyhlásili stanné právo. Nyní Putin bojuje o znovuzískání moci nad Ukrajinou. Budoucnost možná nepatří Putinovi tolik, jak se domnívá. Spojené státy však musí čelit současnému Putinovu útoku na Ukrajinu a Evropu.“
Nick Paton Walsh v analýze na CNN.com říká, že nikdy předem nevíme, s jakou stránkou Putinovy osobnosti budeme mít co do činění. Jednou vystupuje jako pragmatik, pak zase jako při šachu nebo v bojovém umění. Teď ale zvolil jednu zřetelnou polohu: „V pondělí večer jsme však měli možnost jednoho Putina vidět. Jak komentovali někteří analytici, nejznepokojivějším vývojem uplynulých 48 hodin byl zřejmě stav mysli a politické přesvědčení, které prozradil jeho 57minutový projev k Rusku. Zčásti revizionistická lekce dějin, zčásti kritika NATO, zčásti tiráda proti samotné existenci Ukrajiny, to nebyl předvedený racionální šachista. Byla to ozvěna rozzlobeného autoritáře, kterého jsme viděli o několik hodin dříve, jak sedí desítky metrů od malé skupinky úředníků, které pustil do stejné místnosti jako sebe, a nadává svým nejbližším poradcům, aby ‚mluvili nahlas‘ a ‚mluvili přímo‘.“
Přes snahu vzbudit silácký dojem vypadal jako člověk, který nemá emoce pod kontrolou a vybočuje z role: „Projev ukazoval izolovaného muže, který se nezajímá o starosti obyčejných Rusů – mluvil především sám k sobě nebo k imaginárním učebnicím dějepisu či možné klice potenciálních nástupců – o svých dlouhodobých křivdách, které se hromadily od roku 1989. Dokonce si našel chvilku, aby se rozčílil nad tím, jak ho Bill Clinton před 22 lety odstrčil. Možná to bylo vymyšlené představení, které mělo zneklidnit každého, kdo se díval, a v tom případě bylo mimořádně účinné. Nebo to mohlo být dosud nejjasnější odhalení toho, co pohání jedinečnou osobnost, která stojí za největší krizí Evropy za poslední desetiletí, a co může pohánět její budoucnost.“
