RECENZE / Očima dvou dospívajících dětí z pražského panelákového sídliště pozoruje a glosuje populární fenomén „osmdesátek“ Pavla Horáková v knize Okno na západ.     

Píše se rok 1987. David a Marta bydlí na bohnickém sídlišti v Praze. Dva nenápadní, tiší pozorovatelé šedivé reality, ještě děti, ale ne slepé a ne zcela bez názoru. Mají dost starostí sami se sebou, ale postupně začínají chápat i svět dospělých. Školní život je pro ně nekonečným seznamem zákazů a příkazů, nesmyslné buzerace, absurdních pravidel, dutých floskulí a rituálů. Touží po malé chvilce svobody a soukromí – necítit se jako vězeň.  

Tragikomické nacvičování poplachů, malá hra na válku, jen dokresluje směšnost skomírajícího režimu, který už neberou vážně děti ani učitelé. Pro éru je typická formální vyprázdněnost úkonů. Pionýrská organizace sice existuje, protože musí existovat, ale nikdo tam vlastně nic nedělá.  

Zatímco dospělí se pořád něčeho bojí a špitají si o tom, jestli to praskne a kdy, děti poslouchají. Učí se přežít v systému – používat drobné přetvářky, lži a podvody. Tuší, že je to celé lež a v západních zemích je stejně všechno lepší, nevědí ale, co si s tím počít.  

Dále čtěte

Bony a klid: Co všechno lze prodat a koupit? Šlapající vekslácká balada z polosvěta reálného socialismu

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Co vlastně chcete?“ ptá se posměšně v samém závěru kriminálky Bony a klid (1987) z plátna…

Pokud se zrovna nebaví o tom, který kluk (holka) se jim líbí, jejich životy vyplňuje konzum nebo touha po konzumu, která se v socialismu obtížně realizuje. Význam má každá hloupá igelitová taška, plastová céčka, láhev Coca-Coly, tričko s anglickým nápisem.  

Trochu ambicióznější a snad inteligentnější David mluví i o kultuře, Marta se snaží nevyčnívat, dost trpí rozvodem rodičů a pocity „divnosti“. Hlavním postavám by slušela trošku hlubší psychologie, nemluvě o rodičích. Textu také chybí ústřední zápletka, drama, které by vytvářelo napětí a posunulo postavy dál. Figury v Okně na západ se v zásadě nemění, v podstatě o nic nebojují, možná tak o džíny nebo kazeťák. Drama tak vlastně ani nemůže přijít. Možná i to je příznak doby.   

Až na úplném konci kniha nabídne letmé setkání již zralejších postav po letech. Působí tak trochu jako z jiného příběhu.  

Výčty monotónních činností a různých druhů zboží, které se buď dá sehnat, nebo většinou nedá, jsou autentické a ze začátku docela zábavné, později bohužel začnou trochu nudit. Ano, tak se žilo, je to fakt. Ale ne vše, co je fakt, je také umění. Jak kdysi pronesl Miloš Forman: Nestačí říkat pravdu, musíš ji říkat zábavně.