Petr Pithart a Václav Macháček-Rieger v Malči u Chotěboře odhalují pamětní desku Josefa Kalvody (13. 5. 2023). FOTO: Ústav pro studium totalitních režimů / se souhlasem
FOTO: Ústav pro studium totalitních režimů / se souhlasem
Česko-americký historik a politolog Josef Kalvoda (1923–1999) je i v roce stého výročí svého narození v Česku stále málo známou osobností. A jeho dílo je na tom ještě hůř. Řada aktivit především na jeho rodné Vysočině by měla přispět k tomu, aby se to změnilo. Jedním z důvodů je skutečnost, že Kalvoda vždy patřil k velmi tvrdým a důsledným kritikům různých historických „národních“ mýtů.
On sám proseděl desetiletí v archivech a každou událost se snažil vysvětlovat na základě faktů: „Vždy jsem se řídil pekařovským ,padni komu padni‘. Pro obdivovatele Masaryka každá zmínka o tom, že nebyl ,nadčlověkem‘, ale člověkem z masa a kostí se všemi obvyklými lidskými slabostmi, je nepřípustná a považují ji za pokus o ,snížení‘ či dokonce ,hanobení‘ prvního prezidenta, který byl chráněn zákonem na ochranu ústavy z roku 1923. Mimochodem tento zákon byl použit proti mně v r. 1948 – paragrafy o pobuřování,“ píše Josefa Kalvoda v dopise z 11. srpna 1988 o T. G. Masarykovi s odkazem na své věznění v Kutné Hoře na jaře roku 1948.
Později vzpomíná: „Když jsem byl za mřížemi, měl jsem příležitost mnoho vidět, a ještě více slyšet, a ověřil jsem si, jak bestiálních činů jsou Češi schopni. To mě vyléčilo z mého nacionalismu, který charakterizoval příslušníky protinacistických hnutí v Čechách a na Moravě. Všichni moji věznitelé, kteří mě vyslýchali (jednou celé tři dny) byli Češi. To mě vedlo k závěru, že nejsme národem ,vyvoleným‘ či národem s povahou holubičí, ale že jedinci mezi námi jsou schopni právě takových zvěrstev jako příslušníci jiných národností.“
Emigrace, směr USA
Krátce poté, co ho StB po několikaměsíčním věznění propustila před podzimním soudem, opouští na dvacet let Československo. Pobývá v uprchlickém táboře v Německu, tvrdě pracuje v Norsku a roku 1951 odjíždí do USA, kde se živí manuální prací a následně studuje historii a politologii, získá doktorské tituly. Od počátku šedesátých let vyučuje na univerzitách a publikuje články, věnuje se aktivně exilovému křesťanskodemokratickému hnutí, je poradcem amerických vlád, zapojuje se do dění v Republikánské straně a podporuje kandidaturu dvou amerických prezidentů. Ronald Reagan mu za jeho pomoc osobně děkuje.
Po mnoha letech studia archivních materiálů a relevantní literatury vydává dvě své stěžejní práce o československých dějinách s názvem Role Československa v sovětské strategii a Genese Československa. V obou se snaží popsat vývoj Československa, ukazuje na chyby československých, především českých politiků v první polovině 20. století. Přináší důkazy toho, kdy a proč se dostává Československo do sféry vlivu Sovětského svazu a kteří politici se na tom vědomě či nevědomě podíleli.
Návraty domů
Do rodné země se vrací krátce v létě 1968, ale ještě před invazí odjíždí na další dvě desetiletí do USA. Odtud dění v Československu stále sleduje a věnuje se mu i po roce 1989, kdy přijíždí na občasné návštěvy, ale natrvalo se tu už neusazuje.
Pomáhá ale zdejším politikům svými zkušenostmi ze Spojených států amerických. „Majíce na paměti problémy první republiky a její pád, Češi a Slováci se musí dívat do budoucna. Je v jejich zájmu, aby neopakovali minulé chyby a aby spolupracovali na vytvoření federace, ať už by se jednalo o federaci evropskou, středoevropskou či česko-slovensko-polskou. Nechtějí-li malé národy střední Evropy být ovládány mocnějšími sousedy, musí spolupracovat ve federativním státě,“ sděluje posluchačům přednášky Politické strany a stranictví před československými parlamentními volbami 1992.
V 90. letech publikuje v češtině soubor článků Z bojů o zítřek a také obě výše uvedená stěžejní díla. Pomáhá mu historik Jan Cholínský (Ústav pro studium totalitních režimů), který přebírá po Kalvodově smrti aktivitu ve vydávání jeho prací a neustává dodnes. V loňském roce vyšlo nové vydání knihy Role Československa v sovětské strategii pod názvem Sovětizace Československa (svazek první), který kromě Kalvodovy práce obsahuje rozsáhlejší citace zdrojů, z nichž Kalvoda vychází. Druhý svazek by pak měl vyjít letos a nabídne čtenářům Kalvodovy články, které zpracovávají téma sovětizace střední Evropy. Jan Cholínský má v plánu vydat i články, které zatím vyšly jen v angličtině především ve Spojených státech amerických.
Jubilejní rok Josefa Kalvody
Jan Cholínský byl také jedním z iniciátorů akcí, které v roce 100. výročí Kalvodova narození měly jméno a dílo rodáka z Malče u Chotěboře připomenout. Vedle dvou přednášek to byla především dvoudenní konference, kterou hostily Chotěboř a Maleč v polovině května, na níž se mimo jiné podílel i Ústav pro studium totalitních režimů. Součástí konference bylo také odhalení pamětní desky malečskému rodákovi na zámecké zdi hned naproti jeho rodnému domku. Z iniciativy a na zakázku Václava Macháčka-Riegera, majitele zámku v Malči a potomka Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera, vytvořil desku havlíčkobrodský výtvarník Radomír Dvořák.
Vedle malečské plastiky, kterou 13. května společně odhalili Petr Pithart a Václav Macháček-Rieger, by měla jméno historika a politologa Josefa Kalvody připomínat od října letošního roku i chotěbořská Podzimní škola Josefa Kalvody, kterou pořadatelé připravili především pro zájemce o historii. Josef Kalvoda se tak symbolicky vrací do rodného kraje, na který často vzpomínal i ve svých textech. Trvale přitom platí jeho lapidární výrok, že „hledání pravdy je nesnadné a naráží mnohdy na odpor“.
