Čerstvé ukrajinské jednotky neměly zmapovaný terén. Kvůli rotacím se navíc vojáci neznali a Rusové toho využili. Převlékli se do ukrajinských uniforem a pak docházelo k tomu, že celou pozici vystříleli bez boje, říká Čech, který se dlouhodobě pohybuje v bezprostřední blízkosti našich dobrovolníků bojujících na Ukrajině. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popsal, jak se z jeho pohledu změnila tvář války, proč je někdy těžké střídat unavené jednotky, i to, jak se pozná, že nepřítel je už hodně, ale hodně bezradný.

Redakce deníku FORUM 24 získala příležitost promluvit si s dobrovolníkem, který se dlouhodobě pohybuje v bezprostřední blízkosti Čechů bojujících na Ukrajině. Jeho identitu známe, ale z bezpečnostních důvodů ji nelze zveřejnit. Díky němu můžeme nahlédnout tak trochu až na linii kontaktu, na které už 15 měsíců bojují i čeští dobrovolníci. Museli jsme si ale pospíšit, náš zdroj totiž za pár dní znovu odjíždí na Ukrajinu, kde strávil v podstatě i polovinu uplynulého roku.

Dají se nějak popsat Češi, kteří se rozhodli odjet na východ a bojovat proti invazi? Změnil se nějak jejich profil od začátku plnohodnotné války?

Pokud jde o jejich profil, na začátku konfliktu na Ukrajinu jezdili lidi, kteří neměli moc zkušeností, byli ochotní jít do toho rizika, přijeli a získali kontrakt. Třeba i měli nějakou dřívější vojenskou zkušenost, ale nevyhovovalo jim fungování české armády, a tak nenašli uplatnění v České republice.

Další, poměrně početnou skupinu tvořili lidé, kteří před něčím utíkali. Měli tu například dluhy, rozešli se s přítelkyní, řešili nějaké obtížné životní situace a boj proti ruské agresi jim přišel jako nejlepší možnost toho, co můžou se svým životem udělat. I to byla tehdy nesmírně cenná pomoc. Další skupinu tvořili lidé, kteří problémy doma neměli, ale postrádali předchozí bojové zkušenosti, anebo neměli jazykové dovednosti, neovládali tedy ruštinu, ukrajinštinu ani angličtinu.

To už je teď ale jinak, že?

Když se posuneme o ten rok a kus dopředu, tak v dnešní situaci už uchazeč o působení v ukrajinských ozbrojených silách musí splňovat podstatně přísnější podmínky. I jeho profil se z toho důvodu výrazně mění. V první řadě musí mít jazykové dovednosti. Každý navíc prochází prověrkou, a to i v případě, že už v ozbrojených složkách na Ukrajině působil třeba na začátku konfliktu, protože právě tehdy byl přijat téměř kdokoliv, kdo byl ochotný vzít do ruky zbraň. Kontroluje se, o koho se jedná, jakou má uchazeč historii, jestli nemá kriminální minulost a potom samozřejmě se již bere ohled také na předchozí bojové zkušenosti.

Kolik Čechů na Ukrajině vlastně bojuje?

Jejich počet není znám úplně přesně a nedá se ani přesně určit, protože působí ve skupinách, které nejsou navzájem propojené. Každopádně z těch, kteří na Ukrajinu odjeli, jich jen menšina provádí aktivní bojovou činnost. Někteří třeba i získali kontrakt, ale jsou umístěni v týlu. Ministerstvo obrany uvádí, že na Ukrajině působí okolo 150 Čechů, ale ti se pohybují tam a zpátky a probíhají také rotace, takže pokud si řekneme, že v tuto chvíli aktivně pracují na frontě nižší desítky Čechů, tak budeme blízko pravdě.

A jaká je aktuální situace ohledně materiálního zajištění vojáků?

