Přímá demokracie je pokušení naší doby. Kdo by nechtěl vrátit rozhodování do rukou lidu, když jsou politici tak nanicovatí! Zformulovat důvody, proč je dnes tzv. přímá demokracie nebezpečnou politickou naukou i praxí, je však celkem jednoduché.

Přímá demokracie problematicky vyjadřuje nedůvěru k ideji zastoupení. Ta vznikla na základě přesvědčení, že není v zájmu občanů, aby byli v politice takříkajíc full-time a vedle svých povolání se stali i politickými profesionály. Aktivisté hlásající prosazení přímé demokracie vyjadřují nedůvěru hned trojím směrem: nedůvěru v to, že by mohli být občané kvalifikovaně zastoupeni, nedůvěru v profesní a profesionální charakter politiky a nedůvěru v rozdělení společenských rolí.

Všechny tyto aspekty zastupitelské demokracie jsou výsledkem dlouhodobého vývoje. Pokud do tohoto křehkého stroje neodborně zasáhneme, škody budou nedozírné. Proto lze v této souvislosti mluvit ještě o nedůvěře v historickém smyslu: totiž nedůvěře k lidem, kteří po staletí tuto podobu demokracie vymýšleli a tříbili. Tyto čtyři společenské „nedůvěry“ působí ve společenském stroji jako časovaná bomba a prohlubují celkovou nedůvěru v politiku.

Ulice, politika, emoce – nebezpečná kombinace

Přímá demokracie prosazovaná politickými subjekty v České republice má ještě dva praktické negativní dopady. Je módní mluvit o takzvaném rozdělování společnosti, přičemž se (opět chybně) uvádějí zástupné důvody: nejčastějším je kritika určité osobnosti, která je pro část společnosti politicky či osobně nepřijatelná. Tento personální faktor jistě existuje, je však do jisté míry přirozený a zanedbatelný ve srovnání s tím, co může způsobit periodické přímé rozhodování. Politika se tím ocitá stále více „na ulici“ a opakované přímé volby zbytečně aktivizují voliče, což je vidět na záměrně vyvolaných emocích, provázejících volební klání. Tyto společenské emoce nesmíme podceňovat – právě na jejich základě se ve 20. století objevili v několika zemích diktátoři, kteří těchto citů umně využili a demokracii v Evropě takřka zlikvidovali. Přímá volba obsahuje tento ničivý potenciál. Časovaná bomba číslo dvě.

Další negativní dopad je spojen s politickým programem jednotlivých politických subjektů. Tradiční strany mají samozřejmě problémy, musejí obtížně vyvažovat křehkou rovnováhu mezi ideovým programem, zájmy voličů a reálnou politickou situací. Některé nové politické subjekty (nejčastěji takzvaná hnutí) na hledání této křehké rovnováhy rezignují a prostřednictvím tzv. přímé volby chtějí vyvolat dojem, že se lidu de facto vracejí jejich práva a že je tento systém spravedlivější.

Ve skutečnosti spravedlivější není, protože „odborníkům na veřejné mínění“ umožňuje mnohem vyšší stupeň manipulace s voliči, a to bez ideových brzdných mechanismů. Takzvaná přímá demokracie, prosazovaná explicitně subjekty typu SPD a implicitně ANO, komunisty a sociální demokracií, případně ideově prozatím neuchopitelnou Pirátskou stranou, v sobě obsahuje populistické jádro, které spoluvytváří identitu těchto subjektů. Časovaná bomba číslo tři se tudíž ukrývá v ideovém vyprázdnění některých stran.

Volba prezidenta varuje

Program pravicové, konzervativní a demokratické politiky je v tomto ohledu jasný: je zapotřebí bránit ideu a funkci zastupitelské demokracie a odmítat všechny amatérské pokusy o prosazení tzv. demokracie přímé, respektive podobu příliš radikálně formulovaných návrhů zákonů. Velkým varováním je v tomto smyslu aplikace přímé volby prezidenta, současným nebezpečím pak návrhy na přímou volbu hejtmanů.

Otázka celonárodního referenda je složitá a zřejmě u ní platí, že je uskutečnitelná jako výjimečné, krizové opatření (v konkrétním případě zřejmě možnost opuštění Evropské unie), nicméně platí, že i tyto případy by se měly řešit se značnou dávkou obezřetnosti a domýšlení toho, že naše nevratné kroky budou mít své konsekvence. Přítomnost „proreferendových“ stran a hnutí musí probudit síly, které by otázku referenda umístily do správných politických souřadnic a ukázaly na její výrazné slabiny.