Jsem teď právě na několik týdnů v USA na Floridě a sleduji internetovou diskuzi v ČR. A nedá mi to, abych se také nepřidal. Mám totiž zkušenost, kterou má málokterý z diskutujících. Jsem totiž politický emigrant a prožil jsem si to samé (ale asi ne tak drsné), co dnešní imigranti prožívají.

Píše se rok 1983 a já jsem definitivně rozhodnut, že opustím komunistické ČSSR obehnané ploty a ostnatým drátem. Pocházím z dobře situované pražské rodiny. Měli jsme vlastní dům se zahradou ve staré vilové čtvrti v Praze 5, chatu kousek za Prahou a auto. Na dovolenou jsme jezdili do Bulharska. Takže z pohledu mnohých se nám dařilo dobře. Já měl naplánovanou kariéru – maturita, studium VŠE a práce v nějakém státním podniku. Přesto jsem utekl. Ale proč?

Chtěl jsem žít ve svobodě

Vím, že mi mnozí budou opět říkat to, co jsem již xkrát slyšel, že jsem Evropan, že jsem utíkal, abych něco vybudoval a že ti dnešní utečenci u nás chtějí zavést právo šaría… Již při této argumentaci mě zvedá ze židle, jak nadřazení se někteří čeští spoluobčané cítí být. Není to tak dlouho, co jsme byli národem utlačovaným a cítili jsme se jako oběti a dnes je z nás národ vyvolený, jehož obyvatelé mají právo na svobodu, sociální jistoty a dobrý život a ostatním toto právo upírají.

Bylo to v září roku 1983 a bylo mi 21 let, když jsem v Mnichově přišel na Kreisverwaltungsreferat a nahlásil se jako politický utečenec. Měl jsem jen ruksak na zádech se spodním prádlem, pár ponožek a zhruba DEM 1 500 v kapse. To byl můj veškerý majetek. Dostal jsem od úředníka lístek na vlak s cílem Neuburg a.d. Donau, kde jsem se měl hlásit v utečeneckém táboře.

Šel jsem na nádraží, sednul si na vlak a jel tam, kam jsem měl. Utečenecký tábor připomínal trochu neupravená kasárna – trochu oprýskaná. Dostávali jsme každý den třikrát najíst. Nebyla tam jídelna a jídlo jsme si vyzvedávali v hlavní budově a jedli na pokojích či při hezkém počasí někde venku. Na měsíc jsme dostávali kapesné DEM 52. Měl jsem zažádáno o azyl a nevěděl jsem, co bude. Nevěděl jsem, jak dlouho tam budu, co budu dělat, až se tam odsud (snad někdy) dostanu, a musel jsem se naučit jazyk. Pro informaci: tento lágr má udávanou kapacitu 500 osob a je třetím největším v Bavorsku – bylo nás tam kolem 20 Čechoslováků.

Co bude?

Jaké to je být utečencem? Den za dnem, týden za týdnem sedíte ve své místnůstce s jinými emigranty a nevíte, co bude.  Máte jen židli a postel. Někdy propadáte beznaději a depresím. Máte emigrantské sny. Vzpomínáte na to hezké a to špatné zapomínáte. Často pochybujete, zda to vaše rozhodnutí bylo správné. Máte koneckonců celý život před sebou a víte, že máte jenom jeden! Prosadím se? Vystuduji? Zvládnu to? Najdu si práci? Bude mě nějaká chtít a založit se mnou rodinu? Uživím tu rodinu?

Jaký jsme měli režim? Nikdo nás do ničeho nenutil a mohli jsme se volně pohybovat po městě. Většina místních se na nás koukala skrz prsty a mnohdy právem. Pár černých ovcí dělalo špatné jméno všem emigrantům. A stejně jako dnes lidé nerozlišují mezi národnostmi emigrantů, tak tehdy to bylo stejné. Lidé se vás neptali, jestli jste Čech, nebo Maďar, či Chorvat. Navíc mnozí lidé, hlavně v Bavorsku, byli vyhnanci z poválečného Československa a někteří neměli o Češích zrovna vysoké mínění na základě násilí, s kterým se setkali při vyhnání. Není to radostné vzpomínání, ale někteří čeští emigranti chodili krást do samoobslužných obchodů. Večer jsem byl několikrát účastníkem debat na téma, kde se dobře krade a co kdo ukrad.

Zákaz práce

Když jste uprchlíkem v EU, tak nesmíte pracovat. Nedostanete pracovní povolení. Tedy, jinými slovy, kdo se nezabavil sám, neměl od rána do večera co dělat. Tohle považuji za zásadní chybu v imigrační politice. Přitom většina z nás toužila po tom něco dělat. Třeba zametat ulice – to myslím jako tip pro politiky, kteří mají imigrační politiku na starosti. Když banda mladých mužů v plné síle nemá od rána do večera co dělat, tak z toho nevznikne nic dobrého. A je jedno, jestli to byli Češi, či Syřané.

