Putinovo Rusko naprosto bezohledně demonstruje tradiční ruskou imperiální expanzi, což může vést k vcelku logickému závěru, že se tato bývalá světová velmoc první hvězdné velikosti hodlá vrátit zpět do tohoto elitního mocenského klubu, víceméně za všech okolností. K tomuto závěru dospěl nedávno například bývalý ministr zahraničí České republiky Schwarzenberg, který dokonce považuje za neoddiskutovatelný fakt, že Putin hodlá anektovat po „anšlusu“ Krymu Ukrajinu celou.
Jak bylo řečeno, jedná se o závěr logický. Je to však závěr jediný možný? Neexistují i jiná vysvětlení náhlé ruské expanze a v podstatě návratu k sovětským metodám imperiální politiky? Co když je tato expanze pouhou zástěrkou problému jiného druhu? Některé americké analytické skupiny přicházejí s názorem, který vysvětluje chování Putina daleko střízlivěji, a to s odkazem na současné vnitřní problémy Ruska.
Jak to bylo s rozvratem
Psal se rok 1998. Rusko, rozvrácené společensky a ekonomicky, dospělo k platební neschopnosti, tedy k státnímu bankrotu. 17. srpen 1998, kdy ruská vláda provedla jednostrannou restrukturalizaci domácího dluhu a vyhlásila devadesátidenní moratorium na splátky zahraničního soukromého dluhu, je považován za počátek měnové krize. Ruský stát se ocitl v platební neschopnosti, došlo k masivní devalvaci rublu (propad kurzu z 6 RUB za 1 USD na 20 RUB za USD), kolapsu významné části ruských komerčních bank, nárůstu inflace až na 40 procent a poklesu HDP o 4 procenta za rok 1998 (ve třetím čtvrtletí 1998 o 7 procent). Politickým důsledkem krize byl pád vlády premiéra Sergeje Kirilenka a 31. prosince 1999 ruský prezident Boris Jelcin v přímém přenosu novoročního přání oznámil svoji rezignaci. Ze své funkce se úřadujícím prezidentem Ruské federace stává Vladimir Putin, který předtím vystřídal ve funkci rezignujícího premiéra Kirilenka (16. 8. 1998).
Už od samého počátku Putinovy vlády bylo zřejmé, že jeho základním cílem je navrátit Rusko k tradičnímu systému založenému na silném a lidem milovaném panovníkovi – ochránci, jemuž problémy dělají pouze „zlí“ bojaři. Tento poněkud pohádkový příměr není až tak nadsazený a může v dnešní situaci hrát daleko větší roli, než to na první pohled vypadá. Je totiž historickou pravdou, že krizové situace ekonomického typu, které měly na Rusko fatální dopad (1905, 1998), byly charakterizovány jakousi vzpourou regionálních autorit, které měly tendence ze všech problémů strádajícího obyvatelstva vinit centrum moci.
Snaha omezit regiony
Na centrální moc měly tyto svým způsobem dezintegrační tendence zásadní vliv. Vždy došlo k výměně nejen „panovníka“, ale především k změně celého systému vládnutí. Toto Putin a jeho lidé samozřejmě velmi dobře vědí, a proto se snaží moc těchto regionálních autorit minimalizovat a to od samého počátku. Tuto „revoltu gubernií“ proti centrální moci v roce 1998 reprezentovali hlavně oligarchové, proto jeden z prvních úderů vedl proti nim. Chodorkovskij se stal názorným příkladem toho, že nový vládce nebude nic podobného tolerovat s tím, že ostatní budou tolerování, pokud „splní určité podmínky“. Tento tah byl úspěšný přes konflikt se Západem, kterýžto konflikt však nebyl zásadní povahy.
Dalším významným krokem Putinova vládnutí byl počátek druhé Čečenské války (srpen 1999). Při zpravodajském pohledu na celou tuto akci, odstartovanou na základě dodnes nejasných bombových útoků na obytné domy v ruských městech a invaze čečenských islamistů do Dagestánu, se jako důvod nabízí především přenesení obrovských vnitřních problémů země na její okraj, prakticky mimo její civilizační hranice. To, že se jedná o muslimskou Čečnu, tedy „jinověrce“, je naprosto signifikantní. Putinovi je velmi dobře známa síla pravoslaví a jeho představitelů v duších obyvatel Ruska. Toto náboženství je například v angličtině nazýváno případně „orthodox religion“. Jedná se skutečně o ortodoxní přístup k víře se vším všudy, i k tradiční struktuře ruské společnosti, panovníkovi, a podobně, což Putinovi v jeho plánech velmi vyhovuje. Pravoslavná církev se tak stává jednou z nejvýznamnějších opor Putinova vládnutí.
