Bývalá primátorka Prahy, náměstkyně ministra vnitra či ředitelka české pobočky Transparency International. To vše byla Adriana Krnáčová, která pro FORUM 24 hovořila o svém vztahu k politice, o Andreji Babišovi i o tom, co jí pobyt ve veřejných funkcích dal i vzal.

Proč jste bývala k novinářům poměrně odtažitá?

Novináři se o mě nezajímali jako o primátorku, která se o něco snaží, ale jako o osobu z Babišova týmu. Bylo to někdy takové plytké, a proto jsem s nimi nerada komunikovala.

Co vám politika dala a co vzala?

Vzala mi zdraví a dala mi vhled do oblasti, kterou jsem znala jenom zvenčí. Nyní lépe chápu pohnutky některých lidí, kteří v současné době v politice jsou.

Je tedy politika, jak si někteří lidé myslí, prales plný zištných lidí myslících jen na sebe a své výhody?

Ne nutně. Když pochopíte dynamiku toho prostředí, pochopíte motivaci jednotlivých aktérů. Ale je to samozřejmě prostředí komplexní, které je pro někoho nepochopitelné. Já mám však komplikované věci ráda, a proto mě to nijak nepřekvapilo. Spíš mě překvapila ta intenzita protimluvů jednotlivých aktérů.

Pomohly vám v politice zkušenosti, které jste získala jako ředitelka tuzemské pobočky Transparency International?

Ano, ale spíš na ministerstvu vnitra, protože to, co jsme my tehdy dělali v Transparency, byla zejména systémová analýza. To znamená, viděli jsme problém, analyzovali jsme ho a snažili se navrhnout opatření, jak danou situaci zlepšit. To bylo vlastně všechno. Ale pomohlo mi to, když jsem měla na starosti veřejnou správu a legislativu, což mě velice bavilo. Protože tam můžete systémová opatření skutečně navrhovat. Méně mi to pak pomohlo na magistrátu, protože komunální politika je spíše o osobních vztazích a o tom, jakým způsobem si vyjdete vstříc. Jak schopný jste tlumočit a přenášet jednotlivé energie mezi koalicí a opozicí.

Takže politika v České republice je založena na osobních vztazích?

Převážně. Jste celou pracovní dobu a často i další hodiny pohromadě se stejnými lidmi, se kterými pořád něco řešíte. A buď se s těmi lidmi „můžete“, nebo zásadně „nemůžete“. Většinou je to ale něco mezi.

Samozřejmě se nemůžeme vyhnout osobě Andreje Babiše. Byla jste výraznou tváří jeho hnutí ANO. Jaký tedy opravdu je?

Myslím, že se nebude zlobit, když o něm budu mluvit. Nebyla jsem sama, kdo s ním ze začátku spolupracoval, bylo nás hodně takových nadšenců. Protože po dlouhé době útlumu přišla nějaká nová energie v podobě nového člověka, o kterém si všichni naivně mysleli, že se to bude chtít naučit. Že má dost peněz a za sebou dost zkušeností s politickými představiteli. Babišovi nejde vůbec o ty peníze, jemu jde o tu hru. Stejně jako v byznyse. On prostě nemůže přestat. Jeho ta politická hra, ta soutěž totiž strašně baví. Lidé si mylně představují, že chce stále víc, ale tam skutečně už o žádné peníze nejde. Jemu je to podle mě úplně jedno. Zda má pět nebo deset miliard, to je teď pod jeho rozlišovací schopnosti.

Kdy přišel zlom, že už jste nebyla z Babiše tak nadšená?

Mně vzalo iluze, když bylo několik setkání, po nichž jsem zjistila, že nedrží slovo a že v některých rozhodnutích není až tak odvážný. Nedržet slovo je pro politika začátek konce, ačkoliv tady jsme si už zvykli, že lidi své názory přehodnocují a mění několikrát. Já jsem ale daleka toho, abych je kritizovala, protože být například premiérem nebo primátorem není jednoduché. V podstatě okolnosti, za kterých vznikají jejich rozhodnutí, jsou velice ošemetná. Nicméně, když někomu jednou něco slíbíte, nebo řeknete, že něco uděláte, tak to tak má být. Protože jinak se stáváte nedůvěryhodným a pak už je to jen taková silová hra. A to mě nebaví.

Babiše tedy baví hra, a co bavilo vás?

