Demokratura je zvláštní slovo, neologismus. Je to složenina dvou slov, demokracie (z řeckého demos – lid –  a kratos – vládnout) a diktatura (z latinského dictator). Demokratura je tedy diktatura, která se vydává za demokracii. Tento termín použil pravděpodobně poprvé švédský novinář Vilhelm Moberg v roce 1965, který jako demokraturu chápal režim, ve kterém jsou média využívána k manipulaci s veřejným míněním za účelem, aby si občané mysleli, že žijí v demokracii.

V našem kontextu tento termín použil po sametové revoluci Karel Kryl, ve své písni Braniboři v Čechách, a téma rozvádí i v písních Demokracie a Září. Dnes jsou ty texty mrazivě aktuální.

Ohnutí demokracie zná i jiné pojmy a jejich významy. Lze mluvit o totalitní demokracii, o polodemokracii, o řízené demokracii, o autoritativní demokracii, o fasádní demokracii, o selektivní demokracii nebo o neliberální demokracii. Ale každý z těchto termínů zamlžuje tu podstatu, a tou je absence samotného principu demokracie. Pokud ta či ona země nemá faktickou opozici a skutečně nezávislá média, pak již není demokracií.

Ve svém textu o demokratuře z roku 2005, publikovaném v časopise London Review of Books píše skotský novinář Neal Anderson i toto: „Většina z postsovětských zemí má demokratické prostředky, jako ústavu, parlament, formálně nezávislé soudnictví, pravidelné volby, záruky svobody projevu a shromažďování. V praxi jsou ale veškeré tyto instituce zmanipulovány, aby zachovaly privilegia postkomunistické elity. Hlavním cílem demokratury je, aby politická elita zůstala u moci a zároveň přesvědčila okolní svět i vlastní obyvatele, že politický proces, alespoň z části, odráží vůli lidu.“

Po tomto víkendu nemáme být na co pyšní. Alternativa pro Německo gratuluje Babišovi, Marine le Pen svému příteli Okamurovi.  A Putin může spokojeně zapíchnout další špendlík do mapy Evropy.

V minulých volbách vyluxoval Babiš chřadnoucí pravici, nyní pro změnu okoukanou levici, takže v těch dalších může být obětí luxování on sám sobě. Jenže mezitím se toho v české demokratuře může mnohé stát. Čeká nás další období lámání charakterů a frontální ofenziva staronové generace našich praktiků života, jak trefně nazýval ty šedivé kolaboranty, kariéristy a oportunisty normalizačních let Jan Zábrana.

Pokud by přece jenom chtělo torzo české demokracie zabojovat, pak bude potřebovat hodně viditelnou zásadovou opozici vůči novodobému majiteli státu, ale i dalším populistům, extremistům a huránacionalistům. Bude potřebovat nebojácná alternativní nezávislá média. A bude potřebovat odvážné a statečné občanské postoje v různých vrstvách a sférách společnosti. Jiný recept podle mého neexistuje. A snadné to nebude. Postavit se té obludné propagandě, bezmeznému apetitu vítězů, emocím a vášním umně produkovaných virtuálních konstrukcí bude fakt fuška. Bude to chtít pořádnou porci trpělivosti, odvahy, pokory a profesionality. Příprava na příští volby právě začala.

Vítěz voleb bral při volební účasti cca 60 % asi 29 % hlasů, což je přibližně 18 % hlasů všech oprávněných voličů. Neměl by tedy mít bezmezný pocit, že ČR je definitivně jeho rodinná firma. Ale pozor – on si to opravdu myslí, podobně jako jiní náčelníci postsovětských demokratur.

Jeden z Klausů glosoval tyto volby vítězoslavně tím, že demokracie u nás promluvila. Zase špatně Václavové (starší i mladší), ta naše defektní demokracie (ale přece jenom demokracie) právě předává žezlo demokratuře, přesně v intencích ruské hybridní války. Čím hůře jinde, tím lépe onde, že ano. Inu, možné je opravdu vše, ne že ne.

Je zvláštní sledovat, jak se po téměř třiceti letech vracíme po spirále času zpět do normalizačního půdorysu. Žijeme v zemi, v níž nic není hanba, právě proto nás čeká česká demokratura plná paradoxů.