Moskva už se po bolševické revoluci mohla nejméně třikrát jmenovat jinak, ale shodou okolností k tomu nikdy nedošlo. Aspoň ji pak nemuseli zase přejmenovávat zpátky, což se jinak v zemích s totalitními režimy dělo často.
Poprvé byla myšlenka na přejmenování Moskvy vyslovena v únoru 1927, tři roky po smrti V. I. Lenina. S iniciativou k přejmenování hlavního města na „Iljiče“ přišlo více než 200 sovětských úředníků a aparátčíků, kteří poslali žádost předsedovi Všeruského ústředního výkonného výboru M. I. Kalininovi. Při zdůvodňování svých argumentů o přejmenování uvedli, že „to byl Lenin, kdo založil svobodné Rusko“.
V té době již sovětská vláda měla zkušenosti s přejmenováváním velkých měst. Petrohrad (předtím Sankt Petěrburg) se stal Leningradem pět dní po smrti „zakladatele svobodného Ruska“. Ale v roce 1927 se mělo za to, že dvě Leninova velkoměsta v Sovětském svazu už by byla příliš, a výzva administrativních pracovníků spadla pod stůl.
Generální tajemník ústředního výboru komunistické strany Josif Vissarionovič Stalin už měl neomezenou moc a ohledně přejmenování měst bylo jeho slovo rozhodující.
Téma přejmenování Moskvy – tentokrát na Stalinodar – se znovu vynořilo o 11 let později. S iniciativou dát Stalinovo jméno hlavnímu městu přišel lidový komisař NKVD Nikolaj Ivanovič Ježov. Ten se odvolával na „názor pracujících“. V roce 1938 už se pod lidovým komisařem houpala židle a „krvavý trpaslík“, jak se Ježovovi kvůli jeho perzekučnímu řádění říkalo, u Stalina upadl v nemilost.
Ježov stál přitom hodně vysoko. Získal si popularitu, aspoň oficiálně, jako osoba nemilosrdně ničící „nepřátele“. V letech 1937–1938 byl jedním z nejmocnějších sovětských vůdců, čtvrtým člověkem po Stalinovi, Molotovovi a Vorošilovovi. Jeho portréty byly publikovány v novinách a objevovaly se na shromážděních. Byl namalován plakát, kde Ježov s navléknutou ocelovou rukavicí drtí několikahlavého hada představujícího trockisty a „bucharinisty“. Byla vydána „Balada lidového komisaře Ježova“ a říkalo se mu „Stalinův komisař“ či „Miláček lidu“.
Jenže to už byla minulost. Lidový komisař se teď zjevně pokoušel předhodit cokoli, co by mu mohlo zachránit krk, ale nebylo to nic platné.
Ježovovi podřízení připravili návrh na přejmenování Moskvy na Stalinodar. Dokument byl zaslán politbyru ústředního výboru KSSS a prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR. K textu připojil lidový komisař NKVD i výzvy dělníků, jedna byla dokonce psána ve verších. Stranická veteránka E. F. Chumaková v této básni psala o štěstí, které „Stalin nám dal jako dar“.
Michail Kalinin (v letech 1919–1946 dokonce formální hlava státu, na což si dnes nikdo nevzpomene) stručně informoval prezidium Nejvyššího sovětu, že Stalin kategoricky protestuje proti přejmenování Moskvy. Ježovovi tento pokus nevyšel a lidový komisař byl téhož roku odstraněn z funkce, pak zatčen a v roce 1940 zastřelen.
Pak přišly ještě dva návrhy na pojmenování hlavního města po Stalinovi. Jeden po skončení války a další po jeho smrti.
U poválečného návrhu není ani jasné, od koho vzešel. Po Stalinově smrti nastalo vzedmutí citů k velkému učiteli a vůdci. S nápady přišly celé organizace, instituce a podniky. Přejmenovat město ale bylo některým málo. Někoho napadlo, že by se dala přejmenovat celá země. Pak by se jmenovala Svaz sovětských stalinských republik. O něčem takovém se uvažovalo i ve Stalinově rodné Gruzii.
Jenže všechno pomíjí a v roce 1956 došlo k označení stylu Stalinovy vlády za „kult osobnosti“. Nastal tedy zcela obrácený proces. Stalinovi najednou sebrali jeho města, ulice, náměstí, instituce i podniky. Odstraňovaly se i jeho pomníky. Také jeho ostatky byly přestěhovány z mauzolea, kde ležel vedle Lenina, do hrobu u Kremelské zdi. Tam spočívá dodnes. Jeho rakev byla prý zalita betonem, aby nebylo možné ho zase vyndat.
K přejmenování Moskvy zřejmě už nedojde, ale Stalinův duch se má k světu dál.
(Zdroj: russian7.ru)
