Petr Kolář působil jako velvyslanec v Moskvě i ve Washingtonu. Dnes se mj. věnuje iniciativě, která se snaží prosazovat v české společnosti evropské hodnoty – svobodu, demokracii a liberální přístup. Právě ty jsou ale v současnosti ohroženy strachem, xenofobií, ruskou propagandou a také faktem, že Česká republika se pomalu stává nedůvěryhodným partnerem svých západních spojenců.
V čem v současné době spočívá role vaší Iniciativy pro evropské hodnoty?
Řada lidí si dost dobře nedokáže vysvětlit, proč děláme něco, co nesměřuje k převzetí moci. Já se jim snažím vysvětlit, že občanská angažovanost je něco zcela normálního a není za tím třeba hledat bůhvíco. Že se snažíme uplatňovat vliv osobností a lidí, kteří to s touto zemí myslí dobře, kteří chtějí, abychom tady měli politickou reprezentaci, za kterou se nemusíme stydět, a občany, kteří chápou, že je lepší žít ve svobodě než v nesvobodě a že svoboda je primárně odpovědnost. Za sebe sama, svůj život, za své okolí, ale i za svůj stát a za prostředí, ve kterém žijeme, ať je to Evropská unie nebo Severoatlantická aliance, ale i za celou naši planetu.
Iniciativa je nadstranická a je postavena na principech názorové a politické plurality, je poskládaná zleva doprava a z osobností různých profesí. Chceme hlavně mladým lidem a studentům ukázat, že je možné být úspěšný, výrazný, respektovaný a přitom nebýt ani zkorumpovaný, ani manipulovaný – ať už ruskou propagandou nebo různými strachy a jejich šiřiteli. Jsou zde lidé, kteří v životě něčeho dosáhli, mají co říci a mají nějaký hotový světonázor. Můžeme se přít o to, jaká má být role státu, jaká má být míra přerozdělování, jak má vypadat důchodová nebo zdravotní reforma, ale určitě se nepřeme o to, že chceme, aby tahle země patřila na Západ, byla ukotvena v euroatlantických strukturách a patřila do rodiny liberální demokracií. Děláme to prostřednictvím výjezdů do regionů na vysoké a střední školy, kde se snažíme formou diskuze zapojit do tvorby občanské společnosti naši studentskou mládež.
[ctete]46190[/ctete]
Změnila se nějak odezva na vaše aktivity v souvislosti s uprchlickou krizí?
Víte, tím, že míříme na studenty a na mladou inteligenci, nějakou výraznou změnu nezaznamenáváme. To jsou většinou lidé přemýšlivější a méně ovladatelní manipulátory a populisty. Pokud používáte svůj mozek a víte, že máte povinnost i vůči sobě samému hledat informace a verifikovat zdroje, pak jste také méně náchylná k manipulaci. Já samozřejmě vítám každou otázku, která přijde z publika, kdy je zřejmé, že dotyčný je svým okolím, rodinou, přáteli nebo i sebou samým znejistěn a hledá nějaké odpovědi. To je přesně to, co se snažíme dělat. Chceme jim pomoci pochopit, že není nutné se nechat zaškatulkovat do dvou extrémů: „sluníčkář“ a romantický idealista na jedné straně a xenofob, populista a skoro fašoun na straně druhé. Mezi těmito dvěma polohami existuje zdravé, racionální jádro seriózního a odpovědného přístupu, které v zásadě hledá nějaký hlas, který by za něj ty věci formuloval. A nebyl by to hlas pouze vládní. Zaplať pánbůh, jakkoli mohu mít v mnoha ohledech k vládní politice výhrady, tak co se týče uprchlické agendy, víceméně – spíš více než méně – je to odpovědný přístup. Ale je to vláda, jsou to politici, a existují lidé, kteří vládu nemají rádi a nevěří politikům. Někteří prostě hledají v občanském prostoru nějakou alternativu, kterou se jim snažíme nabízet. My říkáme věci trošičku bez obalu, ale rozhodně ne za každou cenu politicky nekorektně, což je teď hodně moderní. Politická korektnost totiž není nic nemravného, pokud se s ní zachází přiměřeně a odpovědně.
