Bývalý britský premiér Boris Johnson FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Jedním z argumentů sympatizantů odchodu Spojeného království z Evropské unie byla její údajná přebujelá byrokracie. Ironií osudu dnes vzájemné vztahy obou aktérů upravuje smlouva, která má dva tisíce stran. A papírování Britům nabobtnalo i ve stěžejních oblastech, které byly dosud ošetřené členstvím v EU, jako je volný pohyb osob a zboží. Snad se zastánci czexitu pozorně dívají.
Symbolickým jevištěm brexitového dramatu, absurdního svým průběhem a trváním, se stal britský rybolov. Britští rybáři dnes v důsledku brexitu čelí existenčním potížím, jejich export se zadrhnul a zavalilo je zbrusu nové papírování. Zkažené škeble tak slibují svážet před vstupní dveře na Downing Street. Britský ministr zahraničí Dominic Raab těm nevděčníkům vzkázal, aby na svou situaci nahlíželi s větším nadhledem a s příkrým hodnocením brexitu vyčkali 10 let. Čekání na brexit samotný tedy střídá čekání na právo zhodnotit, jak velká to byla chyba.
Rybáři jsou ale jen špičkou ledovce. Silnou antiimigrační rétoriku kampaně čeká nyní tvrdá srážka s realitou. Veškerý přeshraniční pohyb nyní odpovídá legislativě, kterou Evropská unie uplatňuje na třetí země. Komplikace při cestování nyní čekají především na samotné Brity. Dohoda pokrývá jen dočasný pohyb, diskriminační opatření se tedy dotknou hlavně přeshraničních pracovníků, velkému trnu v oku odpůrců EU. V tomto případě tudíž dosáhli brexitáři „úspěchu“ a například polské i české občany zaměstnají jen komplikovaně. Cenou byla jen práva vlastních občanů.
Jaká je tedy situace pro (nejen) české občany žijící i pracující v Británii (a naopak)? Každý, kdo se stal rezidentem po roce 2020, bude potřebovat tzv. „resident permits“, tedy povolenky k pobytu. Od ledna letošního roku se tak britské vládě kupí stížnosti na nová pravidla, neboť ta nevydává žádný fyzický dokument, který by pobyt dokazoval. Někdejší zastánce tvrdého brexitu Boris Johnson se někdy chová, jako kdyby snad Británie byla pořád členským státem.
A teď si k tomu všemu připočtěme finanční náklady. Z původní částky neuvěřitelných 39 miliard liber zbývá Británii po odečtení pravidelných příspěvků zaplatit EU stále asi 25 miliard. Splátkový kalendář je nastavený až do roku 2057, ale počítá se, že prvních 18 miliard zaplatí Britové do pěti let. Nikdo nemohl počítat v průběhu odchodu Británie s příchodem pandemie, ale nelze popřít, že by peníze i solidaritu v této době určitě Británie využila. Ano, momentálně očkují rychleji než množství zemí v EU, a má to různé důvody, od pomalejšího procesu v EU (kterému se nedá vyhnout, pokud si chcete zachovat demokracii při takovém množství aktérů) po absenci národních plánů distribuce v době, kdy Británie měla na vteřinu spočítané, za jak dlouho vakcinuje jednu osobu (ano, mluvím o selhání české vlády).
Jisté je, že velká část těch, kteří se o odchod zasloužili, se tohoto splátkového dne nedožije. Média si patrně tento den odškrtnou drobnou zmínkou o splacení poslední libry a třiadevadesátiletý Nigel Farage uspořádá triumfální tiskovou konferenci. A to bude asi tak všechno.
Jenže tím finanční nezávislost Británie na EU nezapočne. I po poslední splátce se Britové rozhodli si nadále platit přístup do dlouhé řady nesmírně cenných programů, jako je Horizon Europe, program Euratom, zařízení pro testování fúze, ITER či Copernicus. Britové přicházejí i o členství v programu Erasmus či programu pro sdílení dat o terorismu si Britové, ty si však zatím platit nehodlají.
Nezbývá než doufat, že to všichni případní „czexitéři“ bedlivě sledují. Aby si mohli udělat představu o tom, jaká realita by čekala české občany, až by odezněla líbivá vlastenecká kampaň.
Autorka je europoslankyně za Piráty
