Loni 25. prosince spáchal v povolžském Žiguljovsku jihovýchodně od Moskvy sebevraždu osmnáctiletý Vlad Kolesnikov. Otrávil se prášky. Známým se stal v létě 2015 poté, co veřejně vyjádřil podporu Ukrajině. Na svém profilu na Facebooku vyvěsil post, který odsoudil připojení Krymu k Rusku a státní propagandu.
Na jedné z podolských ulic, kde bydlel u svého dědy, vyvěsil plakát „Do pr… s válkou“. A jednou dorazil na střední průmyslově ekonomickou školu A. V. Nikulina (učil se kuchařem) v tričku s malou nášivkou v barvách ukrajinské vlajky.
Přítel Vlada Kolesnikova vypráví o jeho životě a sebevraždě
„Putin s bandou zločinců řídí zemi a pomáhá mu mocná propaganda… ruské sdělovací prostředky aktivně vykreslují obraz nepřítele v podobě Chochlů (v ruštině posměšné označení pro Ukrajince – pozn. překl. ) a Amíků,“ prohlásil Vlad loni v červnu v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Svoboda. „Říkat, co si myslíš – to je jediný způsob, jak si člověk může zachovat důstojnost. Zůstat slušným člověkem a bít se za šanci žít v normálním světě,“ řekl mi před půl rokem.
Vlad byl ještě skoro dítě, ale jeho činy mi tehdy připadaly jako příklad neuvěřitelné odvahy. Dostalo mě, že si Vlad troufl veřejně říct to, co se mnoho dospělých odváží probírat leda v kuchyni. A přitom jen vyslovil vlastní názor na vážné politické otázky. Ale cena, kterou měl mladík zaplatit za jeden plakát a vlaječku na triku, se ukázala být strašlivou.
Vlastní děda ho vyhnal z domu, spolužáci mu do tváře vmetli, že je „fašista a nacista“ a „schizofrenik“. Učitelé vyhrožovali, že si na něj při zkouškách posvítí, a nakonec byl ze školy vyloučen docela. Poté, co odjel ke svému otci (Vlad svůj odjezd nazval deportací), poskytl jeho děda rozhovor novinám Komsomolskaja pravda. V něm vnuka obvinil ze spojení s CIA, bez skrupulí citoval z Vladových osobních písemností a nakonec prohlásil, že si nesmírně váží KGB.
Loni 25. prosince vztáhl Vlad ruku na svůj život a 27. prosince ho v tichosti pohřbili na žiguljovském hřbitově. Po pohřbu jeho otec v rozhovoru znovu pro Komsomolskuju pravdu uvedl: „Můj syn byl veselý člověk. Věděl jsem, v jakém je stavu a o čem přemýšlí. Mohl bych přísahat, že na sebevraždu nijak nepomýšlel.“
Nicméně redaktorce našeho rádia Claire Biggové Vlad opakovaně psal, že jeho život v Žiguljovsku je nesnesitelný, že je v depresi a osamělý. Spolužáci na žiguljovském kuchařském učilišti, kde pokračoval ve studiu, ho trápili a uráželi. „Už si ani nevzpomínám, kolikrát mě někdo uhodil, jdeš prostě po chodbě a najednou uslyšíš „Tu máš, ty hajzle!“ a chytíš jednu za ucho… Ani v tom nejhorším snu bych si neuměl představit, co za peklo dokáže spustit malý kousek látky, vlaječka a zpráva v novinách,“ psal Vlad Claire Biggové.
Vladův děda Komsomolské pravdě řekl, že Vlad neměl kamarády. To ale není pravda. Vím, že se kamarádil se dvěma spolužáky z podolského učiliště. „Vlad se nebojí nesouhlasu. Je to muž slova i činu. Když má člověk jiný názor než zbytek stáda, hned se mu začnou posmívat,“ řekl mi jeden z nich, ale požádal, abychom neuváděli jeho jméno, „ze strachu ze stalinských represí“.
Kamarádka a bývalá Vladova spolužačka požádala administrátora sociální sítě V kontaktě, aby odstranil urážlivé komentáře na Vladovu adresu, které se tam po jeho smrti objevily. „Vlad byl moc hodný, milý a citlivý kluk, ale s ostatními se mu nevedlo. Jeho politické názory jsem do značné míry sdílela, ale nechávala jsem si to pro sebe, protože jsem se bála problémů,“ svěřila se mi dívka. Ani ona si nepřála zveřejnit svoje jméno.
V den smrti byl s Vladem jeho nejlepší přítel a bývalý spolužák Nikolaj Podgornov. Vlad s Nikolajem bojovali s propagandou společně, oba odmítali válku s Ukrajinou a ve všem se podporovali. V červnu mi Vlad říkal, že z Ruska odjede jedině společně s Nikolajem, protože „nikoho bližšího a dražšího nemá“.
