Naše republika se na vahách odchýlila výrazně doleva. Ačkoli ČSSD i KSČM ve volbách naprosto propadly, vznikla „tichá koalice“, která s pravicí nebude mít nic společného, ačkoli se budoucí premiér Andrej Babiš (ANO) vždy snažil prezentovat jako pravičák.
Babiš se sice rád označuje za bývalého voliče pravice, když však „vlezl“ do vlády se sociálními demokraty a lidovci, neměl problém s nimi prosazovat prakticky samé levicové kroky.
Babišovo ANO např. automaticky podporovalo opakované zvyšování zákonem vyhlášené minimální mzdy (a tzv. zaručených mezd), ačkoli byl zrovna během vládnutí Sobotkovy vlády ve Spojených státech publikován nový rozsáhlý průzkum, který jasně potvrdil, že nucené zvyšování mezd vede v delším časovém horizontu k rozsáhlému propouštění.
Stejně tak nebylo příliš pravicové ani rostoucí utrácení, doslova kašlání na investice, zmaření dostavby jaderné elektrárny v Temelíně (za což nese společně s tehdejším ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem z ČSSD odpovědnost především právě Babiš), ustoupení od možnosti vyšší míry soukromého připojištění v rámci důchodového pojištění, zrušení poplatků ve zdravotnictví (jejichž regulační funkce byla přinejmenším v lůžkové péči prokázána), neustálý (celodenní) zákaz kouření dokonce i v kuřáckých koutcích a saloncích, možnost narušení domovní svobody úředníky bez povolení soudu při kontrole kotlů (na návrh ministra životního prostředí Richarda Brabce z ANO), zákaz prodeje v rozlehlých prodejnách během vybraných státních svátků, zavedení vratky spotřební daně pro rostlinnou a později i živočišnou výrobu (zatímco ostatním lidem byla daň uvalená na pohonné hmoty na návrh ministra Babiše zvýšena) a tak bychom mohli pokračovat. Zvyšování daní, byť prostřednictvím jejich z hlediska státu efektivnějšího výběru (na základě byrokratických a nákladných opatření, jako jsou kontrolní hlášení k DPH či „on-line pokladny“), je kapitola sama pro sebe.
O levicovosti strany hlásící se k levicovému extremismu (komunismu) i v názvu není pochyb, i když lze dokonce i mezi poslanci za KSČM vysledovat tábor radikálnějších a tábor umírněnějších. V případě převratu by to však přece nehrálo roli. Komunisté hlasovali jednotně (společně se všemi poslanci za ANO a SPD) při schvalování jejich poslance a ortodoxního komunisty Stanislava Grospiče za předsedu důležitého mandátového a imunitního výboru (který bude radit poslancům mimo jiné, zda vydat k trestnímu stíhání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka) a zřejmě i při tajném hlasování o předsedovi sněmovny za ANO, jak ostatně deklarovali. Kdyby opět zavládl komunistický režim, všichni víme, jak by si se svými „pomýlenými“ odpůrci poradil, a to včetně odpůrců uvnitř strany. Nebuďme naivní.
SPD Tomia Okamury je pak stranou nacionalistickou, která se však v médiích příliš nevyjadřuje ke svému ekonomickému či zahraničně‑politickému programu. Těžištěm její politiky je přenechání rozhodování lidem. Vzhledem k tomu, že u voličů v současnosti zjevně převládají levicové tendence, lze takovou politiku aktuálně označit rovněž za levicovou.
Čeká nás tedy vláda, kterou lze bez rozpaků označit za levicovou, ať už to považujeme za dobré, či špatné. Lze však mít na základě zkušeností z minulého volebního období (zajišťovací příkazy, snahy o ovlivňování i „nebabišovských“ médií, pokus o zrušení lustrací, pokus o povolení vývozu nebezpečného materiálu do Íránu) důvodné obavy, že levicovost nové „tiché koalice“ bude to poslední, co na ní bude dokonce i pravicovým voličům vadit.
