ROZHOVOR / Bývalá elitní policejní vyšetřovatelka Jiřina Hofmanová se zabývala objasňováním nejtěžších porevolučních zločinů v Česku, včetně orlických vražd. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popsala, které případy pro ni osobně byly nejhorší či jak dokázala přimět pachatele zločinu k výpovědím. Zároveň také prozradila, co jí během její kariéry u policie nejvíce vadilo. „Do dneška mě trápí, že to know-how, které jsme přivezli a které jsme se tady snažili zavést, postupně upadalo a po mém odchodu se úplně zrušilo,“ zaznělo v interview.

Dříve, než jste začala pracovat u policie, jste učila na gymnáziu. Co vás připomnělo ke změně povolání?

Změna zaměstnání měla několik důvodů. Po revoluci v roce 1989 se změnily nálady ve společnosti. Někteří studenti si demokracii vykládali jako období, kdy si mohou všechno dovolit, někteří rodiče si zase mysleli, že se za peníze dají koupit lepší známky pro děti. Nepohodu jsem prožívala i v soukromém životě. Být samoživitelkou se dvěma dětmi a nízkým učitelským platem nebyl žádný med. Po více než šestnácti letech za katedrou jsem nutně potřebovala změnu, tak říkajíc životní restart. Měla jsem doktorát z přírodních věd a díky specializaci na chemii, biologii a antropologii jsem si představovala klidnou práci někde v laboratoři, kde nekřičí děti a nezvoní zvonek oznamující přestávku ve vyučování. Možností uplatnění nebylo mnoho, a tak jsem se přihlásila do výběrového řízení k Policii České republiky.

Představa, že dostanu místo v Kriminalistickém ústavu Praha, byla hodně naivní. Bylo mi nabídnuto místo vyšetřovatelky. Vyšetřovatelů byl nedostatek, protože jich hodně muselo po roce 1989 odejít a noví uchazeči o tuto pozici moc nestáli. Neměla jsem jasnou představu, co práce vyšetřovatele všechno obnáší. Mám ale ráda životní výzvy a v březnu 1992 jsem se z profesorky na gymnáziu stala podporučíkem PČR ve zkušební době.

Jak vás ze začátku kolegové brali? Předpokládám, že u policie moc žen nebylo. Musela jste si získat jejich respekt?

U policie skutečně nebylo mnoho žen. Na Krajském úřadu vyšetřování Středočeského kraje, kam jsem nastoupila, byla jenom jedna vyšetřovatelka, která zpracovávala trestné činy mládeže a trestné činy spáchané na dětech a na mládeži. V každém zaměstnání je příchod nového kolegy spojený s nejistotou a očekáváním. Měla jsem velké štěstí, že vedoucím odboru byl Karel Malý, zkušený vyšetřovatel, který už bohužel není mezi námi. Po letech mi přiznal, že mým příchodem na odbor nebyl vůbec nadšený, ale později byl rád, že tam pracuji. Ukázalo se totiž, že moje znalosti a zkušenosti z práce ve školství a můj přístup k řešení problémů byly pro policejní práci přínosem.

Vzpomenete si na svůj první případ, který jste vyšetřovala?

Prvním případem, kterým jsem řešila samostatně, byl pokus o vraždu manželky. Zpočátku nevinná a často se opakující hádka mezi manželi se vymkla kontrole. Manžel chtěl hádku ukončit střelbou ze zbraně, kterou právě čistil. Vystřelil také do místa, o kterém si myslel, že tam nikdo není. Manželka se ale nečekaně vrátila a vstoupila do dráhy jedné ze střel. Střela jí prošla čelem přesně mezi mozkovými hemisférami. Po několika dnech kómatu se manželka probrala a hned začala manželovi nadávat. Byla ale spravedlivá, verzi o nešťastné náhodě potvrdila, a navíc nedala souhlas k trestnímu stíhání manžela.

Vaším nejznámějším případem jsou orlické vraždy. Právě vy jste dokázala rozmluvit Karla Kopáče, který následně začal o všem otevřeně vypovídat. Myslíte, že v tom hrálo roli právě to, že jste žena?

Nevím, nejsem o tom přesvědčena. Jeden z kolegů dokonce tvrdil, že jsme se s Kopáčem na sebe „zamilovaně“ dívali. Mně se s ním tehdy podařilo navázat kontakt, který mi umožnil vést rozhovor jako s bývalým kolegou policistou, ne jako s obviněným. Pozorně jsem poslouchala a vnímala to, co vypovídal, jak reagoval na otázky, případně jak vysvětloval svoji činnost i činnost ostatních obviněných. Při navazování kontaktu hraje roli nejen procesní postavení obou stran (vyšetřovatel – obviněný), ale také jejich komunikační dovednosti či modulace hlasu, jejich nonverbální komunikace, oblečení a někdy pohlaví či vzhled.

