Všechny ulice jsou opuštěné, zvuky města utichly a nahradil je neustálý hukot fronty, která se nezadržitelně blíží. Tak popisují ukrajinský Pokrovsk reportéři deníku Expressen. Ruské jednotky teď stojí na okraji jižních částí města, několik kilometrů od centra. Současně se blíží ze západu a postupují na východ směrem k sousednímu Myrnohradu.
V Pokrovsku, který je od loňského léta hlavním cílem ruských sil na Donbasu, se nepřetržitě svádějí krvavé boje s velkými ztrátami na obou stranách. V srpnu byli obyvatelé vyzváni, aby město opustili, a evakuační vlaky je denně odvážely na západ. Několik obcí v okolí se od té doby dostalo pod kontrolu Rusů.
Po pěti měsících zbylo v Pokrovsku z původních šedesáti tisíc přibližně sedm tisíc lidí. Žijí v extrémních podmínkách – od srpna nemá město elektřinu, vodu ani topení. Mnozí, kdo zůstávají, jsou chudí, staří nebo nemocní. Navzdory ohrožení života odmítají odejít. Patří k nim i Irina a Světlana.
„Nemám kam jít, mám jen jeden domov – tenhle – a žádné peníze. Říkají, ať jdu pryč, ale kam mám jít?“ namítá šestašedesátiletá Irina, která se stará o nemocnou Světlanu. „Bojíme se, moc se bojíme, ale nemůžeme. Chceme budoucnost, ale nevidíme zítřek, nadcházející noc ani to, co přijde dnes,“ říká Irina.
Myslí si, že je jedno, kdo zde vládne nebo ke které zemi město patří, pokud bude mír. „Doufáme, že třeba Trump nějak pomůže, přece to řekl. Sedíme a netrpělivě čekáme.“
Třiasedmdesátiletý Nikolaj Kirušin, který se podle svých slov chodí zahřát ven, protože doma je prý zima jako v lednici, zase spoléhá na Boha. Je jediný, kdo v jeho vchodu činžovního domu zůstal – ostatní utekli.
„Je to moje vlast, nemám v úmyslu nikam odejít. A jaká bude vláda, to už je jiná věc – to záleží na Bohu. Bible říká, že moc pochází od Boha, takže ať je to, jak chce, chci žít a zemřít ve své vlasti.“