Mě bavily jednotlivé agendy, které tedy většinou primátorovi nepříslušely, ale já jsem si je vzala, protože jsem exekutivec a jenom pokládání věnců nebo stříhání pásek mě nikdy moc nebavilo. Kvůli tomu jsem dělala kobky, tedy multifunkční prostory na vltavské náplavce, restaurovali jsme Václavské náměstí, Šlechtovku… Hromadu věcí jsme udělali a nastartovali. Třeba Lítačku. Zbavili jsme Prahu toho nešťastného projektu Opencard.

Mně bavilo řešit problémy, já jsem zkrátka taková, že mě jednoduché věci nebaví, potřebuju mít všechno bohužel komplikované.

A nemrzí vás, jak teď třeba zmiňovaná Šlechtovka vypadá?

Nemrzí mě, že jsme po dlouhých letech přešlapování zahájili rekonstrukci. Mrzí mě, jak to potom vzali naši nástupci, a nechali to tak. Udělala se rekonstrukce a pak už se další krok, pronájem, neudělal. Bylo by užitečné ještě před dokončením přizvat budoucího provozovatele, ale k tomu vůbec nedošlo.

Myslíte, že se to někdy dotáhne?

Jasně. Já jsem věčný optimista. Proč by se to nemělo dotáhnout? Když tam přijde někdo, kdo bude mít vizi. Tedy vizi ne, protože když má někdo vize, tak má jít k psychiatrovi. Ale když bude mít představu, jak to naplnit. Musí však počítat s omezeními. Máte park, kam nemůžete vjet autem, ale můžete s elektrovozíky, také zásobování je trochu problematické. Jenže chybí odvaha říct, bude to takhle a takhle. Prominutí pronájmu na pár let pro budoucího provozovatele by také pomohlo. Zkrátka mě udivuje, že v takovém prostředí je vlastně mrtvý dům. Pěkný, ale mrtvý.

Proč se to nepodařilo dotáhnout za vás?

My jsme ten projekt zdědili, podívali jsme se, co je možné realizovat, a v soutěži jsme vybrali realizátora. Pak se ukázalo, že samotná cena by neměla být hlavním kritériem, protože u takových památek by roli měla hrát zejména kvalita provedení. Bylo by lepší, kdyby se k tomu přihlíželo i u jiných projektů. Že, i když je to dejme tomu o pár milionů dražší, bude tam jasná garance kvality. Jít na nejnižší cenu se totiž vždycky vymstí. Tady se například ukázalo, že projektanti zapomněli v podstatě propojit kanalizaci, a byla tam celá řada dalších problémů, které se musely řešit za pochodu. Tím se to celé oddalovalo. A pak samozřejmě taky dodavatel, který byl vybrán právě kvůli té ceně, nebyl úplně spolehlivý.

Proč se třeba nepodařilo v Praze zrealizovat Kaplického blob?

To bylo za Pavla Béma, za nás to byla už jenom taková kosmetická diskuse. Vědělo se, že to nebude, ale pokusili jsme se ještě jednou. My jsme to strašně chtěli, ale stát to nechtěl. To je podobné jako s filharmonií, která by teoreticky měla stát u Vltavy. Praha může tisíckrát chtít a poskytnout pozemek, ale když se na tom nakonec nic nepostaví, je to takové marné chtění. Problém byl, že když byly tehdy k dispozici prostředky, tak ta stavba byla nakonec zamítnuta. To bylo, myslím, jedno z trestuhodných rozhodnutí města. Dovolím si tvrdit, že kdyby vzniknul blob, vzniklo by v Praze i několik dalších moderních staveb, které by Prahu obohatily.

Jak vnímáte zatím poslední stavbu, tedy projekt Masaryčka?

Já to vnímám velice pozitivně. Byla jsem v té budově ve všech patrech, protože mě tam majitelé provedli. Mně se to líbí. Líbil se mi už návrh a líbí se mi i realizace. Vždy, když v nějakém nepříliš vábném prostředí vyroste nová hezká budova, ihned to okolí obohatí.

Má na vaše vnímání staveb vliv, že jste vystudovaná kunsthistorička?

Pomáhá to. A pomohlo mi ještě víc to, že jsem se soustředila na moderní architekturu, soudobý urbanismus.

Vraťme se k vašemu primátorování. Nevadilo vám, že nejste rodilá Pražačka, že pocházíte z Bratislavy? A nevrátilo se vám odněkud vaše prohlášení, že Pražáci jsou „zpovykaní“?