Když jsem se zapojila do vyšetřování orlických vražd, měla jsem za sebou tři roky vyšetřovatelské práce, ve kterých se mi dařilo začlenit do vyšetřování netradiční postupy. Jako první jsem zavedla konfrontační dialog mezi více obviněnými, kteří nebyli v prověrce výpovědi zastoupeni figuranty. Ve spolupráci s kolegy z Kriminalistického ústavu Praha jsme zavedli natáčení procesních úkonů více kamerami a začali rozvíjet videografii ( vyhodnocování chování obviněných a svědků při prvotním výslechu a v dalších procesních úkonech).

Ještě bych se v rámci tohoto případu chtěl zeptat na osobnost Ludvíka Černého (dnes Ludvík Zámečník). Jak byste ho psychologicky popsala? Je to člověk, kterému záleží na jeho nejbližších a k ostatním necítí žádné emoce?

Je to přesně tak, jak říkáte. On se ke svým blízkým choval vzorně. Vzorně se staral o těžce nemocnou manželku, sousedkám nosil nákup do patra. Temnou stránku své osobnosti skryl za „milou“ tvář. Při podrobnějším sledování některých videozáznamů z jeho výslechů byste zjistili, že jednotlivé části obličeje nevyjadřují to, co říkají jeho ústa. Jsem přesvědčená o tom, že při vraždách lidí neprožíval žádné známé emoce, jako jsou strach, vztek, odpor, smutek, údiv.

Choval se jako člověk bez citu, některé oběti střelil zezadu do hlavy, jiné oběti rozstřílel samopalem, jindy odnesl baliček s výbušninou na poštu. Protože nic necítil, byl asi přesvědčen, že se nemohou na detektoru lži při lhaní zobrazit jeho fyziologické projevy (dechový mechanismus, kožní odpor, tlak krve a tepová frekvence). Vyšetření na detektoru lži (polygrafu) potvrdilo naši verzi, že zná podrobnosti o způsobu spáchání jednotlivých vražd.

Tyto podrobnosti mohl znát pouze pachatel nebo jeden z pachatelů. Svého tvrzení o nevinně se Černý držel do poslední chvíle. Ještě před prvním jednáním soudu byl přesvědčen, že není možné, aby člověka, který vypadá jako on, odsoudili. Podle otevřených zdrojů se před opakovanou žádostí o propuštění na svobodu doznal k vraždám vězeňské psycholožce.

On si ve vězení změnil příjmení na Zámečník a říká, že začal věřit v Boha. Myslíte si, že je možné, aby se takový člověk opravdu změnil a neznamenal již nebezpečí pro společnost?

Orlické vraždy se odehrály v době, kdy překotné změny ve společnosti velmi předběhly právní normy. O tom, že „někde v Praze pracuje skupina, která strká oběti do sudů a hází do přehrady“, vědělo mnoho lidí z podsvětí. Vrazi měli celou galerii pomocníků, kteří jim zajišťovali servis od výroby tlumičů přes prodej zbraní a výbušnin pro rady, jak se zbavovat těl obětí. Teď se kriminální scéna významně změnila. Co se ale nemění, je osobnost těch, kteří se rozhodli páchat trestnou činnost. Většina z nich není duševně nemocná, mají „porouchanou“ osobnost, kterou nelze ani pomocí léků již změnit. Proto jsem velmi skeptická k názoru, že takové pachatele změní vězení.

Ani sami současní nebo bývalí vězni se netají s tím, že ještě ve vězení plánují či plánovali svoji další a ještě „vymazlenější“ trestnou činnost, protože „normální“ život je nezajímá. Pokud na radu obhájce litují své trestné činnosti, jde často o jednání účelné, aby se co nejdřív dostali na svobodu.

Dala se vaše psychicky náročná práce oddělit od rodinného života, nebo jste si ji v sobě nosila i domů?

Objasňování závažné trestné činnosti vás doslova pohltí. Nemůžete na to přestat myslet, nemůžete spát, a pokud spíte, často se části děje odehrávají v různých variacích a vy ve snu nemůžete na řešení přijít. O krvi, mrtvolách a dalších podrobnost nemůžete samozřejmě mluvit před dětmi. Po několika letech práce vyšetřovatelky jsem zjistila, že nemám sílu ani chodit na setkání spolužáků nebo na nějaký ten babinec do hospůdky. Mnoho běžných strastí života vám přijde jako malichernost. Měla jsem ale štěstí v tom, že jsem se znovu vdala a můj partner, také policista, byl ten, před kterým jsem mohla o hodně věcech otevřeně hovořit.

