Bezmála pět let po propuknutí uprchlické krize se český národ stále ocitá v záchvěvu nacionalistických tendencí. Lži a polopravdy srší ze všech stran, z monitoru a z novin, a dokonce i od předních představitelů státní moci. Diskuze ve veřejném prostoru se stáčí k nemístným a nerealizovatelným řešením, zatímco státní aparát podniká vše pro uchlácholení rozhořčeného lidu.

Stejně tak i svět zachvátila horečka tribalismu, kmenové kultury prodchnuté toxickým nacionalismem, jejíž příznaky se začínají objevovat zcela běžně. S rostoucím vlivem populistů a autokratů přichází doba temna. Od Indie, přes země Evropské unie až po Spojené státy. Chapadlům plíživé eroze demokracie nikdo neunikne. Z kdysi všeobecně respektované G8 se stává spolek diletantů, z organizace Spojených národů hlídací pes, který, ač hlídá, nekouše. Ze základních demokratických principů se stává trhací kalendář. Konvenční uspořádání světa se pod náporem vzrůstajícího vlivu populistů, kteří už mnohdy tvoří nový establishment, hroutí a nastupuje nová doktrína.

Vlně nových a mnohdy nezkušených politiků se podařilo onen trend rozšířit natolik, že po konkrétních případech tohoto fenoménu již člověk nemusí nikterak pátrat. Ukázkový příklad takového jevu představuje např. nynější brazilský prezident, Jair Bolsonaro. Ten v nechvalně známém rozhovoru z roku 1999 prohlašoval, že ke zlepšení tehdejší trýznivé situace v Brazílii bude potřeba provést to, co brazilská diktatura ve dvacátém století neudělala – zavraždit třicet tisíc oponentů režimu, počínaje tehdejším prezidentem. Mnohokrát vyzdvihoval úkony latinskoamerických diktátorů. Chilského Antonia Pinocheta kritizoval za to, že „nepovraždil dost lidí“. V souvislosti s jeho politickými oponenty během voleb minulého roku v Bolsonarově krátkém propagačním videu padala slova jako „největší očista v historii země“, či „rudí vyvrhelové“, kterým vyhrožoval vězením, vyhnanstvím, či dokonce zabitím. To vše reprezentuje pouhou kapku v moři kontroverzních vyjádření, kterých se Bolsonaro dopustil.

Důležité je však poznamenat, že i radikálové k dosažení moci potřebují prostředníka, kterého představuje oddaná voličská základna. Klíčovým tématem, které opanovalo politický diskurs před brazilskými volbami nebyla osoba Jaira Bolsonara, nýbrž představitelé tehdejšího politického zřízení, korupcí prostoupená Strana dělníků.

Je velmi těžké analyzovat příčiny popularity takovýchto vůdců. Predispozice se různí, země od země, region od regionu. Za žádným lídrem nestojí pohádkové zlo ani neutuchající krvelačnost. Základ však tvoří jedna jediná věc – normalizace okrajových a extremistických názorových proudů, to jest posouvání Overtonova okna, oblasti názorů obecně přijatelných. Z neudržitelných tezí se po dostatečně dlouhém omývání stávají teze uvěřitelné, až pravdivé. S tím lidské myšlení pracuje, na to propaganda cílí. V momentě, kdy je většinová nálada ve společnosti tak vyhrocená, kdy je společnost sama tak rozpolcená, nemá význam s příčinami nespokojenosti bojovat.

Východisko nyní spočívá v principu jednoty demokratických stran a v udržování tradice nezávislých voleb a nezávislosti státních orgánů. Pro ilustraci lze uvést nedělní komunální volby v Maďarsku. Tam se jakoby zázrakem spojeným demokratickým silám podařilo dobýt čtyři z pěti největších maďarských měst. Onen stmelovací prostředek ztělesňoval nesouhlas s počínáním autoritativního režimu maďarského premiéra Viktora Orbána.

V tom samém dni se shodou náhod konaly i volby do polského parlamentu. Tam společné zájmy předčilo sebeurčení na politickém spektru. Vládní Prawo i Sprawiedliwość si udržela většinu v Sejmu, dolní komoře. To jim nebylo umožněno ničím jiným než roztříštěností opozičních demokratických stran, které dohromady získaly o milion hlasů víc než vládnoucí PiS.

Poslední události mohou sloužit jako ukazatel dvou cest, dvou postojů, které mohou demokraté zaujmout. Zároveň demonstruje, že zažité rozdělení na levici a pravici či konzervativce a liberály se ve světě pod náporem fašizující politiky pronikající do demokratických struktur vytrácí. Svádí se souboj o demokracii samotnou.

(Autor je student)