Odborník na ČSSD Alexandr Mitrofanov v pondělním komentáři v Právu kritizuje ODS. Ta si ve volební kampani utahuje z Babiše a Zemana a její výhrady jsou sice opodstatněné, jenže má sama spoustu másla na hlavě. Jak je to vlastně s jejím vztahem k Západu, za nějž oba kritizuje, a proč vytýká Babišovi, že neusiluje o to, aby dobře bylo všem občanům ČR? Vždyť žádná z jejích vlád prý neusilovala o to, aby dobře bylo i jiným než jejím voličům. Zkrátka a dobře, ODS se podle Mitrofanova nedívá do zrcadla.

Věcně vzato, vztah ODS k Západu by mne taky velmi zajímal. Vypadá to, že strana je v těchto věcech rozkročena příliš široce, než aby ji někdo mohl brát vážně, a že by s tím měla ještě před nadcházejícím tříletým volebním tsunami rychle něco udělat.

Druhá výtka je ryze ideologická: Každá strana ve své politice zohledňuje své voliče. To ještě vůbec neznamená, že zohledňuje jen své voliče. A taky to neznamená, že bezbřehý líbivý populismus je zodpovědná politika, protože nezodpovědná politika nakonec znevýhodňuje úplně všechny.

Je nepochybné, že události posledních let a v širším slova smyslu mnohé z toho, co se dělo po listopadu 1989, je třeba nějak znovu probrat. Taky pro ODS to bude znamenat spoustu nepříjemné práce. Zároveň velmi silně zdůrazňuji: Jsem přesvědčen, že základy polistopadového politického uspořádání jsou správné a je třeba je za všech okolností bránit. A musíme je bránit společně, demokraté zprava i zleva.

Zásadní podmínka takové kritiky, na které by mohla stát spolupráce ve společné věci demokracie, je, že každý začne sám u sebe. To, co píše pan Mitrofanov o sobeckosti ODS, je vlastně jen umírněná varianta Babišova tvrzení, že „dvacet let nám vládli politici, co nemakali a kradli“. Přitom si sociální demokraté nějak nevšimli, že teze je namířena a může být použita i proti nim. A teď, v druhé etapě Velké protikorupční revoluce, je to najednou tady: Pan Babiš jim jde po krku.

Proto, abychom se vrátili k věcnému rozhovoru, je jistě třeba, aby si ODS vyjasnila svůj postoj k (obecně řečeno) k západnímu demokratickému společenství, který je pro veřejnost, je mi líto, přinejmenším dvojsmyslný. Taky se bude muset vypořádat s tím, jak po roce 1992 přispěla k tomu, že se polistopadová demokracie v některých ohledech podobala džungli. Podotýkám jen, že to druhé platí i pro ČSSD, která byla u vesla v letech 1998–2006 (nebo se snad mýlím?). A konečně, proč se ODS pokoušela jednat se svými oponenty z ČSSD z pozice síly i v roce 2013, kdy na to už zcela zjevně vůbec neměla? Jistě, bylo to ze zoufalství, ale zoufalství do politiky nepatří.

Zároveň bude dobré prověřit legendu, že ČSSD vyvedla českou společnost z ekonomické krize, již neumětelská „pravice“ nezvládla, a přivedla nás do období politické stability a prosperity. Přiznám se, že situaci vidím jinak: Do jaké míry „pravice“ hospodářskou krizi zvládla či nezvládla, je věcí věcné, neideologické debaty. To, že ta krize pominula, je důsledek vývoje, do něhož ČR a její vlády mohly zasáhnout jen málo (do jaké míry, to je taky věc neideologické a věcné debaty).

Spasitelský mýtus ovšem staví na tom, že ČSSD spolu se svými koaličními partnery (tj. s Babišem, pak dlouho, dlouho nic, a pak s lidovci) rozdrtila zrádnou pravici a vytvořila stabilní politické vedení.

Přitom politický rozvrat, v němž na prahu nadcházejícího tříletého volebního klání stojíme, je něco, co Česká republika ve své krátké historii nepamatuje.

Pokud ČSSD tuto spasitelskou ideologii drží ještě dnes, dává najevo, že mentálně zůstala sedět v říjnu 2013. Zlomyslný osud jí teď přitom každým dnem dává najevo, že ten, s nímž se tehdy dala do party, má špatné záměry s českou demokracií, a tedy v tuto chvíli hlavně s ní.

Ale novináři orientovaní na ČSSD, naposled pan Lukáš Jelínek v témže čísle Práva, kde vyšel článek pana Mitrofanova, mluví o „žabomyších sporech“ mezi ČSSD a ANO! Pan Jelínek dává dokonce českým politikům za příklad pozitivního myšlení víkendový festival Prague Pride, kde byly skloňovány spravedlnost, svoboda, solidarita a tolerance. Upřímně řečeno dvakrát moc nevěřím, že by se pan Babiš zrovna tímhle dal obměkčit.

Demokratickým stranám teče do bot. Všem. Nevěřím, že to odpovědní politici ČSSD, aspoň někteří, necítí. Aby ty strany mohly najít cestu k sobě, musí se začít dívat do zrcadla, v tom má pan Mitrofanov pravdu. Jenže všechny, a každá by měla začít u sebe. Musím konstatovat, že ČSSD v tom velmi, velmi zaostává.

A jen malá ilustrace na okraj: Zatímco Lukáš Jelínek volá po ukončení „žabomyších sporů“ mezi ČSSD a ANO, v Babišových Lidových novinách pokračuje divoký mediální útok na ČSSD, vedený přes ministerstvo vnitra a policii. Musím říci, že něco podobného tu v polistopadové ČR taky ještě nebylo. Pro českou demokracii je po všech stránkách nežádoucí, aby v obou sporech Babišovo impérium zvítězilo. ČSSD však, jak se zdá, není pomoci.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.