Bumerang (1996): Jiří Schmitzer (lesník Jaroslav Svoboda) a Vladimír Dlouhý (novinář Luboš Příhoda) v závěrečné scéně vězeňského dramatu, v níž komunistická podlost zvítězí i v lágru nad lidskostí FOTO: Pavla Otáhalová - Černá
FOTO: Pavla Otáhalová - Černá
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Psychologické drama režiséra Hynka Bočana (* 29. 4. 1938) Bumerang (1996) mělo předpremiéru 18. 12. 1996 v Příbrami, městě proslulém nedalekými uranovými doly i někdejšími pracovními tábory, v nichž se soustřeďovala otrocká pracovní síla politických vězňů. V auditoriu sedělo tehdy na pět stovek bývalých muklů (Mužů Určených K Likvidaci), jak sami sebe kdysi nazvali. A podle autora námětu a scénáře filmu Jiřího Stránského (12. 8. 1931 – 29. 5. 2019) byli filmem a jeho syrovou zimní autenticitou „doslova šokováni a mnozí z nich se neubránili slzám dojetí“. Bumerang je totiž prvním filmem české a předtím i československé kinematografie, který se celý odehrává v prostředí tábora nucených prací 50. let a snaží se reálně postihnout poměry mezi vězněnými a vězniteli i mezi vězni navzájem.
Za jediné jeho předchůdce se dá snad pokládat jen Žert (Jaromil Jireš, 1968) podle románu Milana Kundery, jehož retrospektivní linie je ale zasazena do prostředí jednotky Pomocných technických praporů. Ze stejných reálií těží i Černí baroni (Zdenek Sirový, 1992) podle románu Miloslava Švandrlíka. A drama Jen o rodinných záležitostech (Jiří Svoboda, 1990), inspirované románem Jaromíry Kolárové a pojetím podobné francouzskému Doznání (Constantin Costa-Gavras, 1970) podle vzpomínek Artura Londona, má zas jiný limit: oběťmi komunistické zvůle jsou tu především sami komunističtí funkcionáři. „Byla to velká šance, ale i zodpovědnost – vždyť jsme o něčem takovém točili poprvé po padesáti letech,“ komentoval proto oprávněně vznik Bumerangu Bočan.
Touha po pomstě
I Bumerang má ovšem svého protagonistu z řad těch, na kterých by se dala ukázat pravdivost poznatku o tom, jak revoluce požírají posléze i své nositele. Koncem roku 1958 přicházejí mezi politické vězně v uranovém lágru noví trestanci. Zaměstnanci ministerstva vnitra a příslušníci justice, kteří se bezprostředně podíleli na budování a provozu stále fungujícího systému politické represe. Jím si komunistická strana od uchopení moci v únoru 1948 udržovala svou vládu, když do rozsáhlé sítě pracovních táborů nahnala tisíce svých skutečných či jen domnělých odpůrců. Využívala je k dobývání uranové rudy, která se pak odvážela do Sovětského svazu. Nezákonnosti, ke kterým přitom docházelo, se režim snažil po Stalinově smrti v roce 1953 a po odhalení jeho zločinů v roce 1956 zakamuflovat čistkami ve vlastních řadách.
Jednou z jejich obětí je i sám bývalý náčelník Hlavní správy nápravných zařízení plukovník Dobrý (Karel Heřmánek). Jak se k němu zachovají vězni, pro které musí být přece právě on zosobněním veškerého třídního bezpráví nastoleného komunistickým převratem? Ukáže se to hned při prvním nástupu, při němž velitel tábora zvaný Pingl (Milan Šteindler) varuje vězně důrazně před použitím násilí, a přesto je Dobrý vzápětí po rozchodu nalezen na zemi v krvi. Ujímá se ho bývalý lesník Svoboda (Jiří Schmitzer), odsouzený na 12 let za velezradu, aniž by vůbec věděl, o koho se vlastně jedná, jen ze svého osobního smyslu pro spravedlnost. Neupouští od něho ani později, kdy na své zásady začíná doplácet, a v rozhovoru s opatem Heřmanem Tylem (Stanislav Zindulka), uvězněným rovněž za domnělou velezradu a špionáž na doživotí, přiznává, jak těžce v sobě přemáhá i on touhu po pomstě.