Ruský zázrak
I když přenos vnitřních problémů do okrajových oblastí říše nemůže být časově neomezený, přesto stačil na to, aby Putin odstartoval to, čemu se na Západě začalo velmi nadneseně říkat „ruský zázrak“. Je pravda, že se během několika let podařilo meziroční růst HDP přivést ze záporných hodnot na desítky procent, nicméně, je tu jedno velké „ale“. Putin a jeho okolí jistě nejsou nevzdělaní prosťáčci, a tak museli volit mezi dvěma přístupy k zdevastované ekonomice.
První přístup byl strategicky správný a dlouhodobě velmi stabilní. Jednalo se o skutečnou reformu ruské ekonomiky, především její diverzifikaci a přiblížení se modelům západních vyspělých zemí. Jeho nevýhodou je, že je dlouhodobý a určitě by se neobešel bez investic ze Západu a spolupráce se západními společnostmi se vším, co to s sebou nese (demokracie, svoboda jak občanská, tak projevu, tedy médií, a podobně).
Druhý přístup byl rychlejší a velmi efektivní (přesněji „efektní“), navíc bez onoho „importu“ západních hodnot. Byla to sázka na masivní vývoz nerostného bohatství Ruska v téměř primární formě, hlavně pak energetických surovin. Při vysokých cenách zemního plynu a ropných produktů na světových trzích se tak Rusko během poměrně krátké doby dostalo mezi, soudě podle HDP, vyspělé země, což bezesporu bylo součástí Putinovy strategie. Samozřejmě že to vše vedlo k uklidnění situace v Rusku a k upevnění centrální moci. Bylo rovněž možné věnovat značné prostředky na zbrojení, protože jedním z hlavních cílů Ruska, což dnes Putin dává nepokrytě najevo, je stát se opět jednou z hlavních světových velmocí.
Probuzení ze spánku
Že sázka na export energetických surovin byla pouze krátko- až střednědobě efektivním činem, to se ukazuje v podstatě od počátku světové hospodářské krize v roce 2008. Zasazeno do mezinárodněpolitického kontextu to vypadá, že si Rusko tuto skutečnost neuvědomilo zavčasu, podobně jako Západ jako by dlouho odmítal vzít na vědomí rostoucí imperiální ambice Ruska. V jakési setrvačnosti fungování světa z přelomu tisíciletí probíhalo jednání o rozšíření NATO o Gruzii a další země, aniž by se bralo v úvahu to, že speciálně s tímto rozšiřováním se Rusko nikdy nesmířilo. Až konflikt v Abcházii (2008) pravděpodobně „probudil“ ze spánku západní stratégy a začaly být brány v úvahu skeptické hlasy, které varovaly před nevypočitatelností Ruska.
O oprávněnosti těchto hlasů velmi razantně přesvědčily Západ až události na Ukrajině, které přes veškerá varování ze strany bezpečnostních a vojenských expertů i některých politiků západní země zaskočily. Reakce prostřednictvím ekonomických sankcí, které byly na Rusko uvaleny ze strany zemí EU a USA, se ukázaly být velmi účinnou zbraní a spolu s razantním snížením cen ropy na komoditních burzách dostaly Rusko na pokraj státního bankrotu. Přesto však k zásadnímu uklidnění situace na Ukrajině nevedly.
Těžký život Rusů
Co tedy nutí Putina k prodlužování konfliktu a k dalším provokacím hlavně vzhledem k zemím NATO, a nejen k nim? Proč ruská propaganda líčí s goebbelsovskou bravurou občanům Ruska Západ jako hlavního nepřítele, jehož jediným cílem je jejich zemi zničit? Ruským lidem se žije opravdu velmi těžko. Vysoká inflace spolu se zákazem dovozu potravin z „nepřátelských“ zemí EU vedly k značnému růstu cen potravin, výrazně se zhoršuje dostupnost zdravotnických zařízení, dochází k prudkému růstu nezaměstnanosti, zpožďují se platy státních zaměstnanců (až o několik měsíců), a tak dále.