Ne. Já jsem necítila žádnou animozitu, že jsem původem ze Slovenska, ačkoliv ne úplně Slovák. Víc mě zarazil jen mužský šovinismus. Lidi v Česku nejsou zvyklí na přímost ve vyjadřování, ale na druhou stranu pojmenovat problémy tak, jak jsou, často šetří čas a energii. A do těch zpovykaných Pražáků jsem zahrnovala i sebe. To nebylo, jako že jenom oni, ale my všichni. Já tu žiju třicet let, tak se taky považuju za Pražáka. Je to tak, žijeme v krásném městě a nevíme, co by kdyby. Přála bych každému, aby vycestoval a viděl, jak se žije v jiných metropolích. Jakou dopravu mají tam a jak dlouho čekají na křižovatkách. My prostě žijeme v luxusu nádherného města a trošku zpovykaní vlastně jsme.

Udělala byste jako primátorka zpětně něco jinak?

Ne. To ani nelze. Vy se můžete v daném okamžiku rozhodovat, jak nejlépe umíte. Ale litovat svých rozhodnutí může jenom hlupák. Musí se s nimi ztotožnit a musí si za nimi stát. Já si za každým svým rozhodnutím stojím. I za tím špatným, protože tím se člověk učí a roste. Netrpím žádnými resentimenty, právě naopak. Každý dělá chyby, já taky.

A co tedy považujete za svoji největší chybu?

Nepovedlo se mi přesvědčit zastupitelstvo, že výstavba trasy D metra by mohla jít PPP projektem podstatně rychleji, podstatně lépe a bez takových bolestí, jaké zažíváme standardně při výběrových řízeních, kdy se různé skupiny navzájem očerňují.

Byl váš nástupce Zdeněk Hřib dobrým primátorem?

Já jsem mu přála.

Myslíte, že se mu to povedlo?

Dokončil nějaké věci, ale měl tu smůlu, že v jeho době byl covid. Co se mi ale vůbec nelíbilo, a to jsem mu i řekla, že se distancoval od problému Dozimetru. Myslím si, že to je přesně to, co má primátor řešit. Ten, kdo je v čele celého týmu, se od toho zkrátka nemůže distancovat. Kdybych něco podobného udělala já, tak by mě novináři roznesli na kopytech, jemu to prošlo.

Proč myslíte, že jemu to prošlo a vám ne?

Protože jsem byla příliš vidět, byla jsem žena z ANO. Moc jsem se ani nestarala o to, co si myslí tisk, protože to by mělo být v rozhodování o provozu města irelevantní. Důležité je to, co je důležité pro Prahu, ne pro novináře. A pak samozřejmě to, že jsem byla Babišova. A také jsem nevisela pořád na sociálních sítích.

Jenže kdybyste nekandidovala za Babiše, asi byste nebyla pražskou primátorkou.

Samozřejmě, kdyby, kdyby, kdyby… To jsou takové teorie. Ale moje ambice nikdy nebyla stát se pražskou primátorkou. Byla to víceméně náhoda. Ale primátorkou jsem byla ráda.

Může podle vás primátor vlastnit nějakou organizaci, třeba fotbalový klub, který pobírá od města dotace, jako je to v Karviné?

Zeptejte se pana Pospíšila. Taky má muzeum a nadaci a je náměstkem pražského primátora. A čerpal prostředky na muzeum? No jistě. To je totéž. Zda je to fotbalový klub nebo muzeum, je úplně jedno.

Takových případů je víc, to si musí každý politik srovnat sám v sobě. Zda má osobní integritu, nebo ne. Já si neumím představit, že bych byla primátorka a měla společnost, která by byla podporovaná z veřejných zdrojů. Dělat by se to nemělo. Navíc si osobně myslím, že dotace soukromému subjektu jsou špatné. Já jsem pravicově orientovaná a dotace je pro mě „sprosté“ slovo. Panu primátorovi bych zkrátka řekla, nedělejte to.

V Česku jsou dotace ale takřka synonymem pro Andreje Babiše…

Dotace jsou špatné. Je to největší mor celého podnikatelského prostředí, protože to zakládá totální nerovnosti v soutěži. Nesouhlasím s tím.

Když se dnes podíváte na naši společnost, je jasně rozdělená na dva nesmiřitelné tábory. Podaří se to politikům někdy opět spojit?

Mělo by. Jenže to je hypotetické. Pro lidi je totiž politika neslušné slovo, ačkoliv si myslím, že je důležitá. Bohužel Věcmi veřejnými i hnutím ANO se do politiky dostaly společnosti, které místo aby dělaly politiku, hledí si vlastního prospěchu. Není to politika, kde se diskutuje o hodnotách, o směrování, o prioritách. Je to jinak, a tím je i společnost výrazně determinovaná. Lidi už nezajímají názory druhých, chtějí vše bez diskuse. Kultura veřejné diskuse v politice zanikla, už je zde jenom osočování a křik.

