Nepoučitelnost a provokace. Právě tyhle rysy Miloše Zemana prolínají jeho čerstvým návrhem na nového člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Proč prezident tlačí do funkce zrovna archiváře pražského magistrátu Vojtěcha Šustka, spojeného s útoky Jany Bobošíkové a radních ČT Hany Lipovské i Daniela Váni na Reportéry ČT, je nasnadě. Kde totiž chybějí bližší informace o Šustkově postoji k totalitním režimům, tam najdeme jeho angažmá v tažení proti České televizi.

V něm před časem radní Lipovská a Váňa zaklekli na redakci Marka Wollnera kvůli příběhu Štěpánky Mikešové. Lidické ženy, která se ještě před vypálením obce stala pro židovský původ obětí své domácí, která pak sama skončila na popravišti. Přesto se jméno oběti, Štěpánky Mikešové, nikdy neobjevilo mezi mrtvými lidické tragédie.

Udavačské pozadí celého příběhu tehdy nevyhovovalo komunistické propagandě. Přestože Česká televize udání po létech doložila konkrétními nálezy uznávaného historika Vojtěcha Kyncla a publikací Akademie věd, reportáž si vzala na paškál analytička, členka správní rady institutu Jany Bobošíkové a v jedné osobě radní ČT Hana Lipovská.

Spolu s kolegou Danielem Váňou, někdejším šéfem komunikace Babišova ANO a učitelem VŠE, pak označili dnes již zesnulou dceru lidické udavačky za oběť televizní zvůle a za udavače naopak českého četníka, jenž podle nich židovku sám oznámil gestapu a po válce prý ohlásil její udavačku.

Odborné argumenty Akademie věd pak odbyl kantor historie na VŠE a radní ČT Váňa veřejným tvrzením, že „co historik, to názor“. A mimořádně odpornou konstrukci, kterou shodili udání na nevinného, opřeli radní právě o vývody Zemanova favorita, pražského archiváře Šustka v tzv. Slánských obzorech. Prezident se pak v lidické kauze osobně angažoval svým dopisem dceři udavačky, v němž nenechal na reportáži ČT suchou niť.

Jana Bobošíková byla v té době předsedkyní lidické pobočky Vodičkova Svazu bojovníků za svobodu, kde se mj. podílela na odchodu ředitelky lidického památníku. Ředitelka a historik Kyncl totiž chtěli oběť udání oficiálně zařadit mezi mrtvé lidické tragédie. Snahu narovnat zjevnou křivdu ale utnul ministr kultury Zaorálek: ředitelku odvolal z funkce a na její místo posadil historika Eduarda Stehlíka, jenž byl odejit z ministerstva obrany a s Bobošíkovou našel společnou řeč.

Na reportáž České televize si pak ve shodě s Lipovskou a Váňou stěžoval Babišův poslanec Aleš Juchelka, ausgerechnet místopředseda volebního výboru sněmovny. Právě tento výbor vybírá adepty do Rady České televize pro finální volbu v parlamentním plénu. Že útoky Lipovské a Váni na Českou televizi Juchelkovi konvenují, vůbec nepochybujme. Váňovi totiž končí mandát radního už za pár týdnů a Juchelkův výbor ho už vybral pro nadcházející sněmovní volbu do Rady ČT.

Že Váňovi nebude zapomenuto ani tažení proti Babišem nenáviděným Reportérům ČT, ani osobní omluva dceři lidické udavačky, učiněná zcela bez mandátu rady a bez důkazů, ani doplnění výroční zprávy o ČT o kritiku nedostatečného zastoupení SPD ve vysílání veřejnoprávní televize, je takřka jisté.

Snahu zmíněných protagonistů příběhu politicky zneužít udavačskou kauzu proti České televizi utnul až vnuk četníka z lidického příběhu, Evžena Ressla. Ten se skrze autora těchto řádek ostře ohradil proti praktikám Lipovské a Váni dopisem, adresovaným Radě ČT. V něm označil Śustkovo obvinění svého dědečka a jeho kolegů ze zatčení Štěpánky Mikešové- Löwingerové a poválečného zúčtování s její udavačkou za ničím nedoložené a zcela vymyšlené.

„Jako vnuk vrchního četnického strážmistra Evžena Ressla nesoucí jeho jméno musím protestovat proti neustálému zpochybňování jeho věrohodnosti a zastat se jeho občanské cti. Ve své těžké službě pod nacistickou vládou vystupoval vždy jako loajální občan Československé republiky, který ctil její demokratické principy. Během okupace spolu se svými kolegy ze stanice zahlazoval přečiny obyvatel, které mohly mít fatální následky. Jako spolehlivému Čechovi mu také lidické ženy v radě obce Lidice udělily na jaře 1946 potvrzení o státní spolehlivosti. Bylo tomu v době, kdy vyšetřoval řadu zločinů z doby války. Nikdy nebyly jeho činy a jeho svědectví zpochybněny a nikdy nebyl nikým vyšetřován, nebo dokonce obviněn, ba naopak vystupoval jako důležitý svědek a vyšetřovatel. Jako čestného člověka jsem jej také jako dítě zažil,“ napsal mimo jiné Radě České televize.

Zda je tedy prezidentův návrh Vojtěcha Šustka do Rady ÚSTR víc pomstou za prohru Hradu a jeho kamarily v nenávistném boji proti České televizi nebo cenou útěchy za službu lži v lidické kauze, lze jen spekulovat. Kvalifikací do veřejné funkce v ctihodné instituci, která naopak hledá historickou pravdu, ale jistě nejsou…