Euforie v jihoukrajinském Chersonu pomalu mizí v ozvěnách dunících dopadů nepřátelských raket a dělových střel na město. Město osvobozené na svatého Martina nemá už dva týdny elektřinu, vodu a je závislé na humanitárních dodávkách ze zbytku Ukrajiny. Zvládli jsme skoro devět měsíců okupace, zvládneme i další výzvy, shodují se místní. Stejně tak partyzán Vlado, který říká: „Pro normálního člověka, který nekolaboroval, byl každý den věc přežití.“

Je deštivo a teplota se pohybuje kolem dvanácti stupňů, když vyjíždíme z ukrajinského města Mykolajiv. Toto město dlouhé měsíce sloužilo jako „štít pro Oděsu“. Na začátku války nikdo netušil, jestli také nebude během pár týdnů v rukou východního nepřítele. Mykolajiv ale vydržel a ruskou hrozbu odvrátil dál od svých bran, do asi 20 kilometrů vzdálené obce Posad-Pokrovske v rovinaté krajině Chersonské oblasti.

Dále čtěte

Chcete pochopit, co se děje v Rusku? Nesmíte minout tyto knihy

Agresivní konflikt Ruska proti Ukrajině. Válka nedaleko od našich hranic. To je realita současnosti, která je ale ve skutečnosti pokračováním…

Všude kolem je spálená země a jen na prstech jedné ruky by člověk mohl napočítat domy, které nebyly zasaženy ruským dělostřelectvem. Lidé, kteří zůstali, si v letních měsících prošli peklem. Ti, co se do obce vrátili po ruském stažení, už jen spatřují zničené trosky svých příbytků. Na jednom domě sice vidíme začínající práce, ale na většině dalších budov už zkrátka není, co by se dalo opravit nebo zachránit. V kavárně na návsi je ve střeše velká díra po dopadu dělostřeleckého granátu a vevnitř propadlá patra. „Otevřeli jen tři měsíce před začátkem války,“ říká jeden z mužů pomáhající s vyklízením kavárny Friends, která snad brzy znovu v Posadu-Pokrovske otevře.

Silnice se zhoršuje, přejíždíme starou frontovou linii. U vozovky už jsou značky s nápisem „miny“. Do osvobozeného města Cherson s námi putují dlouhé kolony kamionů s humanitární pomocí, vidíme auta neziskových organizací a samozřejmě i ukrajinskou armádu. Poslední checkpoint nám zkontroloval povolení a jsme ve městě. Před námi se nám naskytne pohled na – pro Ukrajinu typické – sousoší s velkými písmeny Cherson. Fotí se u něj vojáci i civilisté, ostatní jen hledí s úžasem. „Jsme tu!“ raduje se Ukrajinka u nápisu.

Na hlavním náměstí Svobody už nejsou stovky Ukrajinců oslavující osvobození. Přesto je zde cítit duch vítězství, lehce jej však narušuje padající déšť a zvuky ruských raket a děl dál ve městě. Dobrovolníci tu rozdávají humanitární pomoc a lidé sem chodí, aby mohli aspoň na chvíli mít mobilní připojení nebo mít možnost si své zařízení dobít v jednom stanovišť s generátory. Vidíme dojemnou scénu, kdy z jednoho z přijíždějících aut vyskakuje starší paní a s pláčem a radostí objímá jednoho z ukrajinských policistů, děkuje jim. Chvíli poté se k ní přidává i její muž.

Na náměstí se setkáváme s Andriyem, který se stal tváří osvobození Chersonu poté, co se po internetu rozšířil jeho rozhovor s francouzskou agenturou AFP. „Víte, hodně se změnilo, první dny jsme byli vzrušení, bylo to boží. Teď jsme už trochu unavení a bojíme se ostřelování. Pod ruskou okupací nám hrozilo zatýkání, ale naštěstí bylo snadné se mu vyhnout. Nikdy jsem nechodil po hlavních ulicích, a když jsem viděl člověka v uniformě, tak jsem se mu snažil vyhnout,“ popisuje Andriy.

Andriye se ptáme i na to, co by vzkázal Evropanům a světu obecně. „Chtěl bych apelovat na mezinárodní komunitu, na země, co nám už pomohly: podporujte nás, prosím, dál, jsme velice – a opakuji – velice vděční za vaši pomoc, ale podporujte nás nadále,“ prosí Andriy, který v Chersonu zůstal po celou dobu ruské okupace. Podpora sem do Chersonu putuje z celé Ukrajiny i z celé Evropy.