Povídky na infarkt a do stoupy
„Tentokrát se nedalo romantizovat,“ bránil se nad filmem rovnou Stránský, jehož povídkám z vězeňského prostředí vyčítala někdy kritika jistou smířlivost a stírání konfliktů. Přitom málokdo měl v tomto směru tak hořkou osobní minulost jako právě někdejší prezident českého polistopadového PEN klubu: vězněn byl totiž hned dvakrát, nejprve v letech 1953–1960, mimo jiné zrovna na Bytízu u Příbrami, a pak znovu v letech 1973–1975. A i sama historie jeho a Bočanova filmu, produkovaného Českou televizí, sahá až před polovinu šedesátých let. Tehdy začal vznikat kolektivní povídkový film nové vlny podle povídek Bohumila Hrabala Perličky na dně (Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965). Účastnit se ho měl i Ivan Passer, jeho povídka Fádní odpoledne (1965) však nakonec z filmu vypadla, byl to ale právě Passer, kdo Stránského vybídl, aby ze svých vězeňských zážitků sepsal sérii filmových povídek, které by potom s kolegy ve stejném složení natočili.
„Tak vlastně vznikl základ mé povídkové knihy Štěstí (1969),“ řekl mi Stránský po letech do knižního rozhovoru Srdcerváč (2005). „Passera jsem poslechl a napsal sérii pěti filmových povídek – titulní Štěstí a dále Bumerang, Balík, Játra a Uniformu – a barrandovská dramaturgie s nimi šla za tehdejším ústředním ředitelem Čs. filmu Aloisem Poledňákem. Poledňák byl bývalý svazácký funkcionář, nicméně na svém místě v průběhu šedesátých let pomáhal ve filmu liberalizovat poměry. Když si ale povídky přečetl, dostal prý málem infarkt a okamžitě prohlásil, že tohle tedy ne.“ Stránský pak povídky přepsal do literární podoby a v roce 1966 nabídl nakladatelství Mladá fronta, kde se jich nejdříve také zalekli, a cestu ke čtenářům jim otevřel až rok 1968. Štěstí tam nakonec vyšlo s datací 1969, ve skutečnosti však až v lednu 1970 a vzápětí začala být kniha na pokyn shora stahována z prodeje. Sto výtisků zachránila manželka Bohumila Hrabala ve Sběrných surovinách v pražské Spálené ulici, odkud šel zbytek nákladu do stoupy.
Černé komando
Svobodovi vymlouvá jeho lidumilnost i parťák Luboš Příhoda (Vladimír Dlouhý), novinář s flastrem na 20 let za údajnou velezradu a špionáž. Ale marně a Svobodův cit pro spravedlivý trest pak na ně na oba začíná dopadat jako bumerang. Vyřídit si to s Dobrým, po němž mají přibýt na lágr i další odsouzení komunističtí prominenti Artur London, Eugen Löbl a Gustáv Husák, chtějí především příslušníci táborového Černého komanda: bývalý vrchní komisař kriminálky Ježek (Jiří Krampol), odsouzený na doživotí, a jeho mladí pomahači Daneš (Miroslav Vladyka) a Kříž (Jan Čenský). Taková komanda se vyskytovala i v jiných táborech politických vězňů, byla však složena většinou z kriminálníků, kteří lágrovému velení sloužili za zisk vlastních výhod jako prostředek k dalšímu teroru muklů.