V čem jste tedy tak trochu nekorektní?
Říkáme, že není nic nemravného na tom, když chceme, aby se dodržovala pravidla, která jsme si sami stanovili. Není nic nemravného na tom, když chceme, abychom bránili právní stát a vládu práva. Na tom je postavena naše civilizace. A není nic nemravného na tom, když chceme, aby tato pravidla platila pro všechny stejně. Říkáme, že když někdo přichází, tak se bude muset přizpůsobit, jelikož my jsme si tato pravidla vydobyli po strašlivých obdobích hrůz, které se v Evropě děly. Nebude to tak, že najednou začneme vytvářet dvojí metry a budeme umožňovat lidem, kteří odmítají akceptovat náboženskou, etnickou a politickou toleranci, aby u nás uplatňovali své manýry. To ne. Nesmíme být tolerantní k netoleranci. Mě ohromně těší, když mi píšou lidé, kteří mají hodně práce a obvykle se nestíhají ještě někde veřejně angažovat, a děkují mi za to, že to dělám za ně. Těší mě, když mi napíše přednosta lékařské kliniky nebo děkan lékařské fakulty, že si přečetli nějaké interview a mají radost a uspokojení z toho, že za ně někdo formuluje racionální a odpovědný přístup. Ten se totiž nezříká solidarity s potřebnými, ale zároveň neříká, že jsme romantičtí, naivní idealisté, kteří se nechají podvést a ošálit každým, kdo si řekne, že na nás vyzraje.
[ctete]46156[/ctete]
Říkáte, že se setkáváte hlavně se studenty. Jak se ale díváte celkově na postoj celé české společnosti k uprchlické krizi?
Je zbytečně zmatená, vystrašená a hysterická. Nemyslím ale, že je to stav neměnný. Hlavní problém je myslím v tom, že Češi milují svůj klídek a pohodu a nemají rádi, když jim to něco nebo někdo narušuje. Ale nejsou ve své hluboké podstatě xenofobní nebo nesnášenliví, tradičně tento národ spíše inklinuje k liberálnějším hodnotám, pokud nám nejsou zvenku vnuceny hodnoty jiné. Koneckonců i první republika byla takovým ostrůvkem demokracie v rudohnědém moři. To v nás tak nějak je. Ale pravdou také je, že u mnoha lidí tady cítíte takový ten přístup: „Sám mám málo, tak co bych se ještě s někým dělil.“ Je to trochu chucpe, když si uvědomíte, že lidé se tady nikdy neměli tak dobře jako dnes. Na co nadávají? To je prostě subjektivní a těch zklamaných, nespokojených lidí, kteří navíc v současné době najednou mají komu závidět, je hodně. Hledají vinu za svůj neúspěch někde jinde a když se tento přístup hledání viníka zkombinuje se strachem z něčeho cizího a neznámého, co ohrožuje naše zaběhané stereotypy a jistoty, a ještě se to okoření dobře vedenou propagandou a manipulací, najednou vzniká neskutečná a divná hmota, s níž je těžké pracovat. Strach je emocionální, pudový a racionální argumenty na něj moc nefungují. Když používáte fakta a čísla, lidé vám řeknou, že to je sice hezké, ale oni přesto vědí, jak je to doopravdy. A když se jich ptáte, kdo jim dal informace, tak oni už nevěří ničemu, nevěří politikům, nevěří médiím a hledají na sociálních sítích. A právě tam máme spoustu tvůrců nové reality, kteří jsou dobře koordinovaní a řízení a kteří se strachem velmi efektivně pracují. A navíc tu máme pár politiků, kteří si tohle dobře uvědomili, chopili se příležitosti a stali se hlasateli vystrašeného a naštvaného zoufalce. Bohužel takových nezodpovědných lidí je tady hodně, to mě děsí.
Podle průzkumů v dnešní době věří lidé více Vladimiru Putinovi než Angele Merkelové. Zmiňoval jste to, že lidé mají komu závidět, že chtějí nějaké jistoty a další věci, proč ale příklon právě k Rusku, jemuž závidět rozhodně nic nemůžeme?