V části města blíže u řeky potkáváme partyzána Vlada, který žije v Chersonu od narození a během skoro devíti měsíců okupace aktivně bojoval proti Rusku informováním ukrajinské strany, ale také v přímém boji s ruskými okupanty. Položili jsme mu proto pár otázek.

Jaký byl život tady v Chersonu?

No, život. V mém případě to nebyl zrovna civilní život. Pro normálního člověka, který nekolaboroval, byl každý den věc přežití. Rusové přicházeli do Chersonu v rotacích. Vždy přišli, ukradli, co mohli, a jeli zpět. Šli po budovách kritické infrastruktury, po podnicích, dělali razie. Takhle to probíhalo několik měsíců. Pokaždé, když někoho sebrali, probíhal následující proces: Člověk mohl být držen pět dní až dva týdny, mučili ho a vyslýchali. Vytvořili na něj složku s nějakým nesmyslným důvodem. Když na vás nic nevytáhli, tak vás pak pustili. Nechtělo se jim moc zabíjet civilní obyvatelstvo, ale dost je mučili, i když na ně nic nenašli. Znám dost lidí, které si nechali i mezi rotacemi zavřené třeba i na tři měsíce.

Co jste během okupace dělal vy?

Skrýval jsem se 95 procent času. Bylo nebezpečné byť jen chodit po ulici. Snažil jsme se něco dělat, sbírat informace, ale na začátku nebyli partyzáni moc organizováni. V červnu jsem se propojil s ukrajinskou rozvědkou a od té doby to začalo být trochu víc profesionální. Hlavní náplní partyzánské práce bylo sbírání informací. Měli jsme k dispozici automatickou pušku a granáty, ale ty použijete celkově tak na hodinu čistého času.

Dále čtěte

Rusko už raketové útoky na Ukrajinu nezesílí, nemá zásoby munice, tvrdí ISW

Rusko kvůli malým zásobám střel zřejmě nebude schopno vystupňovat vzdušné útoky na ukrajinskou infrastrukturu, uvedl ve…

Úkoly byly rozděleny tak, abychom se nepotkali, všechno bylo přes internet, foto, video, text. Bylo opravdu nebezpečné se potkat v reálném životě. Většinu času jsem se schovával, ale stávalo se, že se čtyři dny nic nedělo a člověk prostě jen koukal na seriály či youtube. Nicméně jsem musel často měnit pozice. Jednou jsem byl v prázdném bytě a cítil, že prostě musím jít pryč.

Kde jste taková místa našel?

Byly to byty mých přátel, rodiny, známých, lidí, u kterých jsem věděl, že odjeli pryč. Párkrát se mi stalo, že mě zkontrolovali namátkově vojáci na ulici. Pro ty situace jsem měl vždy jeden telefon, který byl na plnění úkolu, a druhý „proruský“, kde jsem měl ruskou sim kartu a ruské telegramové kanály jako Ria Novosti. Choval jsem se jako „malá rus“ (ruský výraz pro Ukrajinu a Ukrajince – pozn. red.)

Co by se stalo, kdyby vás našli?

Strčili by mě do sklepa. Nejprve by mě prohledali, na hlavu nasadili pytel. Mohli by mě vést po městě a jen si povídat nebo mě rovnou poslat na „místní oddělení“. Určitě by mě zmlátili za účelem zastrašení. První dva dny by mě pravidelně mlátili a ani by se na nic neptali, abych byl otevřenější ke komunikaci. Až potom by se mnou vedli výslech.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Vždy jsem měl v hlavě, že mě kdykoliv mohou sebrat. Měl jsem připravený scénář, co bych v takové situaci dělal. Hrál bych blbce. Ano, přiznal bych, že jsem byl v teritoriální obraně, a asi bych jim třeba ukázal jednu svou skrýš zbraní. Kdyby mě mučili opravdu hodně, nejspíš bych začal mluvit, i na to jsem byl ale připravený. Snažil jsem se vyhnout jakýmkoliv důležitým informacím. S rozvědkou jsem měl plán, jak komunikovat, kdybych byl zadržen. Se všemi jsem se domluvil, že kdybych jim napsal, že se máme někde potkat, tak mě mají ignorovat. Vždy byla možnost, že vás seberou. Myšlenka, která se mi neustále honila hlavou celých osm měsíců.