Měla jste někdy opravdu strach o svůj život nebo o život svých blízkých? Vyhrožoval vám například někdo?

Někdo prohlásil, že ten, kdo nemá fantazii, nemá strach. Patřím mezi ty, kteří fantazii mají, někdy i bujnou. To, co jsem viděla při vyšetřování násilí, často přesahovalo i fantazii nejbujnější. Samozřejmě že jsem prožívala i strach o sebe nebo své blízké a několik pachatelů mi vyhrožovalo. Ne proto, že bych na ně udělala nějaký podraz, ale proto, že díky taktice vedení výslechu tohoto řekli více, než chtěli. Ještě před vyšetřováním orlických vražd jsem řešila skupinu loupežníků. Loupežemi získali několik milionů korun, které se ale nepodařilo policii zajistit. Vězeňská služba zajistila moták, ve kterém byla objednávka na moji likvidaci.

Tehdy jsem musela z pokynu ředitele krajského úřadu nosit služební zbraň a ochranu mi zajišťovala středočeská zásahovka. O několik let později byl přerušen výkon trestu jednomu z velmi nebezpečných vězňů, aby se mohl v civilní nemocnici podrobit nějaké operaci. Protože v průběhu soudního řízení vyhrožoval soudci, státnímu zástupci a mně jako vyšetřovatelce, byla „ohroženým“ osobám zajištěna ochrana. Tedy ne všem, jen soudci a státnímu zástupci. Jako policista jsem prý musela s něčím takovým počítat. Do doby, než vězně vrátili do věznice, děti musely z Prahy a my s manželem jsme pobývali jinde.

Vzhledem k nedávno vysílanému seriálu Kauza Kramný se o tomto případu znovu hojně diskutuje. Jaký na něj máte názor? Jste přesvědčená o jeho vině?

Na kauze Kramný je krásně vidět, kam se může posunout objasňování něčí smrti v případě, že při získávání informací (důkazů) vzniknou bílá místa. Bílá místa jako by volala po zaplnění neověřenými informacemi, polopravdami nebo dezinformacemi. Oběti zemřely mimo Českou republiku a prvotní úkony a pitvu obětí provedly orgány jiného státu. Protože spis neznám, nemůžu se k případu vyjádřit.

Myslíte si, že je v současné době policie v lepším, nebo horším stavu, když to porovnáte s dobou, kdy jste u ní pracovala?

Od Policie České republiky jsem odešla do výslužby před sedmi lety. Od té doby se mnoho změnilo. Byl zrušen mezinárodně užívaný analytický systém (ViCLAS), který uchovával detailní informace o nejzávažnějších násilných a sexuálně motivovaných skutcích spáchaných na území našeho státu. Systém se stejnou strukturou informací je běžně používán v západním zahraničí už více než 25 let a umožňoval na mezinárodní úrovni vyhledávat sériovou trestnou činnost.

Na přelomu tisíciletí jsme začali rozvíjet skupiny pracovníků služby kriminální policie a vyšetřování. Vyškolení pracovníci měli za úkol zavádět netradiční postupy do objasňování trestné činnosti. V zahraničí obdobné skupiny po vzoru FBI řeší mimo jiné i činnost aktivních střelců a analyzují způsob páchání nových druhů trestných činů. V České republice byly tyto skupiny pro jejich neúčelnost zrušeny.

Měla jste někdy pocit, že vám nadřízení hází klacky pod nohy a že vám z nějakého důvodu znesnadňují vyšetřování?

Když jsem pracovala na úrovni krajského úřadu, můžu mluvit o podpoře nadřízených – vedoucí odboru, krajský ředitel, bývalý policejní prezident, ředitel bývalého Úřadu vyšetřování pro ČR. Po přechodu na vyšší úroveň – Kriminální úřad, nyní Ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování, se situace z mého pohledu změnila. Nově vznikající odbornost byla nechtěným dítětem.

Měla jsem sice možnost zapojit se jako jediný zástupce bývalého východního bloku do práce skupin analytiků chování, projít zahraničním vzděláváním, ale to bylo vše. Myšlenka něčeho „nového“ v objasňování způsobu páchání násilí neměla zastání v nejvyšších patrech policejní hierarchie a zašla postupem času na úbytě. Jen tak na okraj, ono nešlo o nic nového. Nutnost detailně zkoumat a analyzovat způsob páchání zdůrazňovali odborníci na úseku kriminalistiky už v 70. letech minulého století. Upozorňovali, že o tom, co dělá pachatel před spácháním trestného činu, se policisté povrchně dovídají a zajímají se o to až v době, když pachatel už trestný čin spáchá.

Byla jste na školení také u FBI. Čím přesně jste se tam zabývali?

