Základní nebezpečí, které dnes české společnosti hrozí, spočívá v tom, že výsledkem VPKR (Velké protikorupční revoluce) bude politické uspořádání, které připomíná orwellovskou hospodu: kulatý stůl, kolem něhož spolu v družné zábavě sedí farmáři a čuňata, a už se vlastně nedá ani dost dobře poznat, kdo je farmář a kdo je čuně.
Tedy, kdo je ještě farmář, a kdo je už čuně – tedy něco, co je podstatou každého „normalizačního“ marasmu. V takové době je hlavním úkolem zabránit podobné konfuzi neboli držet hranice. Zápas, který prožíváme, se odehrává mezi demokracií (vládou lidu) na straně jedné, a na druhé straně autokracií, oligarchií, byrokracií (která má zase jednou nahradit zkorumpovanou a prohnilou politiku, viz služební zákon apod.) a v neposlední řadě buranokracií (vládou hulvátství, osobních útoků a sprostoty).
Jistěže je také důležité usilovat o porozumění a smíření ve společnosti. Ale každá doba má své důrazy. Jak praví Písmo, je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat.
To považuji za nutné říci předem, než přejdu k vlastnímu tématu tohoto textu. Tím je článek politologa Stanislava Balíka „Na cestě k 555. vážnému varování“ v Babišových Lidových novinách z minulého čtvrtka. Je tam poněkud uklizen pod čáru do rubriky „diskuse“ a označen poznámkou „Autor je nestranický zastupitel obce Bludov zvolený za ODS“.
Pan Balík vychází z případu Šincl, dává najevo legitimní nespokojenost s nechutnými a hrubými útoky Andreje Babiše na názorové protivníky a vznáší mj. otázku, „kdy už konečně budou schopni novináři přinutit ministra financí k otevřené konfrontaci“.
K článku mám několik výhrad. Pokud jde o „případ Šincl“, pan Balík píše: „A vůbec nejde jenom o poslance Ladislava Šincla, ten se do role mučedníka dostal vlastně náhodou, když se přimotal Babišovi do cesty. Jde o styl Babišova jednání s okolím…“ Rozdíl mezi mučedníky a těmi ostatními by chtělo nějak přesněji vymezit. Ten, kdo je mučedníkem profesionálně a plánovitě, je poněkud podezřelý. Člověk se mučedníkem stává zpravidla tak, že se někomu přimotá do cesty. Protože, dalo by se říci, mučednictví je spíš problém mučitele než mučeného.
Nelze prý čekat, upozorňuje pan Balík, že „pseudoaféry“ tohoto typu zlomí panu Babišovi vaz. „To jen pohoršení lidé dělají chybu v tom, že přenášejí své vzorce myšlení, chování a postojů automaticky na celou společnost… Těm, kteří tleskají Babišovi, to nevadí.“ Nemyslím si, že by v případě Šincl (a v mnoha podobných případech) šlo o pseudoaféru. Jistě nelze očekávat, že by se kvůli něčemu podobnému hned a beze všeho zbořil svět. Přesto je nutné, aby veřejně činní lidé věděli, že mají právo přenášet své vzorce myšlení, chování a postojů na celou společnost, a dnes a denně to taky dělali. To, že zpočátku dosáhnou třeba jen na málo lidí, nevadí. Stokrát nic umořilo osla. Nakonec i ty, kteří dnes tleskají Andreji Babišovi, lze oslovit a přesvědčit. Na této optimistické víře stojí demokracie. Chce to jen čas, skromnost a trpělivost. Masaryk kdysi napsal: „Drobná práce je opravdu praktická, skutečná práce životní – tak zvané veliké činy, činy heroické, také hrdinství revoluce jsou větší ve fantasii než ve skutečnosti… V pozorování toho, co nezajímá nikoho, v dělání toho, co všem je nudné – v tom se ukáží heroové budoucnosti. Posud je jich však málo. Lidé raději obětují svůj život, než aby pracovali.“ Zní to sice méně bryskně než např. „Tábor je náš program“, ale je to o hodně sdělnější.
Odpovědět na otázku pana Balíka, proč si Babišovo chování nechávají líbit jeho koaliční partneři, mi nepřipadá tak složité. Už se rozhodli, spojili s ním svůj osud. Brutálně řečeno, tak trochu se prodali. Z toho taky plyne, že oslovit je a přesvědčit je o „jiných vzorcích myšlení, chování a postojů“ bude složitější než u ostatních.
