Náš čtenář Jiří Vaněk, který prožil skoro celý život v emigraci, se rozhodl, že se veřejně distancuje od své rodné země.
Pan Vaněk byl kdysi nadšený z návratu svobody, z prvních svobodných voleb a pak i z pokroku, který naše země zaznamenala během posledních pětadvaceti let. Dnes se za Českou republiku stydí, a to kvůli xenofobii a úpadku morálky národa. Poslal nám následující dopis a pár fotografií. Je na nich jeho rodný list z roku 1943. Pan Vaněk tento list u příležitosti našeho státního svátku spálil a spláchl do záchodu. To je jeho vzkaz své rodné zemi. Tady je jeho dopis.
„Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ (Viktor Dyk)
Nejkrásnější okamžik v mém živote byl, když jsem v květnu v roce 1990 vystoupil z letadla na letišti v Ruzyni. Zažil jsem pocit, který si nikdo nedovedete představit. Zemi jsem nepolíbil, ale slzu v
oku jsem měl.
Prožil jsem pak v Čechách krasných šest týdnů. Naplánoval jsem si odlet tak, abych byl přitomen prvním svobodným volbám – dá se říci, že po padesáti letech. S výsledkem jsem byl moc spokojený. Atmosféra v zemi byla fantastická. Pohoda zářila z očí každému, koho jsem potkal. V roce 1991 jsem pobyt v Čechách zkrátil o týden a ve Vidni jsem počítal hodiny a dny do odletu z Evropy. Celou dobu tam bylo zataženo a byla zima.
Po dvaceti letech mě jednou dcera Jana řekla, jestli bych nechtěl letět s ní a s vnukem do Čech. Letěl jsem. Dvacet let je dlouhá doba, abych mohl posoudit
jak se vše u nás změnilo. A můžu říci, že k lepšímu. Rozdíl byl vidět už na letišti. Spali jsme u švagra, kde se Jana setkala se svými sestřenicemi. Některé videla poprvé v životě. Jana dělala letušku skoro dvacet let u Qantasu a zná celý svět. Vždy, když se vrátila k nám do Austrálie, tak byla moc ráda, že je zpět doma.
Jednou večer v domě u švagra mi řekla: „Táto, mě se bude stýskat a plakala.“ Ted brečím já, když si na to vzpomenu. Přibuzní jsou fantastický lidi.
Po návratu do Australie jsem nechal vše otevřené, moc jsem nepřemýšlel, jestli znovu poletím nebo nepoletim, až před několika měsíci se mě Jana znovu zeptala, jestli bych příští rok neletěl, a pár známým jsem napsal, že přiletím, ale ať o tom zatím moc nemluví.
Jenže já nepřiletím.
Nemůžu letět do země, která je v šovinistické křeči. Do země, kde je normalní psát do komentářů k snímku trpicích dětí – „pobijte je všechny“.
Nemůžu přiletět do země, v níž uznavaný sociolog chce lovit imigranty. Do dneška jsem si myslel, že se loví zajíci, divoká prasata a podobně, ale nikdy jsem neslyšel mimo Novou Guineu, že by se někde lovili lidi.
A protože nejsem lidožrout, tak se musím od takového národa distancovat.
V Čechach žije hodně dobrých lidí, z kterych se lidožrouti nestanou. Těm se omlouvám za moje rozhodnutí a vydržte. Zustaňte normálními civilizovanými Evropany.
Děkuji za pozornost.
Jiři Vanek, Sydney