Málo vody, světla i tepla

S Vladem pak jedeme autem městem, zatímco nám popisuje různá místa, kde Rusové operovali. „Tam zadržovali lidi,“ ukazuje na nevlídnou budovu s ostnatým drátem. Projíždíme dál městem při zvuku blížícího se ruského ostřelování. Vlado nám z auta ukazuje dům, kde v červenci pobývala skupina několika Rusů. „S kamarádem jsme se rozhodli, že je chceme eliminovat. Vypálili jsme na ně zblízka pár nábojů, ale bohužel jsme pak museli utéct, protože to bylo moc hlučné a poblíž byli další Rusové. Původně jsme totiž chtěli ještě vzít jejich zbraně a munici,“ říká.

Zastavujeme u velkého obchodního centra. Obrovský komplex vypadá, jako že už desítky let chátrá, přitom to byly právě ruské zásahy, které to tu na začátku války zničily. „No a tady vidíte ruský svět,“ říká Vlado, se kterým se o chvíli později loučíme.

Navštěvujeme jednu z chersonských nemocnic. Také zde není, jako ve zbytku města, elektřina, svítí se pomocí svíček nebo lampičkou na telefonu. Zůstává tady jen hrstka pacientů v onkologickém oddělení. „V první řadě je tu málo vody. Každý den začínáme tím, že jdeme pro vodu, kterou nosíme ze sklepa nemocnice vlastníma rukama,“ popisuje jedna ze sester onkologického oddělení. „Nedostatek světla a tepla velice ovlivňuje psychický stav personálu i pacientů. Pacienti mají problémy s depresí, ale drží se,“ dodává druhá sestra.

Během rozhovorů slyšíme velice blízké dopady nepřátelských dělových střel. Druhý břeh, který je pod ruskou nadvládou, je odsud totiž pouhé tři kilometry. Jen o chvíli později se ozve rána, až se zachvějí okna. Jdeme se podívat na pokoj za jednou z pacientek, široký úsměv a velice vřelé přijetí mě v té chvíli trochu překvapuje. „Je to bojovnice,“ usmívá se jedna ze sester. „Držíme se,“ potvrzuje žena, která je na onkologickém oddělení už delší dobu.

„Potřebujeme světlo a teplo. V nemocnici je spousta lidí, kteří potřebují operaci nebo chemoterapii. Hned, jak budeme moct, začneme operovat,“ říká sestra a doplňuje, že dělají vše, co je v jejich silách, aby pacienty udrželi v dobré náladě. „Hodně se bojí, ale chtějí žít. Bojují, bojují do poslední chvíle,“ dodává.

Dále čtěte

Premiér Fiala: Je v našem národním zájmu, aby Ukrajina vytlačila agresora. V Kyjevě se lidé snaží žít

Předseda vlády Petr Fiala (ODS) v rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří o tom, jak moc se Kyjev proměnil od…

Na otázku, zda se ostřelování bojí i tři zdravotní sestry, se kterými mluvíme, nám s jistotou všechny tři dávají podobnou odpověď. „Žijeme v tom už osm měsíců,“ jedna z nich si bere slovo a pokračuje: „S čtyřletou vnučkou jsem žila čtyři měsíce ve sklepě u fronty blíže k Mykolajivu, v obci Stanislav. Neustále jsme poslouchaly exploze. Můj dům byl zničen a i dům mých rodičů, ale to nic není. My jsme naživu a všechno bude dobré,“ říká.

Opouštíme nemocnici a vydáváme se tmou zase zpět k Mykolajivu, který na rozdíl od Chersonu elektřinu má, byť s pravidelnými výpadky. Podobně jako Mykolajiv se i Cherson teď stává štítem jižní fronty a v předních liniích jsou všichni, kteří ve městě zůstávají, od vojáků a sester až po úplně obyčejné civilisty.

Autor Ray Baseley je spolupracovníkem redakce. Reportáž byla vytvořena s pomocí ukrajinské fixerky Yevhenii Sabolievi, která cestovala s reportérem.

Otevřít galerii (32)