„To nebyla žádná revoluce, byl to obyčejný převrat,“ sdělil mi v roce 1991 jeden zhrzený komunista, nejspíš estébák. Nemá cenu se přít o obecné pojmy, to už od středověku k ničemu nevede. Kdybychom chtěli být protivní, zrovna komunisté kdejakému převratu říkali revoluce. Přitom v únoru 1948 Lidové milice ani neměly ostré náboje, jak se posléze ukázalo. V Petrohradě to byl v roce 1917 taky jen místní převrat, kdy se moci chopila semknutá skupina, která ani nepředstavovala většinu společnosti.
Revoluce je ovšem popsána různými známkami, které byly v roce 1989 naplněny. Revoluce je změna mocenských poměrů, ke které dojde během relativně krátké doby. Součástí bývají také, kromě výměny vládnoucí elity, velké majetkové změny. To všechno se u nás stalo. Sice se nestřílelo, ale mocenský tlak tu byl – ze strany OF hrozba generální stávkou. Zbraně měly komunistické struktury a někteří jedinci by neváhali je použít. Naštěstí bylo vedení KSČ paralyzované a realismus spolu s pasivitou zvítězil nad touhou udržet neudržitelné pořádky.
Donekonečna můžeme vést debatu o tom, nakolik se dalo s představiteli starého režimu zatočit. Naprostá většina zločinů, které tu komunisté napáchali, zůstala nepotrestaná. Proto zůstala po listopadu 89 v lidech značná hořkost. Jenže sotva to mohlo dopadnout jinak. Členem KSČ byl každý desátý občan, strana měla v ruce armádu i policii. Upřímně řečeno – nemohlo to dopadnout jinak. Povedlo se aspoň napravit některé majetkové křivdy a vrátit něco z toho, co komunisté pod nálepkou znárodnění ukradli.
Mnoho soudruhů převléklo kabáty a podle okolností se stali pravicovými politiky nebo sociálními demokraty. Mnoho protřelých estébáků se dalo na obchodování. V tom se jim často daří, zdědili kontakty, umí v tom chodit. Důstojníci StB odvrátili pozornost od sebe na své oběti – agenty. Dnes už není estébáctví a členství ve straně žádnou poskvrnou. K rehabilitaci normalizačních kádrů teď přispěl i prezident Zeman, který jednoho takového dokonce o státním svátku vyznamenal. U něj už žádné nechutnost nepřekvapí. Smutné je, že o takové osobě si polovina občanů myslí, že je hodna důvěry.
Představa, že komunisté jednoho dne vymřou, byla naivní. Oni samozřejmě vymřou, ale vstali už noví bojovníci a vymysleli si i novou ideologii. Vystupují jako vlastenci a bojovníci za národní suverenitu a proti cizáckému nebezpečí různé prosté duše jim na to skáčou. Teď už nevystačíme s vzýváním Václava Havla a pietními akty. Dědictví komunismu, tedy deformovaného myšlení, se aspoň částečně zbavíme, až v české společnosti nebudou Zeman a Klaus považováni za mudrce a konvičkismus-okamurismus za normální způsob myšlení. Není to přitom ani normální, ani myšlení. Zítra se toho ale nejspíš nedočkáme.