„Tohle byl jiný případ,“ řekl mi Stránský. „Z povídky i filmu je snad jasné, že šlo o jakýsi nástroj samozvané spravedlnosti samotných muklů. Spor tkví v tom, má-li se na spáchané zlo odpovídat jiným zlem. Svoboda ví, že odhodláním vzít Dobrého pod svou ochranu a nechat ho ztrestat ,jen‘ stejně tvrdým režimem, jako mají ostatní vězni, bere největší břemeno na sebe samého, psychicky i fyzicky.“ Psychicky v tom smyslu, že u ostatních vězňů upadne Svoboda v podezření z nechutné kolaborace s Pinglem a jeho nohsledy, když například zařídí, aby byl přes odpor ostatních Dobrý přidělen na jejich barákovou cimru. Fyzicky pak nejen v přímém pěstním střetu s Černým komandem, ale i tím, že na dole fárá Dobrý s ním a Příhodou, protože ale není dostatečně zdatný, musí tvrdou normu osmi vytěžených vozíků rudy za směnu naplnit i za něj.
Opravdový film
Rok 1968 otevřel vězeňským látkám Jiřího Stránského znovu na chvíli naději i ve filmu, a dokonce i na divadle. Jeho povídky doputovaly do barrandovské tvůrčí skupiny Jiří Šebor – Vladimír Bor, tam je objevil Jaroslav Dietl a napsal podle Uniformy divadelní hru, která se ale přes výhru v soutěži zlínského divadla uvedení nedočkala. Tutéž látku chtěl jako film točit Miloš Forman, Ivan Passer usiloval o Štěstí, pro Františka Vláčila napsal Stránský Bumerang jako televizní inscenaci, „scénář byl už schválený a Vláčil si rozkresloval záběry“. A o Bumerang měl tehdy zájem právě i Hynek Bočan. Všechny tyhle záměry a projekty pohřbila však na dlouhých dvacet let normalizace. Až v roce 1990 oživila případ Bumerang televizní dramaturgyně Jana Dudková (1931–2017), ani pak se ale věci příliš nehýbaly.
„Tvrdili nám, že natočit tu látku bude příliš drahé, že téma nebude dnes nikoho zajímat. A také jsem cítil, že v televizi jsou ještě lidé, kteří si nepřejí, abych se tam jako autor vrátil,“ vzpomínal Stránský. Podle Bočana „naštěstí se ti rozhodující, zejména vedoucí skupiny Karel Škorpík, nakonec nechali přesvědčit. Mimo jiné i o tom, že nám musí dát dostatek peněz, abychom mohli točit opravdový film, nikoli televizní inscenaci“. Shoda byla i v pocitu, že v čase, kdy jako by se historická paměť začala znovu poněkud vytrácet, je pro film ta správná chvíle. Bumerang tak nakonec vznikal od ledna do dubna 1996 v tvůrčí skupině Heleny Slavíkové, v zimní přestávce mezi natáčením jiného společného projektu Bočana se Stránským, první řady televizního seriálu Zdivočelá země (1997). Objekty potřebné k vytvoření lágrové scenérie se podařilo objevit ve vojenském prostoru Doupov (architekt Jindřich Kočí), významný podíl na detailní autenticitě dobových reálií (kostýmy Jarmila Konečná) měl odborný poradce František Zahrádka (1930–2017), ředitel muzea politických vězňů v Příbrami, sám vězněný třináct let za protikomunistický odboj.