Krátce před sebevraždou psal Vlad Claire Biggové, že si o svého nejlepšího přítele dělá velké starosti. Svěřil se jí, že Nikolaje nechali jeho rodiče ho na podzim zavřít na psychiatrii a on „přestává být sám sebou“. Hned, jak jsem se dozvěděla o Vladově smrti, vzpomněla jsem si na Nikolaje. Z nějakého důvodu si celou dobu pamatuji větu, kterou mi řekl v červnu: „Na tom, co děláme, není vůbec nic překvapivého. Rusko je přece zvyklé na to, že se romantický hrdina postaví na odpor samoděržaví.“
Zavolala jsem Nikolajovi a poprosila ho o schůzku. Dlouho mi neodpovídal, až náhle nečekaně souhlasil. Přijela jsem do Podolsku. Chtěla jsem zjistit, proč se nadaný a tak odvážný Vlad rozhodl skoncovat se životem, a jak se žije Nikolajovi po smrti nejlepšího přítele.
Nikolaj sedí přede mnou v kavárně u podolského nádraží. Má na sobě stejný šedý svetr, v němž společně s Vladem věšel plakát „Do pr…. s válkou“. Působí klidně a rezervovaně, vypadá upraveně. Na rukou má jizvy od řezných ran, které si způsobil sám, aby tak otupil bolest, kterou cítí v duši. Říká, že bere sedativa, protože neví, jak jinak se se svým stavem vypořádat.
„Pořád nemůžu uvěřit, že je Vlad mrtvý. Brečím každý den. Měl jsem jen jediného opravdového přítele. Byli jsme si hodně podobní, ale já se umím chovat diplomaticky, umím říkat lidem to, co chtějí slyšet. Vlad byl ve všem nekompromisní. Nepovažoval za nutné přetvařovat se a lhát kvůli vlastnímu bezpečí,“ vypráví Nikolaj.
V říjnu nechali rodiče Nikolaje zavřít do moskevské psychiatrické léčebny č. 15 na oddělení pro mladistvé s dozorem.
„Nakonec jsem dal na nátlak rodiny a psychiatra a souhlasil s hospitalizací. Psychiatr mi řekl: ‚Jestli chceš, abychom z tebe, asociálního živla, udělali hodnotného člena společnosti, musíš se léčit.‘ Říkal jsem si, že v nemocnici budu mít čas rozmyslet se, co se životem. Plánoval jsem číst knihy a přemýšlet. Místo toho mi dávali silná antipsychotika: haloperidol, amitriptylin, akineton, propazin. Ve volném čase, když neprobíhala léčba, jsem se kvůli vedlejším účinkům léků dokázal jen tupě kývat ze strany na stranu. Hlavu jsem měl jako v mlze, nedokázal jsem přečíst ani stránku. Ven jsem chodit nesměl, ale občas se mi podařilo přemluvit sanitáře, aby před spaním vyvětral místnost,“ vypráví Nikolaj.
Z nemocnice ho propustili pár dní před dosažením plnoletosti. Lékaři mu řekli: „Nechce se nám řešit papírování spojené s tvým převedením na dospělé oddělení. Jinak bys ses tu ještě měsíc léčil.“ Po propuštění z nemocnice bral Nikolaj dál pod dohledem rodičů neuroleptika.
„Chtě nechtě jsem byl ve stavu vnitřní prázdnoty. Dokonce mě nezajímaly ani hovory s Vladem. Tak jsem se rozhodl, že nebudu brát tolik léků. Přestal jsem je polykat. Díky tomu jsem trochu ožil. Ale pod vlivem léčby si události posledních měsíců pamatuji matně, trochu jako nějaký zlý sen,“ vypráví Nikolaj.
Ptám se ho, proč se rodiče rozhodli, že potřebuje psychiatrickou léčbu. Nikolaj odpovídá, že rodiče začali pochybovat o jeho psychickém zdraví poté, co se spolu s Vladem pustili do politických projevů. Opakuje, že otce ani matku z ničeho neviní. Lékaři rozhodli, že je nemocný, takže nemocný byl. Co na tom, že se před hospitalizací cítil lépe?
Ještě před nástupem do nemocnice Nikolaj Vladovi slíbil, že ho navštíví na katolické Vánoce, a slib dodržel. Hned jak přijel, vzal si od něj Vlad tabletky haloperidolu a přidal je ke svým. Vlad podle Nikolaje už dříve přišel na to, jak z léků dostupných bez předpisu dát dohromady smrtelnou dávku, a nosil ji stále u sebe.
