GLOSA / Celý svět bude zítra o půlnoci středoevropského času přihlížet exkluzivnímu interview prezidenta Ruské federace Vladimira Putina a bývalého amerického novináře Tuckera Carlsona. Není pochyb o tom, co uslyší. Američané by měli přenechat Evropu Putinovi, zvolit si Trumpa, zamknout a zahodit klíč.
„Nikdo ze západních novinářů si nikdy nedal tu práci, aby vytvořil rozhovor s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, jenom já,“ tvrdí profesionální americký dezinformátor a pábitel, bývalý novinář Tucker Carlson. Dříve prohlašoval, že Američané mají k dispozici plavidlo mimozemského původu i s pilotem, že za útokem na newyorská Dvojčata stojí kdovíkdo a že by byl rád, kdyby válku na Ukrajině, plné amerických biologických laboratoří, vyhrálo Rusko.
Nad tím se však není třeba znepokojovat, protože podle dřívějšího rozhodnutí amerického soudu Carlson v první řadě není poskytovatelem „zpráv“, jak je známe, nebo „faktů“, jak je běžně chápeme. Podle něj žádný rozumně uvažující divák nemůže informace, které Carlson poskytuje, považovat za seriózní, ověřené nebo reálné. Právě proto si ho ostatně Putin vybral. Ani on totiž žádné seriózní, ověřené nebo reálné informace poskytovat nehodlá. A jak nepřímo potvrdil i jeho mluvčí Dmitrij Peskov, Carlson prokázal, že mu na tom pramálo záleží, a to už ve chvíli, kdy natáčel pouták pro zmíněný rozhovor.
V něm mimo jiné uvedl, že vzhledem k trestuhodné ignoranci ze strany západních médií to musel být právě on, Carlson, kdo odcestoval na vlastní náklady až do Moskvy, aby se tam zeptal ruského prezidenta, co vlastně sleduje genocidním vražděním desítek tisíc Ukrajinců a obětováním statisíců svých lidí. Nikdo ze západních redaktorů a redaktorek se prý nenamáhal podobnou cestu podniknout, a přitom jde o tak zásadní téma. Jenomže už tady padla kosa na kámen, kterým nebyl nikdo menší než mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov.
Právě ten totiž naopak potvrdil, že Moskva během předchozích dvou let obdržela nesčetné žádosti západních novinářů o rozhovor s ruským diktátorem. Všechny ale odmítla, protože po plnohodnotném ruském útoku na Ukrajinu se již „západní média ani nepokoušela udržovat zdání nestrannosti, takže neměli zájem s nimi mluvit“. Carlson naopak s ruským prezidentem promluvit smí, protože „jeho přístup se liší od jednostranného zpravodajství mnoha tradičních západních médií“.
O tom bezesporu není pochyb. Carlsonův přístup k realitě se skutečně výrazně liší od přístupu seriózních žurnalistů a liší se i narativy, kterými nyní zcela předvídatelné ruský prezident zaplaví „anglicky mluvící“ (rozuměj, americké) diváky. Tentokrát je prý Carlson zprostředkuje jako žurnalista, což byla pozice, které se rád zřekl, když ve výše zmíněném soudním sporu čelil žalobě pro pomluvu.
Má ale pravdu, když říká, že rozhovor má skutečně globální rozměr a bude zrcadlit události historického významu. Bude podobně historický jako výtvory novinářů, kteří se dříve nerozpakovali dělat exkluzivní rozhovory s Adolfem Hitlerem, a to v době, kdy ještě tvrdil, že to s Německem a s Evropou myslí dobře. Zhruba tak bychom se měli dívat na interview amerického žurnalisty s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Poslechnout bychom si ho ale rozhodně měli, abychom viděli, jak nebezpečné jsou hrátky se zdánlivě neškodnými příběhy o životě v míru ve stínu imperiální agrese.