Ukrajinci udělali velký pokrok v oblasti logistiky. Vojáci na začátku nedostávali prakticky žádné vybavení. Dostali staré „ákáčko“ a šli dopředu. V průběhu času se to samozřejmě zlepšovalo. Nicméně i když tam někdo vyjíždí dneska, zpravidla si s sebou veze kompletní výbavu, nebo její větší část. Je to i takový lakmusový papírek, jak moc to ten dotyčný myslí vážně. Pokud není ochotný do výstroje něco investovat, tak se na něj Ukrajinci dívají trochu s podezřením. Mohou získat dojem, že není pro jejich věc dostatečně zapálený, a potom zvažovat, proč by radši cenné vybavení nesvěřili ukrajinskému vojákovi. Těch místních kluků ochotných bojovat je totiž na Ukrajině stále poměrně dost.

Liší se materiální zajištění vojáků podle regionů?

Pokud jde o vybavení, tak helmu a vestu dnes už dostane v podstatě každý, kvalita je různá, ale vždy je to funkční. Zásobování probíhá na většině fronty uspokojivě, ale existují i úseky, kde je zásobování nedostatečné, protože logistika je tam velmi obtížná. To je případ třeba doněckého úseku fronty, kde nejsou ukrajinské jednotky koncentrované na jednom místě, jako je tomu například u Bachmutu, ale nacházejí se rozeseté na poměrně velkém území. Tím pádem je jejich zásobování mnohem složitější.

Jaké bojové úkoly Češi na Ukrajině plní a které jsou nejobtížnější?

Bojující Češi působí ve vícero důležitých rolích a je těžké říct, které z nich jsou nejobtížnější. Nerad bych někoho zvýhodňoval, nebo tvrdil, že nějaká práce je ve válce důležitější. Ale pokud už mám načrtnout jejich působení, tak extrémně těžké jsou mise, které se týkají průzkumu a vyloženě toho hrotu kopí, když se dobývá nějaký okop, nebo nějaká pozice. V těchto jednotkách působí spíše jednotliví Češi. V situaci průzkumu je možné, že voják leží tři dny v dešti třicet metrů od ruských vojáků a sleduje, kolik jich tam je, aby tam mohl případně nasměrovat artilerii nebo další jednotky, které tu pozici dobudou a obsadí.

Další část našich bojovníků působí na linii 1. Jsou součástí dělostřeleckých jednotek, pracují u minometů atd. I to je práce, která je ohromně důležitá a nebezpečná. Hrozí zejména riziko odvetné palby a náročná je také fyzicky.

Další skupina lidí se zaměřuje na zdravotní činnost. Tam je velký rozdíl v tom, jestli působí v polní nemocnici, na nějakém obvazišti, anebo jestli vyloženě stahují raněné. To je jedna z nejnebezpečnějších prací a je to i práce extrémně fyzicky náročná. I na těchto pozicích ale Čechy najdeme.

Jak jsou na tom vojáci s rotacemi? Jak dlouho jsou v první linii, než je někdo vystřídá? Mají vůbec možnost někdy vypnout, nebo upustit páru?

Rotace jako celek funguje. Ukrajinci mají v ozbrojených silách až milion lidí. Není to ale snadné. Vezměte si třeba ten zmiňovaný Bachmut nebo Soledar, které víceméně padly při nepovedené rotaci. Čerstvé ukrajinské jednotky neměly zmapovaný terén. Kvůli rotacím se navíc vojáci neznali a Rusové toho využili. Převlékli se do ukrajinských uniforem a pak docházelo k tomu, že celou pozici vystříleli bez boje.

Jinak ale rotace fungují. Jednotlivé brigády rotují zhruba po třech měsících. Brigáda je sice nasazená na frontě, ale to neznamená, že je celá na linii nula. Brigáda má většinou zhruba 2–4 tisíce lidí. Ti jsou rozděleni a rotují vnitřním kruhem mezi jednotlivými liniemi a týlem, kde řeší zásobování, opravy strojů a podobně. Probíhají tedy „velké rotace“ jednotlivých brigád a pak probíhají menší rotace v rámci každé z nich.

A jak je to u menších jednotek?