Osudové rozuzlení
Zatímco Svoboda si v retrospektivách vybavuje epizody ze svého civilního života, které ho přivedly do vězení, i situace, kdy byl už jako mukl svědkem krutostí, které vymyslel a podepisoval právě Dobrý, ten sám zůstává stále přesvědčen o své bezúhonnosti. A dokonce z povahy svého bolševického myšlení setrvává zřejmě i on v představě, že strana svůj omyl jednou pochopí a on se znovu dostane na papalášské výsluní. Stejně vypočítavé myšlení neváhá přitom přisoudit i Svobodovi, slibuje mu, jak se mu pak za jeho pomoc odvděčí, a vůbec nechápe, že to už pohár trpělivosti přetekl i jemu. Jen Luboš Příhoda zabrání tomu, aby nemluvný Svoboda Dobrého v afektu neuškrtil. Jenže to už příběh dostává osudové rozuzlení. Nemotorný Dobrý nezajistí při směně naložené důlní vozíky, Příhoda mu před rozjetým nákladem obětavě zachrání život, ale za cenu života vlastního. To on se stává ve filmu tragickou obětí za vykonané dobro…
A následuje titulková informace, že Dobrý byl ihned odvezen z tábora, za tři měsíce propuštěn a uznán nemocným, za dalších deset měsíců rehabilitován a v 70. letech byl jedním z pěti nejvlivnějších mužů na ministerstvu vnitra v hodnosti generála. A k tomu statistika, že v letech 1948–1963 bylo 244 politických vězňů popraveno, 150 zastřeleno na hranicích, 95 zastřeleno nebo zabito v elektrických drátech, 5 zabito minami, 5 se utopilo na útěku, přes 3 000 vězňů zahynulo při inscenovaných útěcích a na následky úrazů a neléčených nemocí, vězněno bylo celkem 250 000 lidí, z nichž pak desetitisíce na následky věznění zemřely.
To se nedělá
Točilo se v patnáctistupňových mrazech, kromě Doupova také v autentických interiérech bývalého lágru Vojna u Příbrami. A to za účasti několikasethlavého komparsu i řady známých herců široké věkové i typové škály, od Otto Lackoviče a Leoše Suchařípy přes Heřmánka, Schmitzera, Dlouhého, Jana Schmida, Krampola či Arnošta Goldflama až po Milana Šteindlera či Radka Holuba. Do původní látky přitom vstoupily motivy i z jiných Stránského povídek, aby vznikl příběh co možná komplexní, zachycující i širší souvislosti tématu, a zároveň i emočně vyhrocenější. To platí zejména o závěrečné akční scéně důlní havárie, která v původní povídce nebyla a překvapivě se natáčela jako jediná za dramatických okolností v ateliéru. Jinak „v jáchymovských dolech v hloubce 600 metrů a v železnorudném dole u Berouna byla práce pro posádku kamery a osvětlovače velmi obtížná“, vzpomíná kameraman Ivan Šlapeta v knize Stín ve tmě mizí (2022).
Zimomřivost a ponurost lágrových scenérií z obrazu doslova vyzařuje, umocňována hudbou Jiřího Stivína, úryvky 7. symfonie Ludwiga van Beethovena a střihem Dalibora Lipského. Podle Bočana je však Bumerang „výpověď o době, ale žádné zchlazení žáhy. Víc než snímkem historickým a politickým je filmem současným, zaměřeným obecně proti násilí. Násilí, to je to, co ve mně vzbuzuje hrůzu, s čím se můžete setkat kdykoli, třeba když vlezete do metra, kde pár výrostků terorizuje celý vagon“. „A tady je hrdina, který řekne ‚To se nedělá‘,“ dodává Stránský. „Strašně dlouho jsme tu větu hledali a ona je tak jednoduchá: určité věci se prostě nedělají…“
Málo a moc
Bumerang vznikl v České televizi ve tvůrčí skupině Heleny Slavíkové v širokoúhlém formátu a s určením také pro kina, kde měl premiéru 31. 1. 1997, ve vysílání ČT symbolicky 25. února 1998. A nastal paradox: zatímco nad knižními povídkami Štěstí se někdy psalo, že surovou realitu uhlazují a romantizují, na Bumerang zas zacílila i slova o naturalistické doslovnosti a prvoplánové proklamativnosti (Filmový přehled č. 1/1997) či lacinosti a samoúčelné brutalitě (Deník Špígl 20. 4. 1998). Český lev 1997 za mužský herecký výkon v hlavní roli, Stříbrná nymfa za režii na MTF Monte Carlo 1998 a Cena Nadace Český literární fond 1998 za námět a scénář staví námitky z takřka protichůdných diváckých sfér do objektivnějšího světla. Návštěvnost 18 559 diváků za rok 1997 a tržby 701 036 Kč nesvědčí ovšem zrovna o potřebě aspoň se nad minulostí zamyslet.
