Generál František Fajtl (*1912 †︎2006) FOTO: ČT
FOTO: ČT
Různí jakoby vlastenci, přátelé slovanství a komunisté dnes okázale oslavují činy Rudé armády při osvobození Československa. Zásluhu a oběti těchto vojáků nikdo nepopírá, jak se mnohým podsouvá. Chceme jen, aby dějiny byly popsány tak úplně, jak je to možné. Je zajímavé, že přesně ti samí celé roky za minulého režimu nejen ignorovali osvoboditele z našich vlastních řad, ale dokonce je věznili a šikanovali.
Nemohu si odpustit osobní vzpomínku. Účastnil jsem se kdysi jako nevýznamný jedinec jedné společenské akce, kde byli významní lidé. Byl tam také generál František Fajtl, náš pilot z RAF, který se svými piloty pak bojoval i ve Slovenském národním povstání. Starý muž s hůlkou seděl stranou na židli, ale ne bez pozornosti okolí. Dvě mladé krásné ženy, nikoli nějaké profesionální hostesky, ale také pozvané účastnice, si ho povšimly a roztomile ho obletovaly, jestli pan generál něco nechce donést. Tak jsem na vlastní oči viděl, jak ženy dokáží vycítit muže hodného toho označení a legendu. Snad ta poznámka není nekorektní, ale bylo to tak.
František Fajtl utekl v létě 1939 přes Polsko do Francie a nakonec v roce 1940 do Velké Británie. Účastnil se bitvy o Anglii a v roce 1942 byl sestřelen nad Francií, ale po dobrodružném putování, o kterém pak napsal knihu, se mu podařilo dostat se přes Španělsko zase zpět do Anglie.
Od roku 1944 působil v leteckých jednotkách v SSSR a v roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání.
Jak se tehdejší komunistický režim odměnil českým osvoboditelům, se můžeme dočíst třeba na stránkách Pametnaroda.cz:
František Fajtl byl na podzim 1949 vyloučen z armády a v lednu 1950 byl zatčen. Tři dny byl vyslýchán StB a pak eskortován do tábora nucených prací na Mírově, kde ho nechali bez nějakého rozsudku dalších 17 měsíců.
I své zážitky z tohoto místa ale dokázal barvitě popsat, protože byl nejen pilot, ale také nadaný spisovatel.
„Já jsem měl takovej incident – my jsme si zatopili, měli jsme tam takové pozůstatky po dřevě a smrčí, a přišel velitel a já jsem měl zrovna službu. Měl jsem v ruce kýbl s vodou a on mi nařídil, abych to uhasil. Abych otevřel kamna, ty byly žhavý, a hodil to tam. Tak jsem to hodil, ale ono se mi to vysmeklo a hodil jsem to na kamna, ale ne dovnitř. A on mně chtěl dát facku. A zajímavý je, že tu facku jsem nedostal. Pak jsem se dozvěděl, že ti chlapi četli tu moji knížku Sestřelen. A někdo tomu veliteli řekl, že já jsem to napsal.“
„Po propuštění z Mírova byl podplukovník Fajtl degradován na vojína a i s manželkou a dcerou vysídlen z Prahy. Pracoval na stavbě jako nádeník, dále jako pokladník či účetní. V roce 1964 byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Následujícího roku nastoupil u Státní letecké inspekce na místo inspektora pro vyšetřování leteckých nehod. Během pražského jara se angažoval v obnově Svazu letců RČS a po listopadu 1989 byl zvolen jeho čestným předsedou. Dne 1. května 1990 byl jedním ze tří západních letců povýšených do generálské hodnosti – generálmajor v. v. V roce 2002 byl povýšen do hodnosti generálporučíka v. v.“
Tak takhle zacházeli s vlastními hrdiny lidé, kteří se tehdy i dnes mohou rozplynout nad činy Rudé armády. Fajtlovi nepomohlo ani to, že po boku této armády dokonce bojoval. Prostě měl „kádrový škraloup“. Jiní dopadli ještě mnohem hůř. Fajtl, u kterého bylo těžké ignorovat, že bojoval i na východě, se ignoroval těžko a mohl psát aspoň o svých válečných zkušenostech.
Takový byl režim, který k nám jako vedlejší produkt Rudá armáda importovala. Toto připomínat není přepisování historie, ale její dopisování, protože k úplnému popisu se tu po celá desetiletí nikdo moc neměl. A pokud měl, nesměl to udělat, snad s výjimkou dvou let pražského jara 1968–1969.