Do USA na Akademii FBI v Quanticu na Jednotku behaviorální vědy jsem odjela se dvěma kolegy v roce 1999. V té době začaly také přípravy na zřízení speciální jednotky na podporu vyšetřování, která měla po vzoru FBI zavádět do vyšetřování netradiční postupy, např. analýzu chování či profilování pachatelů. Přivezli jsme si know-how, já jsem přešla na policejní prezidium – na Kriminální úřad – a 1. dubna 2000 vznikly na „centrále“ a na všech krajských ředitelstvích skupiny specializovaných kriminalistických činností. Co všechno jsem zažila za 12 let marné snahy zavést něco tak potřebného, jsem podrobně popsala v knize Myšlenky zločince v české kotlině.

Ještě bych se vrátil k prosincové střelbě na filozofické fakultě. Jak hodnotíte zásah policistů? Lze nějak těmto situacím vůbec předcházet?

Informace o útoku mám jenom z otevřených zdrojů. Posledních pět let u PČR jsem pracovala jako vedoucí odboru vzdělávání a výcviku Policejního prezidia ČR. V té době začala policie řešit problematiku aktivního střelce. V zahraničí nebyly podobné útoky ničím novým, u PČR byly zřízeny tzv. prvosledové hlídky s lepším vybavením. Služba kriminální policie a vyšetřování se problematikou předcházení útoku aktivního střelce nezabývala, skupina, která měla tuto problematiku řešit, byla zrušena.

Z mého pohledu je nutné ocenit činnost policistů, kteří se dostavili na místo střelby a snažili se aktivního střelce zneškodnit. K činnosti dalších složek se vyjadřovat nechci, neznám podrobnosti. Pokud se dobře ozbrojený a slušně vycvičený pachatel rozhodne vraždit, je obtížné mu v tom zabránit.

Podle posledních vyjádření v tisku byl zpracován psychologický a psychiatrický profil mrtvého pachatele. Pachatel podle vyjádření znalkyň netrpěl duševní chorobou, cítil se být odstrčený, prázdný a bezmocný. Pachatel sice ventiloval před lékařkou agresivní fantazie vůči otci, ale nejevil tendenci je uskutečnit. Byl zařazen do kategorie „lone-actor grievance-fueled violence“, který po sobě zanechal 17 mrtvých a 25 zraněných.

Nikdo nepochybil, vše je v pořádku, jsou jen chyby v komunikaci. Když jsme vyšetřovali orlické vraždy, stíhali jsme ty spolupracovníky, kteří vrahům vyráběli tlumiče. Jak to měl v současné době lehké výše zmíněný masový vrah, který si tlumič snadno koupil v obchodě a mohl vraždit, aniž ho někdo v sousední místnosti slyšel. Mohl si koupit, kolik chtěl dlouhých zbraní, a nikomu to nepřišlo ani trochu podezřelé. Jak se sám vyjádřil, získat v současné době zbrojní průkaz bylo lehčí než získat řidičák.

Máte i vy takzvaný pomníček, u kterého vás dodnes mrzí, že se nepodařil vyšetřit?

Jeden pomníček mi zůstal. Šlo o vraždu vojáka, kterého neznámý pachatel zastřelil jednou ranou do hlavy. O vraždě musela vědět manželka oběti, protože zcela nepokrytě nechávala doma povalovat milostné dopisy od svého milence, a to ještě před tím, než se našlo tělo zavražděného. Mluvila jsem s maminkou oběti, která ony milostné dopisy sice četla, ale ani jeden si nevzala jako důkaz. Snacha všechno samozřejmě popřela a za trest nedovolila rodičům, aby mohli popel svého syna uložit na hřbitově v rodném městě.

Čím se v současné době zabýváte?

V současné době pracuji jako externí vysokoškolský pedagog na Panevropské univerzitě v Praze. Behaviorální analýza se tam stala povinně volitelným předmětem 3. ročníku bakalářského studia. Na dvě odborné publikace z minulých let (Behaviorální analýza – metoda sestavování kriminálního profilu pachatele a Jak se vraždí v Česku) navázala v minulém roce knížka Myšlenky zločince v české kotlině, která před několika dny vyšla také jako audiokniha. Na Myšlenky zločince v české kotlině bude navazovat rozsáhlejší Breviář násilí. První díl breviáře, který se zabývá násilím ve starověku a kladivem na čarodějnice, vyjde za několik dní. Další díly breviáře by měly převést čtenáře přes středověk k novověku, k prvním profilům a k pachatelům, kteří za své činy dostali trest smrti. Na ně by měl navázat výběr nejzávažnějších vražd spáchaných na našem území za posledních 50 let, doplněný o vysvětlení způsobu spáchání. Vraždy budou pro přehlednost členěny podle motivace.