Někdejší šéf Strany zelených Matěj Stropnický po svém nedávném odchodu z této partaje v různých médiích popisuje svůj politický vývoj a své dosavadní závěry ohledně toho, jakým směrem by se měla ubírat levice a kde hledat spojence, protože spojenectví s liberály podle něj nevede ke změně systému, který pokládá za nespravedlivý. Cesta, kterou se Stropnický vydává, je v mnoha ohledech nebezpečná a je velká otázka, kam ho nakonec zavede.

V rozhovoru pro DVTV bývalý předseda Zelených uvedl, že příčiny stupňující se xenofobie, nacionalismu a pohrdání demokratickými hodnotami stále více vidí v opomíjení socio-ekonomických otázek chudších lidí. Ti jsou podle něj opuštěni politiky, kteří je měli společně hájit, což pak vyústilo v jejich hnědnutí a to, že volí všechny ty Okamury, Le Penové, Haidery, Johnsony a Trumpy.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

V textu Obnova plebejského spojenectví pro přílohu Salon deníku Právo to někdejší náměstek pražské primátorky vysvětluje obšírněji: „Naopak, levice si sama zakázala spojenectví s elektorátem, který s ní sice může sdílet kritiku globalizace, nadvlády korporátu a vykořisťování, protože ho přímo pociťuje, ale nesdílí s levicí zájem o manželství gayů, příliv běženců nebo kvóty na kandidátkách. Jelikož tento elektorát ani po letech nejeví z pohledu levice schopnost ‚převýchovy‘, bývá štítivě označován za xenofobní a nahnědlý.“

Tento Stropnického popis se však dost míjí s realitou, která po dlouhá léta panovala v České republice. Zakazovala si snad spojenectví s tímto elektorátem sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana nebo Jiřího Paroubka? Je sice pravda, že tehdejší Zeman stál na trochu jiných pozicích než ten dnešní. A Jiří Paroubek byl předsedou vlády, která prosadila registrované partnerství, ale ani jeden z nich se ke zmiňované části elektorátu nechoval štítivě a dokázal ji oslovit.

To, co Stropnický zmiňuje, se možná v nějaké podobě začalo objevovat později, v sociální demokracii však vždycky byly postavy, které měly pro konzervativně naladěné voliče pochopení. Navíc tu po celou dobu byla KSČM, která ho projevovala za všech okolností.

Je zjevné, že právě k těmto chudším lidem, kterým dle jeho slov kapitál hodně bere a málo dává, připravuje je o zdraví a zkracuje jim život, a o jejichž hnědnutí nakonec sám Stropnický hovoří, si chce hledat cestu a pokusit se s nimi navázat společnou řeč.

Právě oni jsou tím spojencem, o kterém na jednu stranu sice říká, že ho hledá, ale přitom ho už dávno našel, jenom s ním ono spojenectví ještě nenavázal. Ve výsledku tak dnešní spolumajitel zámku v Osečanech vybízí levici k překonání odporu, který podle jeho názoru má ke spojenectví s lidmi jiných „kulturních názorů“. Je však velmi sporné, jestli takový odpor v českém prostředí vůbec existuje. Nezdá se, že by mi ho například takový Jan Hamáček nebo Vojtěch Filip nějak zvlášť aktivně projevovali.

Pohřbívání liberálních hodnot a politické námluvy

Největší problém je ovšem v tom, co všechno by z tohoto spojenectví, které navrhuje Stropnický, mělo vyplývat: „Tito lidé dnes většinově vnímají liberální hodnoty, liberální stát a liberály samotné a spolu s nimi i současnou levici jako příčinu svého úpadku. Liberálové jsou pro většinu společnosti hlídacími psy stávajících pořádků, hmatatelnějšími než neviditelná ruka trhu či korporace. Proto není možné prosazovat liberální hodnoty a zároveň obrátit hněv lidí proti elitám, nadvládě a kapitálu. Není na to lid. Levice si musí vybrat.“

Bývalý předseda Zelených tak dospívá k celkem nebezpečným závěrům a jde jen o to, nakolik aktivně a do jaké míry by levice liberální hodnoty a liberální stát pohřbívala a co si pod nimi Stropnický vlastně představuje. Kdyby obojí padlo, v čem by se Česká republika lišila třeba od takové Číny nebo Ruska?

Dále čtěte

Poslední velká akce komunistů: Než zmizí ze scény, chtějí si ještě vyřídit účty s privatizací

Komunistická strana Čech a Moravy v čele s Vojtěchem Filipem chce zvrátit některé privatizační projekty 90. let a vrátit majetek…

Bude velmi zajímavé sledovat, kam další politické kroky Matěje Stropnického povedou. Nelze si úplně představit, že by dlouhodobě zůstal mimo politiku. Jakým směrem by ale mohl zamířit, pokud se bude chtít držet toho, o čem nyní mluví a píše?

Může zakotvit v sociální demokracii, která bude v následujících letech řešit své další směřování a může se v ní uvolnit prostor pro větší změny a rovněž pro politika, který do ní přijde zvenku a bude mít jasnou vizi, co s partají dělat dál. To by ovšem vyžadovalo významnější proměnu i uvnitř samotné ČSSD. Ta se ale, pokud strana vypadne po příštích volbách z dolní komory, může začít odehrávat.

Další možností by byla KSČM, tam si však lze Stropnického představit už o něco hůře, ale i to se může za určitých okolností přihodit, pokud se ve straně dostane ke slovu mladší generace politiků poté, co v jejím čele skončí Vojtěch Filip, což může nastat, jakmile komunisté opustí sněmovní lavice.

Jiná věc je, že někdejší šéf Zelených se hned nemusí stát členem nějaké partaje. Klidně může za některou kandidovat jako nestraník a udržovat si od ní určitý odstup, což v případě KSČM dává smysl. Ovšem na druhou stranu do ní může docela dobře i vstoupit – právě natruc liberálům. Jako provokace a PR k přilákání pozornosti by to mohlo zafungovat.

Třetí možnost je, že si Stropnický vybere některé z nově vzniklých levicových uskupení, které se objevilo v posledních měsících. Dá se to vnímat i tak, že bývalý politik za Zelené je nyní na politických námluvách, které sice asi ještě nevede s konkrétními subjekty, ale minimálně svým odchodem ze Strany zelených a mediálními výstupy vysílá signál, že hledá nový politický domov. To neznamená, že ho najde hned. Může to i několik let trvat. Času má však dost, zvlášť když se nevytratí z povědomí veřejnosti.