Předlistopadový komentátor Rudého práva Jaroslav Kojzar tento měsíc předává mladším řízení samostatné přílohy Haló novin, která nese vznešený název Naše pravda. Při této příležitosti s ním komunistické noviny uveřejnily rozsáhlý rozhovor, ve kterém se mimo jiné vyjadřuje i k údajnému současnému přepisování historie a k tomu, jestli je možné dosáhnout socialismu. To, nakolik historii přepisoval minulý režim, však někdejší zástupce šéfredaktora Rudého práva Kojzar opomíjí a nemístně zlehčuje.
Vzhledem k tomu, že Jaroslav Kojzar je původním povoláním historik, není překvapivé, že velká část rozhovoru v Haló novinách je věnována právě tomuto tématu. Kojzara štve především to, jak je dnes údajně přepisována historie. „Zvláště u takových »historiků«, jako je pan Blažek z ÚSTRu nebo pan poslanec Žáček, bývalý šéf stejné organizace, cítím, jak historie může být ohebná. Víš, historie je, jak kdysi říkali staří Řekové, matka věd, ale je velmi zneužitelná. Stačí, když se akcentuje nějaký fakt a na jiný se prostě zapomene. Když potom televizní stanice vyrobí nějaký dokument nebo dokonce hraný tzv. historický film, může velice lehce změnit i tu nejpříkladnější osobu v osobu, které by ses raději vyhnul,“ vysvětluje Kojzar svému kolegovi z Haló novin.
Veterán komunistické žurnalistiky má pravdu v tom, že historie bývá velmi často zneužívána, snadno se v ní stáváme obětí manipulace a i napříč dějinami se setkáme s tím, že stěžejní vždycky bylo, kdo o nich vyprávěl, kdo o nich podával svědectví a ze které strany různých sporů a konfliktů se k nám o dané události dostaly informace.
Tohle zkrátka k historii patří. Dnes už se to velmi dobře ví. A proto se klade velký důraz na kritické myšlení, srovnávají se různé zdroje poznatků, klade se značný důraz na to, odkud určité informace pocházejí, zkoumají se rozličné výklady, interpretace a úhly pohledu a zpochybňují se i dlouho tradovaná a zažitá pojetí té či oné historické události, dění nebo postavy.
Rovněž ono akcentování a zapomínání, na které Kojzar upozorňuje, je známá věc. Proto se objevuje i snaha o komplexní pohled na historii, který se nesoustředí pouze na politické dějiny, souhrn bitev a výčet panovníků, ale vyzdvihuje i dějiny každodennosti, hospodářské dějiny, dějiny idejí atd.
Příznačné a velmi symptomatické je, jakým způsobem se normalizační komentátor Kojzar staví k tomu, jak k historii přistupoval minulý režim „Ani únoroví vítězové se nevyhnuli jistému politickému přístupu. Bylo ovšem po válce a zkušenost byla jiná. Pramenila nejen z okupace, ale i z nedostatků předmnichovské republiky, takže mnohé, co bylo spojeno s touto dobou, bylo upozaděno, nebo dokonce úplně vymazáno z pozornosti historiků a režimní propagandy. Týkalo se to např. i osoby Karla Čapka, postupně vymizelo oslavování 28. října nebo ono datum dostalo nový kabát, či byl vyzvedáván zvláště levicový odboj a o tom nekomunistickém se hovořilo méně, i když by nebyla pravda, že se o něm nehovořilo vůbec,“ přiznává na jedné straně Kojzar.
Nebetyčná hloupost a nejvyšší demokracie
Vzápětí ovšem dodává: „To vše se však postupně změnilo a témata, o nichž se počátkem padesátých let nepsalo, se stala součástí odborných prací, a dokonce se objevila i v literatuře a ve filmu. Nemohu nejmenovat třeba Sequensův Atentát nebo jeho Hříšné lidi, Neffův seriál Sňatky z rozumu, atd. Na rozdíl od dneška mnohé z toho, co bylo těsně po Únoru odsunováno, se postupně objevovalo mezi zadanými tématy pro historiky. Viz třeba pozitivně laděný Galandauerův téměř celostránkový článek o T. G. Masarykovi, který jsme publikovali v Rudém právu,“ vysvětluje dlouholetý redaktor Haló novin.
Kojzar tak zcela absurdně tvrdí, že dnes je historie více přepisovaná a ohýbaná a celkově je více ideologická, než tomu bylo před listopadem 1989. To je samozřejmě nebetyčná hloupost. Nebo chce snad tvrdit, že předlistopadová výuka dějepisu na školách nebyla poplatná tehdejšímu režimu, že nepřevažovala jedna intepretace mnohých historických událostí a celkově nebyly potlačované prameny, literatura a další zdroje informací, které by rozvíjely kritický přístup k historii a umožnily by, aby žáci a studenti mohli konfrontovat výklady a svědectví o historických událostech z různých stran?
Bohužel komunistický žurnalista si asi skutečně myslí, že před rokem 1989 měl oficiální výklad historického dění blíže k pravdě, než je tomu dnes (ve skutečnosti dnes žádný oficiální výklad vlastně neexistuje). Naznačuje to ostatně už sám fakt, že doposud řídil přílohu Haló novin s názvem Naše pravda, čímž jako by říkal: Tohle je naše pravda o dějinách, žádnou jinou neuznáváme a žádná jiná neexistuje, protože to, co říkáme my, je prostě pravda.
Jaroslav Kojzar ve zmíněném rozhovoru odpovídá rovněž na otázku, jestli věří, že je možné někdy dosáhnout socialismu. Mimo jiné říká: „Věřím, i když to bude socialismus poněkud jiný, než jsme ho budovali. Bude v něm naplněna teze, kterou vyslovili Marx s Engelsem. Byla to teze o »nejvyšší demokracii« a o tom, že lidé budou »odměňováni podle práce«, a tedy nikoli podle toho, co vlastní a kolik peněz mají na svém kontě. Bude naplněno heslo Velké francouzské revoluce »Rovnost, volnost, bratrství« a konečně se dostane na lidská práva, skutečná lidská práva, ne ta okleštěná na právo vlastnit, jako jsou právo na vzdělání a další práva limitovaná však množstvím peněz v bance.“
Československo bývalo před rokem 1989 lidovou demokracií. Kojzar nyní věří na „nejvyšší demokracii“ a tvrdí, že půjde o jiný socialismus, než byl ten předlistopadový. Těžko mu to věřit, když o dnes platných lidských právech tvrdí, že vlastně neexistují a jsou zúžená jen na právo vlastnit, takže by asi neměl žádný problém je zrušit, když stejně podle něj nejsou. Naopak se zdá, že jeho „nový“ socialismus by zatočil velmi podobně s těmi, kteří by si chtěli svá vlastnická práva zachovat, jako to udělal ten „starý“.