Víte, paní redaktorko, nehledejme v tom logiku. Většina přístupů založených na emoci žádnou logiku nemá. My víme, že v Rusku většina obyvatel ví, že Putin je zkorumpovaný, a přesto je zhruba 80 procent lidí na jeho straně. Vysvětlení není logické, on jim prostě najednou vrátil to, co jim hrozně chybělo. Mají pocit, že si jich svět opět váží. Pro většinu běžných Rusů není moc rozdíl mezi tím někoho se bát a někoho si vážit. Bojí se svět Putina? To znamená, že si ho váží. Když jim řeknete, že svým dobrodružstvím na Ukrajině se dostali do kleští, ze kterých se těžko dostanou sami, že se dobrodružstvím v Sýrii nestávají respektovaným spojencem, ale obávanou, komplikovanou silou, tak vidíte, že oni to nechápou. Češi to nemají takto postavené, ale emoce jsou podobné. Dopustím se teď hrozného zjednodušení, jakkoli nebude úplně fér. Ve svobodné společnosti, ve které stále ještě žijeme, existují dvě základní kategorie občanů. První jsou ti, kteří nade vše preferují svoji osobní svobodu, chápou svoji individualitu jako základní hodnotu, ale zároveň si uvědomují, že aby jejich svoboda byla naplňována, musí být skutečně brána jako zodpovědnost a musí pro ni něco dělat, pořád se o ni starat a chránit ji. Svoboda se těžko získává, ale lehce ztrácí. Tito lidé si svobody a lidské důstojnosti váží a chtějí ji dopřát i ostatním a vědí, že svoboda každého končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého. A pak je druhá kategorie občanů, kteří na tohle kašlou. Odpovědnost je pro ně břímě, nechtějí být zodpovědní za sebe, za svůj život, za to, jestli jsou úspěšní, jestli mají práci, chtějí, aby to za ně někdo zařídil. Tato druhá kategorie občanů vymění svoji osobní svobodu a důstojnost velmi lacino za přislíbené jistoty. Slibem neurazíš. Zrušíme poplatek u doktora, nebude se muset platit školné, my vám zařídíme levné pivo a bůček a budete moci sedět v těch svých hospodách a tlačit do sebe pivo se zelenou a nerušeně nadávat na poměry. Strašně záleží na tom, jaký je poměr těchto dvou kategorií občanů. Já se obávám, že u nás je stále ještě větší ta kategorie druhá.
Máte za to, že se jedná o důsledek čtyřiceti let komunistického režimu?
Částečně ano. Myslím ale, že tady můžeme vypozorovat více důvodů v takovém tom historickém nesebevědomí, v hledání odpovědnosti za naše neúspěchy jinde než u nás. Ten přístup, že nemá cenu se o nic snažit, protože to je stejně všechno domluvené seshora, stejně nakonec přijdou velmoci a rozhodnou to za nás… Lidé tady dávají rovnítko mezi Moskvu a Washington, případně Brusel, ten je v současnosti ještě horší a nadávat na něj je in. Není to ale neměnné, a právě to je cílem Iniciativy pro evropské hodnoty. Pokoušíme se překlopit poměr odpovědnosti a ignorance efektem sněhové koule, chceme mladé lidi přesvědčit o tom, že mají být aktivní a přestat čekat, že to někdo udělá za ně. Je to forma intelektuální infekce, kterou je potřeba rozsévat. Věřím také tomu, že se ruské propagandě nakonec podaří natolik efektivně oblbnout tu druhou kategorii lidí, kterým podsouvá, že všechno je předem dáno a domluveno, že vlastně nemá smysl, aby chodili k volbám. Tak třeba uvěří těm kremelským propagandistům a využijí svého práva nevolit.
Zmínil jste Ukrajinu. Jak se na konflikt, který je kvůli migrační krizi najednou poněkud v pozadí, díváte?