Podivné jsou úvahy o tom, že „izolováním Babiše na politické scéně by ještě výrazněji narostla jeho podpora“ a že „pravicová opozice“ dělá „taktickou chybu, kdy se ve své kritice zaměřuje výhradně na něj, čímž posiluje jeho postavení hlavního pólu české politiky“.
Pravice sem, pravice tam, pan Babiš hlavním pólem české politiky opravdu je. Je to nejvlivnější, nejbohatší, asi i nejschopnější, a tedy taky nejvýznamnější představitel toho, co jsem nazval autokracií, oligarchií atd. Jistě, nelze přehlížet jiné exponenty podobné orientace, např. prezidenta Zemana. Ale Andrej Babiš je tyranosaurus rex v tom podivném a hrozivém Jurském parku, jemuž otevřela cestu na českou politickou předscénu VPKR (Velká protikorupční revoluce).
Závěr článku pana Balíka je ovšem zcela podstatný: „A ještě jedno v celé vřavě, která kolem sporu Babiš – Šincl povstala, schází: hlas útlocitných intelektuálů, kteří byli tak pohoršeni mravy a jednáním předchozích vládních garnitur, že podpořili Babišův nový styl a jeho ANO. Co dnes říkají na Babišovy metody jeho poslanci, univerzitní profesoři Jiří Zlatuška, Karel Rais či Helena Válková?“ Kritika „útlocitných intelektuálů, kteří byli tak pohoršeni mravy a jednáním předchozích vládních garnitur, že podpořili Babišův nový styl“, je velmi na místě. Jen je třeba ten okruh ještě blíže určit a při té příležitosti podstatně rozšířit. Chápu, že pan Balík do něho nemohl zahrnout taky ty novináře, kteří buď zůstali sedět v Babišových médiích i poté, co se tam pan Babiš plně chopil moci, nebo tam s ním dokonce přišli (někteří z těch druhých po určité době utrpěli deziluzi a odešli nebo odcházejí, bohužel to působí poněkud směšně, protože to, co je k odchodu vede, a co vlastně ani úplně jasně neřekli, mohli, a dokonce bych řekl měli, vědět už předem). Aby se člověk vyhnul takovému nepříjemnému omezení, je ovšem nejlepší tam rovnou vůbec nepsat.
Pak ovšem je tady spousta dalších novinářů, komentátorů, publicistů, kteří zachovávají jakýsi velebný nadhled a neutralitu: Především jde o tiskoviny z hájemství Pravdy a Lásky, například o Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny. Vytvářejí k Babišovým „Novým pořádkům“ kulisu nezávislé a nezaujaté kritiky. Základní nota je tzv. nechumelismus – neděje se nic až tak dramatického, demokracie jde dál svým tempem. Hranice mezi tímto světem velkorysého komentování a světem Babišova Jurského parku je přitom podivuhodně propustná, a to v obou směrech. Oběma (nejprve dovnitř Jurského parku a pak zase ven) cestovala před časem Sabina Slonková. Dovnitř se mohutně vlomil Jan Macháček. Jistý obdiv dal Babišovi loni najevo Erik Tabery.
Za zmínku stojí i souzvuk panující např. v Respektu v odsudku Pavla Šafra, tehdy šéfredaktora Reflexu. Pavel Šafr nejpozději od jara roku 2013 tvrdě a zásadně kritizoval Andreje Babiše. A je pozoruhodné, že Šafrovi tehdy vytýkali totéž, co vytýká nyní pan Babiš poslanci Šinclovi: Řeč nebyla o tom, zda je jeho kritika Babiše oprávněná, nebo ne, ale že k ní nemá morální právo.
Základní problém je tento (pan Balík se ho ve svém článku jen dosti opatrně dotkl): Česká republika je v maléru. Problém je zásadní a neexistuje v něm žádná neutralita. Je třeba si vybrat mezi demokracií na jedné, autokracií, oligarchií a buranokracií na druhé straně. Jistě, je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení. Jsou doby mírné a klidné, kdy otázky nestojí tak ostře. Jenže smůla, dnes je doba zlá.
Je třeba se rozhodnout.
Bohumil Doležal