Čím by se to mohlo změnit?

Já tomu fakt upřímně nerozumím. Ani na jedné straně nejsou úplní hlupáci. Oni by ale měli pochopit, proč byli zvoleni. Nebyli přece zvoleni, aby hájili barvy nějaké politické strany, ale aby byli prospěšní státu. Nikde není řečeno, že spolu opozice a koalice nemají mluvit. Mají spolu spolupracovat na věcech, které jsou komplikované a komplexní a pro stát naprosto zásadní, jako je třeba důchodová reforma, školství, zdravotnictví. Aby ten, kdo nevládne, okopával kotníky vládě jen proto, že je v opozici, je naprosto neužitečné. Když jsem byla primátorka, měla jsem na městě vždycky dobrý vztah s opozicí, protože jsem někdy ani v našem klubu nenacházela pochopení. A když jsem potřebovala něco užitečného prohlasovat, tak jsem to klidně prohlasovala s opozicí. Ale tomu, co se teď děje v parlamentu, nerozumím. Všichni by si měli uvědomit, že jednou bude konec, že lidský život má omezené trvání a co z toho udělají, tak to bude na nich. Jak se na ně bude vzpomínat. Ale evidentně o to některým vůbec nejde. Tak je potřeba se jich opět zeptat, jakou mají motivaci, že tam vůbec jsou. Teď budou volby do europarlamentu. Jakou mají kandidáti motivaci? Osobně bych jim třeba nedala žádné, nebo jen minimální prostředky, tolik, co vydělávají v současnosti, protože evidentně pro mnohé je tou jedinou motivací vidina vysokého měsíčního platu. A za co?

Neláká vás vrátit se do politiky?

Ano i ne. Ale moje zdraví je mi přednější. Asi víte, že jsem absolvovala léčbu. Naštěstí dobře dopadla, ale to člověk nikdy neví, ta nemoc je prevít. Pořád jsem v remisi. Myslím, že by mi to už nestálo za to. Já si například neumím představit nespolupracovat s opozicí, neustále se vymezovat, že je všechno špatně. Myslím si, že není. Ani na městě, ani ve státě. V současné době je strašně obtížné dělat věci, které jsou viditelné a úžasné bez toho, že bychom se domluvili. Máme jenom jednu budoucnost, žádné paralelní životy nežijeme.

V určitém okamžiku jsem se rozhodla, že v tom prostředí nebudu pokračovat. Má to osobní důvody.

Proč jste se stala místopředsedkyní Správní rady Nadačního fondu profesora MUDr. Andreje Sukopa?

Bylo to velice pragmatické. Ležela jsem dva týdny na jipce a povídala si tam s personálem, s lékaři. Andrej Sukop je můj dobrý přítel a spolu jsme si řekli, že bychom měli některým oblastem ve zdravotnictví pomoci prostřednictvím založení té nadace a nadačního fondu. Všechny finance pak jdou na nákup prostředků nebo na vysílání mladých doktorů na stáže do zahraničí. Know-how je to nejcennější, co mohou získat.

Ale mám i jiné aktivity. Obzvlášť mě baví spolupráce se start-upem Corrency, který digitalizuje podpory na komunální úrovni. Skutečně revoluční projekt.

Takže lze říci, že všechno zlé, tedy i vaše nemoc, je pro něco dobré.

Ten zážitek, který byl bestiální, musím nějak přeformátovat. Ti, kteří to přežili, vědí. Je to skutečně silný, formativní zážitek. Změní to vás i vaše prostředí. Už nejste tím, co jste býval.

V roce 2020 vám vyšla knížka s titulem Zpupnost. Jaké na ni byly ohlasy?

Ohlasy byly velice pozitivní. Zvláště v regionech. Napsala jsem ji hlavně proto, že mě baví psát, a ráda píšu komplikované věci. Vymyslet kriminální příběh, který má nějaké uvěřitelné rozřešení, není úplně snadné. To mě bavilo a stále mě to baví. Měl to být také vhled pro veřejnost za kulisy politiky, aby věděli, co se tam děje, a aby si uvědomili, že to konečné rozhodnutí bývá často přijato velice těžce. Řídím se heslem – nepiš o něčem, o čem nic nevíš, nebo cos nezažil. Volné pokračování vyjde v příštím roce.

Je něco, čeho byste ještě v životě chtěla dosáhnout?

Řídím se heslem, že cesta je cíl. Žiju si strašně milým a dobrým životem. Jsem podruhé babička, dělám, co chci, říkám, co chci, potkávám se s lidmi, které mám ráda.