U menších jednotek to většinou funguje tak, že voják má možnost odjet do týlu. Nemůže odjet úplně pryč, ale může si vyjet například na pozici dvě, nakoupit si, ostříhat se, zajistit si základní služby a trošku si odpočinout od toho stresu. Samozřejmě i na tyto pozice dopadá dělostřelecká nebo raketová palba nepřítele, ale stresu je tam méně a jeho povaha je jiná. Takhle to funguje na většině míst, ale pokud jste například v Bachmutu, tak se může stát, že tam budete velmi dlouho kvůli neutuchajícím bojům. I tam ale máme kamaráda, který tam vyjíždí vždycky na 48 hodin, udělá, co je potřeba, a spát jezdí jinam. U těchto jednotek tedy nelze paušalizovat, ale nějaké rotace probíhají i u nich.

Stává se, že někdo už má válečného běsnění dost? Může pak říct něco jako, hele už mi stačilo, končím a jedu domů? Předpokládám, že je vázán nějakým kontraktem, je to tak?

Vojenské kontrakty na Ukrajině mají dvě podoby. Existují dobrovolnické kontrakty. Podepsáním se člověk stává součástí ozbrojených sil, ale bojuje se víceméně bez nároku na odměnu, zajištěno má jen jakési „ubytování“, stravu a přístup ke zdravotní péči apod. Placený kontrakt nabízí stejnou míru podpory a uzavírá se na tři roky. Možnost rozvázat smlouvu máte kdykoliv. Neslyšel jsem o případu, kdy by zahraniční bojovník chtěl rozvázat kontrakt a nebylo mu to umožněno.

Jde spíš o to, že pokud někdo rozváže kontrakt, a chtěl by se později vrátit, tak mu to Ukrajinci již umožnit nemusí. I z tohoto pravidla ale existuje řada výjimek. Zraněný voják pod kontraktem nesmí vyjet do zahraničí. To se řeší právě tak, že lidé ruší kontrakty, odjedou se léčit do své země a pak se vrací. Záleží na dohodě i na tom, o koho konkrétně se jedná, jak moc je pro ukrajinskou armádu cenný, kolik má zkušeností a podobně. Takže jsem nezaznamenal problém, že by lidé nemohli odjet, když už mají dost.

Je zahraniční vojenská pomoc na bojišti nějak cítit? Do jaké míry s ní Ukrajinci podle vašich zkušeností nakládají efektivně?

Zahraniční pomoc má vícero kategorií. Pokud jde o vojenskou těžkou techniku, ta je na bojišti už od loňského podzimu, možná i dříve. Je tam moderní dělostřelectvo, jsou tam HIMARSY, Cézary, naše Dany, to je vidět přímo na frontě. Nebudu specifikovat kde, ale jsou rozmístěny a fungují v poměrně velkém množství. Pokud jde o zbraně, které byly přislíbeny v posledních měsících, ať už jsou to Leopardy, nebo další vojenská technika, ty na frontě zatím nejsou, protože ty byly vyloženě určeny pro ofenzivu, stejně jako ti vojáci, kteří se pro ofenzivu cvičí. My s nimi momentálně nepřijdeme do kontaktu. Jsou to samostatné brigády, které se připravují na to, aby mohly prorazit tu frontu.

Takže Ukrajinci schovávají novou techniku ve skladech?

Nová technika ani momentálně nemůže být nasazena, protože by se průběžně opotřebovala. Nejde jen o to, že by ji mohl zničit nepřítel, ale samozřejmě potřebuje i servis a v opravách tak může být v jednu chvíli třeba i 30 procent techniky, když se opotřebí. I proto je jí potřeba tolik. I proto by bylo krátkozraké ji opotřebovat nyní.

Jak se během měsíců konfliktu změnilo složení vojsk nepřítele, se kterým Ukrajinci a Češi bojují, ať už jde o materiální zázemí, nebo o kvalitu lidské síly, která proti nim stojí?

