Ilustrační foto FOTO: pexels.com
FOTO: pexels.com
Na tristní situaci s rozvojem pobytových služeb v Česku aktuálně upozornil i Nejvyšší kontrolní úřad. Ten se ve svém šetření zaměřil na to, jak ministerstvo práce a sociálních věcí vynakládalo prostředky na investice v oblasti sociálních služeb v letech 2017 až 2019. A nebyly to investice zanedbatelné. Na rozvoj lůžek v pobytových zařízeních v těchto letech odteklo téměř 6 miliard korun.
Je veřejným tajemstvím, že na ministerstvu vedeném už roky sociálními demokraty vládne šlendrián. To je také na zprávě NKÚ to nejméně závažné. Zásadní je postřeh, že navzdory dosavadním investicím se bude dostupnost služeb pro seniory zhoršovat. Jinými slovy, že vláda sice přisypává do systému peníze, ty jsou ale jen kapkou v moři chybějících investic. NKÚ správně poznamenává, že v době schvalování hodnocených programů v roce 2016 bylo v České republice 72 110 lůžek vybraných pobytových služeb. Ve stejném roce dosáhnul počet neuspokojených žádostí o umístění na lůžka téměř 92 000. Od té doby se bohužel nic nezměnilo.
Česká republika i nadále tvrdě zaostává za Evropou. Počet lůžek v domovech pro seniory se v zemích, jako je například Belgie, Švédsko, Švýcarsko, Island nebo Finsko, pohybuje mezi 70–60 na tisíc obyvatel nad 65 let věku. Česká republika je z 29 zemí, které zmiňuje Světová zdravotnická organizace (WHO), na „krásném“ 21. místě s počtem lůžek 40,81 na tisíc obyvatel. WHO přitom eviduje jen lůžka pro seniory. Toto číslo nereflektuje chybějící místa pro lidi se zdravotním postižením.
Tento fakt vláda dlouhodobě přehlíží. České republice chybí jasná koncepce rozvoje sociálních služeb a jasná a spravedlivá pravidla pro rozdělování finančních prostředků na investice. Problémem přitom není jen samotný nedostatek lůžek, ale také kvalita poskytovaných služeb. Vědí vládní představitelé, že u nás v domovech seniorů stále existují pětilůžkové pokoje? Že jsou mnohde pokoje stále průchozí a klienti pobytových služeb postrádají elementární soukromí? Existují sice doporučení, jak by každá jednotlivá služba měla vypadat, nejde ale o závazná a nepřekročitelná pravidla, která by garantovala kvalitní služby odpovídající 21. století. Chaos a nekoncepční přístup k sociálním službám navíc nedopadá jen na seniory, ale i na lidi s handicapem. Jak je například možné, že lidé s dětskou mozkovou obrnou končívají v produktivním věku v domovech pro seniory, aniž by měli šanci využít pro ně určenou a vhodnou službu?
Ptát se ale nestačí. Změnit se musí přístup vlády a v tomto dávají blížící se volby naději. Nová vláda musí především stanovit, za jakých podmínek stát prostřednictvím MPSV bude investovat do sociálních služeb a jaké jsou nepřekročitelné hranice a minimální standardy. Pak musí také někdo kontrolovat termíny a svým způsobem auditovat oprávněnost nákladů. Jednoduché a jasné. Ve spolupráci s kraji musí vzniknout plán rozvoje sociálních služeb, které budou reflektovat i nové trendy například směrem k rozšiřování terénních služeb u klienta v domácnosti.
A pak je třeba si na férovku přiznat, že stát do budoucna všechny investice neutáhne sám. A že už dnes jsou nejrůznější sociální služby soukromé. Právě proto musí vzniknout standardy, které budou garantovat kvalitu péče. Stát by měl ale současně vyjít vstříc zvyšujícím se požadavkům mnoha klientů a jejich rodin, například možností si za některé služby připlatit. To je leckde možné už dnes, ale velmi krkolomnou cestou. Součástí této diskuze pak může být i diskuze o možnostech komerčního pojištění v oblasti sociálních služeb.
Především je ale nutné si problém připustit. Pokud se tak nestane, ocitnou se pobytové a další služby pro seniory a lidi se zdravotním postižením za pár let před kolapsem. Ještě pořád je čas tomu zabránit.
Autorka je expertka ODS na sociální věci
