Kolem tzv. korunových dluhopisů se v médiích objevují výklady, že se jedná o pravděpodobné zneužití práva. Objevují se však zároveň výklady, které by mohly vést k neoprávněné kriminalizaci podnikatelů, nebo naopak k ututlávání problému s neplacením daní. Rozeberme si možnosti, jaké jsou nyní na stole.
Bývalá Babišova náměstkyně pro daně či EET Simona Hornochová apelovala na ČT24 dne 26. března 2017, aby finanční správa prošetřila případy vydávání nedaněných korunových dluhopisů, mezi něž patří také případ jejího bývalého šéfa Andreje Babiše (ANO). Zejména jde o to, aby bylo prošetřeno, zda firmy peníze za dluhopisy skutečně obdržely a měly je možnost dlouhodobě využívat. I v případech, kdy k zaplacení za dluhopisy došlo, se však podle Hornochové často jedná o zneužití práva a finanční správa by měla konat, tedy přinejmenším dodatečně doměřit daň.
Někteří daňoví odborníci také požadují, aby bylo prozkoumáno, zda firmy vůbec potřebovaly peníze, a zda je tedy využily třeba na nákup pozemků pro stavbu fabriky, na dlouhodobý pronájem strojů a tak dále. Ale proč by firma nemohla požadovat bankovní úvěr nebo prodávat dluhopisy jen tak, aniž by je potřebovala? Je problémem každého věřitele, že přesto firmě půjčil.
I kdyby však měly finanční úřad či policie právo zkoumat, zda podnikatel peníze z cizích zdrojů opravdu potřeboval, jak chcete zjistit, že tomu tak bylo? Pokud firma tvrdí, že měla naplánovanou obrovskou investici, mohla by alespoň prokázat, že na ni měla (popřípadě aktivně sháněla) pozemky včetně zavedené vody a elektřiny nebo že si požádala příslušné úřady o různá ekologická či stavební povolení. Firma však klidně může tvrdit, že měla naplánovaný nákup velkého množství strojů nebo materiálu na rozšíření výroby. Jak prokážete, že tomu tak nebylo, když vám bude tvrdit, že plán zkrátka jenom nakonec nevyšel? Tudy cesta nevede.
Snaha prověřit, zda firma peníze opravdu potřebovala, je asi mnohdy vedena především úmyslem zjistit, zda nebyly případné dluhopisy prodané přímo vlastníkovi firmy a následně vyplácené úroky z nich pouhou snahou vyhnout se placení dividend. Máme tu totiž vlastně dva problémy. První otázkou je, zda podnik skutečně potřeboval právě korunové dluhopisy a žádné jiné. Proč místo toho nevydal v rámci jedné emise třeba pouze dvacet stomilionových či jediný dvoumiliardový. Pokud si tím skutečně snížil daň, má finanční správa právo znát důvod jeho postupu. Jestli však byl třeba i jen jeden takový dluhopis nabídnut někomu jinému než vlastníkovi, zástupný důvod je nalezen.
Druhá otázka, která se přidává v případě, že dluhopisy koupil přímo většinový vlastník firmy, zní, zda si nemohl raději koupit akcie (či podíly obecně). Jenže proč by si nemohl koupit dluhopisy? I kdybychom měli právo po něm žádat vysvětlení, může nám klidně tvrdit, že plánoval prodej podniku (čili jeho akcií), nebo třeba i jen jeho části, a tak chtěl vlastnit alespoň jeho dluhopisy. Nebo může tvrdit, že už nechce tolik riskovat. Akcie by mu přinášely jen nejisté dividendy, zatímco z dluhopisů má zajištěny stabilní úroky.
Nesmíme však kriminalizovat samo vydávání třeba i miliard korunových dluhopisů. Jestliže zneužití práva spočívá v tom, že bylo jejich vydání čistě účelové, s cílem vyhnout se placení daní, nelze přece bez dalších informací označit za potenciálně kriminální čin už jejich samotné vydání. Možným trestným činem je pak přece až nezaplacení daně. To je velký rozdíl. Vyšetřovatelé mohli proti těmto praktikám, nyní zpopularizovaným díky Andreji Babišovi, zasáhnout již v období, kdy k vydávání velkého množství korunových dluhopisů docházelo. Nebylo však možné někoho potrestat jen za to, že dluhopisy vydal a od své firmy koupil, nebo snad dokonce jen za to, že celou jejich emisi koupil (od kohokoli), a říci mu, že měl určitě v úmyslu nezaplatit daň, protože korunové dluhopisy (na místo dluhopisů s vyšší hodnotou) nemohly mít v jeho případě žádný jiný účel. Vyšetřovatelé museli v každém případě vyčkávat až na nezaplacení daně. Ze slov bývalé Babišovy náměstkyně Hornochové vyplývala za určitých okolností kriminalizace už samotného vydání a nákupu tohoto typu dluhopisů. Jistě to tak nemyslela, ale je zapotřebí tento rozdíl zdůrazňovat. I pro další obdobné případy někdy v budoucnu.
Zbývá však otázka klíčová, kterou se FORUM 24 již zabývalo. Jak jsme uvedli, finanční správa má jistě právo znát důvody vydání právě korunových, a ne jiných dluhopisů, jestliže si tím firma snížila daň. Ale opravdu si tím snížila svou daňovou povinnost? Upozorňovali jsme vás na rozhodnutí našich soudů i Soudního dvora EU v jiných případech, kde bylo řečeno, že formální postup není důležitý. Deset uměle rozdělených veřejných zakázek na stavbu jediného mostu je z pohledu práva zakázkou jedinou. Nemusí být tedy nutně zakázané zakázky uměle rozdělit, pokud to někomu dělá radost, ale všechny zakázky pak musejí být posuzovány jako zakázka jediná a je zapotřebí se k nim tak ve všech ohledech chovat. Obdobně sto milionů korunových dluhopisů vydaných v rámci jediné emise vlastníkovi firmy (nebo třeba finančnímu manažerovi firmy obeznámenému s umělým rozdělením) by pak z pohledu daňovými brýlemi měl být dluhopis jediný o nominální hodnotě sto milionů korun.
V případě státních korunových dluhopisů (těch, u nichž se rovněž neplatila daň) vlastněných velkým množstvím domácností problém nastat nemusel a nemusí. Jejich vydávání mělo své důvody. I kdyby své důvody nemělo, stěží domácnostem prokážete, že věděly o účelovosti tohoto postupu. K tomu všemu však zřejmě ani nevznikla žádná škoda. Vědělo se, že se z následných úroků nebude platit žádná daň, což se nutně odrazilo v jejich poklesu při nabízení dluhopisů. Stát tedy od jejich držitelů nedostává žádnou daň, ale zároveň jim nemusí vyplácet tak vysoké úroky, jako kdyby daň získával.