Když má jednotlivec popsat složení nepřítele, je to vždycky jen část celkového obrazu. Můžu popsat svou zkušenost, ale nemám šanci tohle téma nějak beze zbytku postihnout. Na začátku konfliktu, když jsme byli i u Kyjeva, působila tam profesionální armáda, ale byli tam i odvedenci, kteří vůbec nevěděli, do čeho jdou. V druhé vlně přicházeli vojáci z etnických menšin, působili tam jak wagnerovci, tak kadyrovci, včetně jejich nejhorších jednotek, podobných německým SS, zodpovědné za zvěrstva v Buči, Boroďance apod. Až na tyto válečné zločiny to byl konvenční konflikt tak, jak si ho lidé dokážou představit.

V čem je to dnes jiné?

Dnes situaci na bojišti spíše charakterizuje používaná technika. Živé síly mají samozřejmě Rusové poměrně dost. Když jdete dobývat nějakou pozici, hovoří se o pravidlu 1 ku 4, nebo 1 ku 5. Ukrajinci jdou v poslední době většinou bojovat proti takovéto přesile. Naši kluci jen málokdy dobývají pozici, kde by bylo málo Rusů. Tak je to i jinde. Většinou jde malá skupinka Ukrajinců dobývat pozici a zjistí, že je tam třeba 30 nepřátel. A stejně vítězí. Je to otázka přípravy, profesionality a samozřejmě morálky. Ukrajinští vojáci jsou přesvědčení, že jsou v právu, zatímco Rusové jsou tam z donucení a někdy vlastně jenom proto, že se bojí ustoupit.

Poznáte i to, když Rusům dochází klasická dělostřelecká munice. V takových situacích nasazují ve velkém kazetovou a zápalnou munici. To se pravidelně děje na určitých úsecích fronty, a také ve chvílích, kdy už jsou tak frustrovaní ze svých ztrát. Vidíme to u Bachmutu, nebo celou dobu u Marjinky, u Vuhledaru, kde ty pozice jsou dobře bráněny a oni nemají šanci postoupit.

Někde se ale Rusům postoupit daří, ne?

Obecně platí, že vždy na některé úseky fronty pošlou profesionály. Někde proti nim nestojí stejně schopné jednotky. Vojáci, kteří mají za sebou tříměsíční výcvik, se jim samozřejmě nemohou rovnat. V takových chvílích můžou lokálně vyhrávat. I tyhle jednotky ještě mají, ale už je jich mnohem méně, takže na většině úseků fronty prostě nejsou schopní trvalého postupu. Ubývá jim i obrněné techniky, bojových vozidel pěchoty, tanků, ale pořád je mají a nasazují.

A co naše armáda? Je něco, z čeho by si mohla vzít u té ukrajinské inspiraci, anebo je to spíš ona, která by mohla inspirovat tu ukrajinskou?

Hodnotím to jako člověk, který má za sebou výcvik z české armády a zároveň jsem v posledním roce v kontaktu s jinými lidmi, kteří mají armádní minulost. Základní fungování obou armád stojí bohužel na úplně stejném principu, tedy na sovětské doktríně a zastaralém sovětském způsobu řízení. My máme mírný náskok v tom moderním způsobu řízení armády a obecně vedení války podle standardů NATO. Je ale potřeba brát v potaz, že ukrajinská armáda nezačala jednat podle standardů NATO teď, po únoru, ale postupně na ně přecházela už v předchozích letech.

Takže fungování armády je velmi podobné, trápí ji velmi podobné problémy. Ukrajinská armáda má ovšem výrazně více zkušeností z reálného boje, a je na tom proto v lecčems mnohem lépe. My naštěstí neznáme ozbrojený konflikt v tomhle měřítku. Kdyby ale nastal, česká armáda aktuálně určitě není připravená na to, aby ho plnohodnotně mohla vést.

Jestli se mě tedy ptáte na to, zda je na tom česká armáda lépe než ta ukrajinská, tak bohužel není. Máme možná lepší techniku. Máme lépe vycvičené speciály, ale v problematice vedení boje jsme velmi pozadu. Určitě bychom pohořeli na logistice, a například máme také rozdělené jednotky způsobem, který neodpovídá potřebám vedení boje. Takhle prostě moderní válka nefunguje. V případě jakéhokoli konfliktu by se to muselo urychleně řešit.