Rusko na Ukrajině neuspělo a teď se pouští do dalšího dobrodružství v Sýrii, kde by rádo bylo vnímáno jako náš spojenec. Ale v boji proti komu? My nemáme stejný cíl. Primárním cílem Ruska je udržet prezidenta Asada a svoji sféru vlivu na Blízkém východě. Pokud se nakonec Asad vzdá své pozice, bude to uděláno tak, aby tam ruský patronát byl i nadále patrný. My máme jiný cíl, chceme, aby Sýrie byla normálním státem, aby zde proběhly společenské a politické změny, která povedou ke skutečné stabilizaci celé země a potažmo regionu. Samozřejmě je naším společným nepřítelem Islámský stát, ale pro Rusy jako by někdy nebyl tím hlavním nepřítelem. Ale zpět k Ukrajině. Jak už jsem řekl, je to fatální ruský neúspěch. Jestli se něco Putinovi povedlo, je to fakt, že vytvořil politický ukrajinský národ. Anexe Krymu ho bude stát ještě nemalé prostředky. Ale většina Rusů jej za to zatím chválí. Jenže východ Ukrajiny? Co s tím? To je spíše danajský dar. A Putin, je-li alespoň částečně příčetný, si toho musí být vědom. Vlastně není o co stát. Jemu se vlastně mnohem více hodí, když tenhle kus země zůstane součástí Ukrajiny. Může nám, Západu, tvrdit že to je černá díra na peníze našich daňových poplatníků, že Ukrajina je nefunkční, ekonomicky kolabující a vnitřně politicky a etnicky rozpolcený stát bez perspektivy, že bysme museli být šílení, abysme chtěli takové nadělení přijmout do EU. Zatím tahle propaganda panu Putinovi vcelku vychází. Ve světle všech problémů, které teď řešíme, se stalo to, že Ukrajina je upozaděna. Ale pokud ji nevyhrajeme – my jako Západ – prohráli jsme i kus sebe sama a naší budoucnosti. Ukrajina je klíč k Rusku a pokud se zde s naší pomocí podaří vybudovat funkční demokratický stát, který bude prosperující ekonomicky, máme klíč k Rusům a k tomu, aby se jednou i Rusko stalo normální, srozumitelnou zemí, která bude spolehlivým partnerem a bude sledovat naše společné cíle. Pokud se to nestane a my Ukrajinu nevyhrajeme, pak je tato země klíčem Putina k nám. To je vážná věc. Já pořád vyzývám k nějakému Marshallovu plánu pro Ukrajinu, který musíme brát jako investici k naší budoucnosti. Letecký most mezi Západním Německem a Západním Berlínem byl také drahý, ale v konečném důsledku se vyplatil.
[ctete]38736[/ctete]
A nějaké podobné řešení vidíte i pro Blízký východ?
Ano. Nemůžeme se od toho izolovat. Vím, že slovo protektorát má u nás špatné historické konotace, ale my musíme někde začít místo boření stavět. Neobejde se to bez naší přítomnosti na místě. Nesmí to ale působit tak, že jsme tam křižácky vtrhli vnutit jim svou civilizaci a naše hodnoty, že jsme okupanti. Musí to být primárně místní lidé, ovšem s naší podporou. Musíme spolu s nimi dokázat, že i v tomto prostoru může fungovat normální, fungující atraktivní stát, který je vstřícný a přátelský ke svým občanům.
Myslíte, že by mělo dojít k pozemní operaci proti Islámskému státu?
Určitě ano, ale nesmí to být pozemní operace, v níž budou v první linii evropští a američtí vojáci. To je totiž přesně to, co Islámský stát chce, jelikož touží po apokalypse a zároveň by rád dokázal, že my jsme ti Křižáci, kterým se musí všichni pravověrní muslimové postavit na odpor. Musí to tedy být pozemní operace, ale primárně našich spojenců z toho prostoru. Umím si představit i to, že dojde k vytvoření jakési formy legií z těch mladých mužů, kteří sem ze Sýrie a z Iráku přicházejí. Ať už prchají před Islámským státem nebo před Asadem, měli by se námi vyzbrojeni, vycvičeni a podporováni vrátit bojovat za svou zemi. To je jedna z mála věcí, kde se shodnu s prezidentem Zemanem, což je opravdu veliká výjimka.
Aktuálním tématem jsou také americké prezidentské volby. Myslíte si, že je možné, aby v nich zvítězil Donald Trump?
