Že byl Albert Einstein génius, si myslí i lidé, kteří z jeho teorií nepochopili nic. Tedy většina z nás. Mnozí jen matně tuší, že všechno je relativní, což je inspirující myšlenka, ale ne vždy se dá uvádět do praxe všedního života. A také si někteří pamatují, že ve škole prý nebyl dobrým žákem. Je to ale pravda?

Kdybychom to měli říct jednou větou, Einstein jako žák a student špatný nebyl. Nebyl ani průměrný, byl dost dobrý. Jen se našli takoví, kteří v hodnocení na papíře bodovali před ním. Nejspíš by se dalo říct, že titán vědy byl v něčem nevyvážený a některé věci ho prostě nezajímaly.

Albert nebyl typ vzorného studenta, jak by ho chtěli vidět někteří rodiče a učitelé. Posedlost „dobrými známkami“ u něj nenajdeme. Už když byl maličký, naučil se mluvit později než vrstevníci. Svému životopisci řekl: „Moji rodiče se znepokojovali, protože jsem začal mluvit poměrně pozdě a konzultovali kvůli tomu lékaře.“ Pak se ovšem rozmluvil a rychle všechno dohnal.

Jako žák si v běžných předmětech vedl velmi dobře, ovšem požadavky byly v jeho věku zřejmě relativně nízké.

V dospívání Einsteinova osobnost může být popsána asi jako „příležitostný génius“. Staral se o svůj výkon a jako většina teenagerů cítil od své rodiny dost „akademického tlaku“. V praxi to vypadalo tak, že z dopisů, které si posílaly mezi sebou jeho sestra a matka, víme, že u Alberta tušily velký přirozený talent.

Einsteinovi mohl vadit tehdejší školní systém. Nenáviděl přísné učení založené na memorování látky. Stejně jako jiní geniové v historii neměl se svými profesory mnoho trpělivosti. Ve věku jedenácti let četl matematické knihy určené pro vysokou školu. Když mu bylo 13 let, tak už toho znal více, než bylo obsaženo v látce většiny univerzitních matematických oborů.

Proto se mohl jevit jako poněkud znuděný student, kterého bylo třeba kárat za to, že je zasněný. Znuděný asi byl, protože většině materiálů už rozuměl. Studoval ve svém volném čase.

Na střední škole Einstein skončil podle bodového hodnocení celkově druhý. Tehdy měli velmi přísný šestibodový systém a Albert ve všech předmětech dosahoval pět nebo šest bodů. Výjimkou byla francouzština, kterou nenáviděl a dostal za ni jen tři body.

Traduje se, že neudělal přijímací zkoušky na univerzitu v Bernu.

To je pravda, ale pozadí je trochu složitější. Nesplnil prostě ve věku 16 let standardy pro přijetí a absolvoval test v jazyce, který neovládal plynule.

Později absolvoval jednu z nejdůležitějších zkoušek pro studenty svého věku, přijímací zkoušku na univerzitu v Curychu, a vedl si při ní velmi dobře (kromě francouzštiny). Při dalším studiu to bylo stejné. Byl velmi dobrý, někdy ale jen za pět bodů místo šesti. Je dobré vědět, že hodnocení bylo tehdy v rukou velmi nelítostných učitelů, proti kterým nebylo žádného odvolání.

Přesto je jasné, že kdyby Einstein chtěl, mohl být pravděpodobně ve všem nejlepší. Jenže on nejspíš nechtěl. Důvod je zřejmě jednoduchý, soustředil se na to, co považoval za důležité, a v tom ostatním mu na tom tolik nezáleželo.

Plyne z toho všeho nějaké ponaučení? Celkem žádné, jako vždycky. Einsteinů je málo a snažit se kopírovat jejich život nemá smysl. Zvlášť když ho neznáme a žijeme z legend a nepřesných zpráv. Snad platí aspoň to, že být jedničkářem neznamená nic víc, než že někdo má samé jedničky. Větší cenu má, když se někdo o něco skutečně zajímá a vrhne se na to. To ostatní se nejspíš dostaví samo.

(Zdroj: Medium.com)