Při struktuře ruské ekonomiky, která je orientována na velké podniky s vysokým počtem zaměstnanců, vede rušení pracovních míst k regionálně nebezpečnému napětí, což je pro Kreml velmi varující. Něco podobného se dělo v roce 1998 a výsledkem byl pád prezidenta Jelcina. Putin, který Jelcina ve funkci vystřídal, je si nebezpečí této regionální nestability dobře vědom. Regionální autority sehrály v událostech 1998 podstatnou roli v tom, že vinily z tehdejších problémů jednoznačně federální vládu a prezidenta. Při struktuře výběru daní a hlavně přerozdělování rozpočtu, kdy gubernie odvádějí 63 procent výběru centru a nazpět získávají cca 20 procent formou podpor, je rebelie poukazem na tento nepoměr poměrně snadnou. Protože se nedostává prostředků na to, co mají ze zákona gubernie zajišťovat, dochází k jejich masivnímu zadlužování, v podstatě se dostávají do dluhové spirály, podobně jako v roce 1998.
Je to div, žádné nepokoje
Je s podivem, že v Rusku nedochází k žádným masovějším protestům. Občanské vědomí Rusů je jiné než na Západě – ruský fatalismus je pověstný. Aby masami někdo dokázal pohnout, musí to být charismatický vůdce. To Putin velmi dobře ví a vše si pečlivě hlídá, systematicky omezuje moc gubernátorů a ty z potenciálně „nebezpečných“ regionů zve na „pracovní“ pohovory, kde jim zdůrazňuje limity této jejich moci s tím, k čemu dojde, pokud tyto limity překročí – prostě upevňuje centrální moc. Za zmínku stojí to, že si nechává kvartálně dělat „žebříček“ oblíbenosti gubernátorů a k odstavení nejnebezpečnějších používá různých metod včetně mediální dehonestace. Velmi významný je zákon, který zavazuje všechny gubernie k jednotnému (tvrdému) postupu proti nepokojům. Mimochodem, právě tento zákon byl v krizových letech porušován. Vezmeme-li v úvahu, že z 83 gubernií je jich 63 problémových, je schopnost je zvládat velmi náročnou činností i v období nekrizovém.
Fragmentace je to nejhorší, co může ruského vládce potkat, protože jedině tento vnitřní problém vedl v postkomunistickém Rusku k odstranění hlavy státu. I tím, že šíří mezi lidem strach ze Západu a zároveň obratně zvyšuje národní hrdost Rusů a svou popularitu, Putin podstatným způsobem přispívá k upevňování centrální moci (gubernie nemají svou armádu, a nejsou tedy schopny ochránit své obyvatele před silným nepřítelem, na rozdíl od mocného „cara“). To je také jedním z důvodů, proč „vyváží“ tento zásadní vnitřní problém za hranice Ruska a na Ukrajině se „hrdinně“ bije se zlým Západem.
Strach z fragmentace
Je velmi pravděpodobné, že tento strach z „fragmentace“ Ruska je natolik silný, že převyšuje nesnáze s vedením hybridních bojů za hranicemi Ruska. Zdá se, že i v USA dospěli k tomuto závěru, viz nedávná návštěva ministra zahraničí Kerryho v Rusku a na Ukrajině. Byť je Putin osobou velmi kontroverzní, je osobou víceméně známou. Kdo by ho mohl vystřídat (kromě ústavou definovaného premiéra, jímž je Medveděv), to je velmi složitá otázka s celou řadou neznámých a s těžko předvídatelným výsledkem. Možné jsou i poněkud děsivé scénáře – od tvrdé diktatury stalinského typu po rozpad Ruska. Pro svět není ani jedna z těchto možností bezpečnějším řešením, než je status quo. Vše nejspíše povede k nějaké jasnější definici vztahů mezi Ruskem a Západem, především USA a EU.
Problém Ukrajiny se vyřeší nějakým druhem kompromisu, do nějž ovšem Ukrajina nebude příliš zasahovat. Pro další vývoj mezinárodní bezpečnosti však bude směrodatné, jestli se vnitřní situace v Rusku uklidní natolik, aby Putin nepovažoval za nutné dále eskalovat externí konflikty. Je to poněkud paradoxní, ale vnitřní stabilita Ruska je to, co Západ potřebuje nejvíc. Mimo jiné by Rusko mohlo být i zajímavým partnerem v boji proti rozpínajícím se islamistům. Nejbližší měsíce ukážou.