Často slyším argument, že uprchlíci nebudou dodržovat naše zákony. Tak já jsem přestal dodržovat zákon o zákazu práce během několika dní. Odmítal jsem sedět od rána do večera a poslouchat nesmysly, o kterých si ostatní povídali. Neměli jsme ani rádio, či televizi a knížky byly pouze v němčině. Během pár dní jsem si našel práci – samozřejmě že načerno na stavbě. Šli jsme tam tehdy čtyři Češi z celkem necelé dvacítky Čechů ze všech obyvatel tábora. Ostatní tři dostali práci asi jen na 10 dní a mě si nechali až do zimní pauzy.

Po večerech jsme seděli na pokojích a povídali. Měli jsme také možnost chodit jednou týdně na němčinu, kterou v hlavní budově vyučoval místní farář. Bohužel nás tam chodilo jen asi deset. Většina byli muslimové a já jediný Čech. Takhle to pro mě šlo 210 dní a nocí – sedm měsíců. Pak jsem dostal azyl a mohl opustit lagr. Od Úřadu sociálního zabezpečení jsem dostal poukázky na oblečení a hledal si bydlení, sháněl nábytek po skládkách, zažádal o pracovní povolení, hledal práci a školu, abych se naučil německy a hledal cestu, jak moci v Německu studovat.

Jaké bylo složení imigrantů v 80. letech? Nebylo o moc jiné, než je dnes. Jen ti imigranti z východní a střední Evropy dnes již nejsou, protože máme to, co těm dnešním utečencům schází. Máme SVOBODU! Máme svobodu a velká část společnosti to ignoruje. Když mluví o diktátu z Bruselu, tak nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Přijde mi to až neuvěřitelné. Teď ale ještě jednou zpět k tématu. Jaké to tedy je být utečencem? Tak si to trochu přibližme.

Plánování útěku

Nejdříve se musíte rozhodnout a rozhodnutí to není lehké. Musíte se vzdát svého rodného domova, rodičů, sourozenců, přátel a kamarádů, známého prostředí, těch kaváren, do kterých jste rádi chodili. Jeden známý mi řekl: „Já bych nikdy nemohl utéct. Když bych neviděl Hradčany, tak bych brečel jako želva.“ Ano, i to k tomu patří. Vy neopouštíte jen to, co jste nenáviděli, ale zároveň se vzdáváte i všeho, co jste měli rádi. Pak se dostáváte pomalu do druhé fáze. Snažíte se všechno prodat, co jste měli, a sehnat západní valuty.

Útěk

Po fázi plánování nadchází fáze samotného útěku. Musíte se rozhodnout, jak utečete. Musíte mít představu, co budete dělat. To není jen tak, že si řeknete: Tak zítra uteču! Musíte si sehnat informace, kudy to jde nejlépe a kde je to relativně bezpečné. Je to útěk přes moře? Přejdete přes hory? Seženete falešné dokumenty a někdo vás převeze přes hranice? Budete utíkat sám, s někým nebo si seženete převaděče? Při útěku na vás čeká hodně nástrah, a když uděláte chybu, můžete také přijít o život. Aby vás například nechytili již na hranicích (Češi by vás zastřelili, a když jste emigroval z Rakouska do Německa, tak by vás Němci vrátili do Rakouska). Takže výběr cesty je velmi důležitý. Na této anabázi se setkáváte s nejrůznějšími lidmi, a ne všichni jsou dobrou volbou.

Konečně v cíli

Po několika týdnech tedy dorazíte do země, do které jste se chtěli dostat (když máte štěstí a nenechají si vás někde jinde). Většinou máte nějaký důvod, proč se pro určitou zem rozhodnete. Těch důvodů může být několik: máte tam příbuzné, známé, mluvíte jazykem cílové země, nebo víte, jestli tam najdete uplatnění či budete moci studovat. To jsou silné motivy.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že i v 80. letech bylo složení utečenců obdobné jako dnes. Většinou mladí muži mezi 20 – 30 lety. Málokdy jsou to mladé rodiny či starci. Ty útrapy jsou pro staré příliš velké a uplatnění starých lidí v cizí zemi je problematické. Pro mladé matky s malými dětmi je útěk téměř nemožný. Ten, kdo jel např. na dovolenou několik hodin autobusem s malými dětmi, ví, o čem mluvím. Tady se jedná o několik týdnů či dokonce měsíců plných útrap a nejistot, a to vydržet, je pro mladé matky a jejich děti téměř nemožné. Takže kritika z této strany, proč emigrují jen mladí muži, opět jen dokazuje, jak málo lidí má vůbec představu o tom, co to je být uprchlíkem. Být uprchlíkem znamená být bez domova, bez peněz, bez střechy nad hlavou, v cizím prostředí, kde se ani nedomluvím.

Ano, určitě budou s některými emigranty problémy. Ale většina z nich chce žít ve svobodě, vydělávat peníze a mít domov a rodinu. Některým se ten sen splní a mnozí prožijí další zklamaní svého života. Tito lidé potřebují pomoc. Jsou vystresovaní z cesty, kdy mnozí z nich byli v nebezpečí života na rozbouřeném moři, nebo se na ně střílelo při útěku. I pro cizince platí presumpce neviny. Chovejme se jako slušní lidé. Ti pomáhají lidem v nouzi a je jedno, jakou mají státní příslušnost, barvu pleti, či víru.