„Stále mluvil o tom, že už nechce žít. Různí lidé se mu snažili pomoci odjet ze země, ale on si přestal věřit. Myšlenky na sebevraždu se u něj objevily už v červnu. Mluvil o tom velmi často, tak často, že jsem se o něj už přestal bát. Neznám jasnou odpověď na to, proč Vlad spáchal sebevraždu. Nejspíš byl už úplně zoufalý a vyčerpaný. Snažil jsem se ho ze všech sil podporovat, přemlouval ho, aby žil dál,“ říká Nikolaj.
25. prosince Vlad podle Nikolajových slov zašel na pár minut do svého pokoje a pak vyběhl na chodbu. Zařval, že spolkl dvacet tabletek haloperidolu. Udělalo se mu zle a zavřel se na záchodě. Za pět minut Vladův otec otevřel dveře, našel syna v bezvědomí, nahmatal mu pulz a zavolal sanitku. Zdravotní služba přijela během deseti minut a konstatovala smrt.
„Neumíte si představit, jak strašně mně ty další dny v domě Vladova otce bylo. Jeho příbuzní se mě vyptávali: ‚Proč jsi sem přijel, vždyť jsi magor?‘ Vladův děda přísahal, že mě nenechá na pokoji, opsal si údaje z mého pasu… Vlad před tátou celou dobu hrál pozitivního mladíka. Otec se domníval, že se synem je všechno v pořádku a že s optimismem hledí do budoucnosti… Teď dává vinu za jeho smrt novinářům. Není pravda, že Vlad neunesl slávu, jak o něm někteří píší. Pozornost ostatních se mu líbila. Byl rád, že může své názory dávat najevo. Ale v poslední době začal pochybovat, jestli jeho politický protest má nějaký smysl. Ale já našich akcí nelituju. Jestli díky nim alespoň jeden člověk pochopil, že válka a lež jsou špatné, pak jsme nebojovali nadarmo. A Vladova smrt nebyla marná,“ říká Nikolaj.
Nikolaj nepopírá, že se teď cítí velmi zle. Rodiče ho poslali k babičce. Nechtějí, aby mluvil se svým mladším bratrem. „Někdy si říkám, že se radši nechám zavřít do léčebny a nechám se oblbovat prášky, než abych cítil pořád tu bolest. Často přemýšlím o sebevraždě… Kvůli léčení jsem nemohl pokračovat ve studiu a přerušil jsem vysokou školu. Teď si hledám práci v Podolsku. Chci každý den v určený čas někam chodit. Je těžké celé dny sedět doma a donekonečna myslet na Vlada, “ říká.
Nikolaj si dělá starosti s tím, co se stalo s Vladovou nedokončenou knihou. Vladův počítač zabavili vyšetřovatelé. Byl v něm námět na knihu, kterou mladíci hodlali společně napsat. „Vlad chtěl psát o tom, jak na sebe v kuchařském učilišti v Žiguljovsku všichni navzájem plivali. Já zase chtěl psát o lhostejnosti, která panuje na prestižní moskevské univerzitě. V naší společnosti je jeden člověk pro druhého jen prázdný prostor. O tom budu psát. Ale už sám.“
Nikolaj řekl, že 37 dní v psychiatrické léčebně ho velmi změnilo. Nejvíc ze všeho se teď bojí, že se do léčebny vrátí. „Musím chránit to málo, co mi zbylo. Sleduju zprávy a moje politické názory se nezměnily. Vyhýbám se ale už konfliktům. Kdyby mě zatkla policie, okamžitě by mě nechali odvézt na psychiatrii. Rodiče mě nutí, abych souhlasil s léčbou. Finančně na nich závisím, nemám na výběr. Chápejte, nejsem Vlad, já nejsem hrdina,“ říká Nikolaj.
Pár dní po našem setkání mi Nikolaj poslal odkaz na animovaný film o tučňácích, na který se v poslední době často dívá. Děj filmu je následující: tučňáci sedí na vejcích a zahřívají je vlastním tělem. Jeden tučňák má ale zvláštní vejce, mládě se z něj ne a ne vyklubat. Ostatní tučňáci si mysleli, že to není vejce, ale oválný, bílý kámen. Říkali mu, že je blázen, a naléhali, aby zanechal marného snažení.
Ale náš tučňák jim nevěřil a staral se o vejce nejlépe, jak mohl. Když jednou bylo třeba plavat na druhý břeh, tučňák vzal vejce s sebou. Tučňák s vejcem dlouho a vytrvale plaval mezi krami v rozbouřeném moři. Nakonec mu došly síly a utopil se, vejce ale zpod křídel nepustil.
„Pochopil, že naposledy vidí led a slunce. Mohl žít ještě dlouhé roky, ale musel by pustit kámen, o kterém věřil, že je to vejce s malinkým ptáčátkem, ještě nenarozeným, ale už navždy milovaným,“ to jsou poslední slova toho animovaného filmu.
Darina Ševčenková
Článek vyšel na webu rozhlasové stanice Rádio Svoboda.
Překlad: A nikdy jinak!