Amerika je zemí, kde je možné skoro všechno, je to země neskutečných a netušených možností. Co by ale s Amerikou udělalo, kdyby se prezidentem stal člověk jako Donald Trump, to si netroufám předjímat, ale polévá mě studený pot. To, že žijeme v době, kdy lidé nabízející snadná, jednoduchá a pokud možno definitivní řešení, získávají politické body, je fakt. I poměrně inteligentní lidé už jsou prostě unaveni těmi politiky, kteří příliš dlouho mluví aniž něco řeknou. Navíc jsme všichni konfrontováni s děsivými nebezpečími a do toho máte ještě ty různé alarmisty, klimatology, kteří říkají, jak se sem nahrnou ty miliardy lidí, protože tam nebude voda, nebude co jíst a všechno si přijdou vzít sem… Slyšel jsem doktora Robejška říkat 21. srpna – ještě to datum – v rozhlase názor, že uprchlickou krizi do Evropy organizují Spojené státy, protože pro ně je Evropa ne spojenec nebo partner, ale konkurent. A když se ho paní redaktorka zeptala, jak na to přišel, odpověděl: „To je přece jasné. Kdybych já byl americkým politikem, tak to dělám také tak.“ Tudíž jak se říká, podle sebe soudím tebe.
Ale v případě vítězství Donalda Trumpa by jeho Amerika skutečně mohla vnímat Evropu ne jako spojence a partnera, ale jako konkurenta nebo jako nepřítele. Nicméně Trump ještě nevyhrál, myslím, že řada republikánů v případě jeho kandidatury podpoří demokratického protikandidáta a on vyhrát nemusí. V Iowě se navíc ukázalo, že je porazitelný.
Co si myslíte o aktivitě velvyslanců USA, Velké Británie, Kanady, Norska a Jižní Koreje, kteří v Česku rozjeli protikorupční kampaň. Jak jejich aktivitu hodnotíte?
Ve svém principu bohulibá vize, ale v konečném důsledku může být kontraproduktivní. Češi jsou někdy až přehnaně citliví, když jim někdo cizí káže, jak se mají chovat. Nemyslím si, že role cizích diplomatů je dělat nám tady pořádek a mentorovat, oni jsou tu od toho, aby zastupovali zájmy své země. Mám dojem, že jsou tu problémy, které by se měly řešit prioritně. Jsme ohrožováni zvenku i zevnitř, náš způsob života je ohrožován, jsou zpochybňovány naše spojenecké závazky a základní hodnoty naší civilizace. Tomu by se diplomaté měli věnovat. Navíc, nesmíme zapomínat, že na boji s korupcí si udělal ostruhy kdejaký diktátor. On i Putin jakoby bojuje s korupcí. Mussolini na tom postavil fašistickou stranu v Itálii. Já rozumím tomu, že zahraniční investoři se velmi zajímají, jestli je u nás transparentní a pro business přátelské prostředí. A ptají se na to i na svých ambasádádch. Jenže tento problém si musíme řešit my interně, na to máme státní zástupce a policii. Iniciativu diplomatického sboru bych opravdu raději viděl někde úplně jinde.
[ctete]45685[/ctete]
Poslední otázka směřuje k aktuální diplomatické roztržce s USA kvůli nevydání Alího Fajáda. Jak se na celou věc díváte vy?
Stalo se něco, co se stát nemělo. Zcela chápu, že se Američané cítí podvedeni a že jsme je řádně zaskočili. Je to velká nepříjemnost, ale není to konec světa ani našeho spojenectví s Amerikou. Naše vzájemné vztahy jsou naštěstí postaveny na solidních základech. Ale je co napravovat a opravovat. Všichni odpovědní představitelé České republiky jak na vládní tak parlamentní úrovni by se měli přičinit. Nicméně ještě jednou zdůrazňuju – ani takovýto incident, jakkoli vážný, nemění nic na tom, že USA je náš strategický spojenec.
Co se ale bude napravovat podstatně hůř je vzkaz, který jsme vyslali teroristům. Že Čechy se vyplatí unášet.
