Doktor Šimon Reich vystoupil v online pořadu, a já po deseti minutách sledování dospěl k závěru, že TEN se se mnou o TOM bude bavit. TEN – lékař, který ví, že je potřeba mluvit a veřejně prodiskutovat i věci, co vyvolávají strach a úzkost, co lidi neradi slyší a co je společensky tabuizováno. TO zaznělo v onom pořadu jen okrajově – přesto jsem dospěl k závěru, že mě s TÍM doktor Reich nepošle do háje jako desítky jeho dříve oslovených kolegů. Ono TO, TO děsivé, cynické a nepatřičné, je přepočet ceny lidského života na peníze. 

„Cena života“ je samozřejmě děsivý pojem, sám bych ten svůj – dokud budu schopen přivést přítelkyni k vyvrcholení a dojít si bez pomoci na WC – neprodal. Ale když mě jako kuřáka dostane rakovina plic, bude se v posledních týdnech mého života lékař rozhodovat, zda mi ještě má nasazovat nějakou chemoterapii za 20 milionů, která prodlouží moje umírání o dvacet dní. Myslím, že by mi měl napsat paliativní léky proti bolesti (morfium nestojí skoro nic) a za ušetřených dvacet milionů koupit (třeba) kufříkové umělé ledviny pro lidi, co o vlastní ledviny přišli a jsou „přivázáni“ k svému dialyzačnímu přístroji v nějaké nemocnici, kam musí několikrát týdně chodit. Ale z lékařů se o tomto problému téměř všichni odmítají bavit.

O tabu se nemluví!

Vcelku všichni se shodují na průběhu situace, kdy je volba mezi dvěma pacienty se stejnou pravděpodobností úzdravy na jeden ventilátor. Na přístroj jde ten, kdo je mladší, má před sebou více života a jsou na něm závislé děti. Mnohem náročnější je moment, zda se „ještě vyplatí“ nějaká léčba – a není na takové otázce podle mne nic špatného nebo neetického. Jakou má „cenu“ který život a podle jakých kritérií se to posuzuje? Doktor Reich byl ochoten odpovědět:

Fórum 24: Na lékařskou péči jsou omezené finanční kapacity – a vždy budou. A některé typy terapie jsou nesmírně nákladné, tak by asi bylo dobré nějak stanovit „cenu“ života. Jak to medicína dělá?

Šimon Reich: Naše západní společnost dlouhodobě funguje tak, že se cena života počítá. Pamatuji se, že když jsem byl na příjmovém pohovoru na 2. lékařské fakultě, bavili jsme se o vzácných nemocech a dospěli jsme k otázce, zda se vůbec zabývat léčbou někoho, kdo má velmi vzácné onemocnění. Já jsem tenkrát komisi odpověděl, že je to jen otázka peněz. Pokárali mě, že je to etická otázka.

Kontroval jsem jim, že na tu ale odpověď známe – pomoct by se mělo každému. A právě proto je to otázka už  „jenom“ těch dostupných financí.  Každý zdravotní systém má k dispozici konečný objem financí a s tím chtě nechtě musí vyjít. A tak se musí zaobírat tím, koho a jak bude léčit. Vyučuje se to v mnoha předmětech na medicíně. Vyučuje se to ve farmakologii, kde je to tematicky propojené s tématem nákladů na vývoj léčiv, které jsou enormní. Takže v praxi to není o tom, co si kdo myslí. Realita je taková, že se s nějakou cenou života počítá.

Mám na 2. lékařské fakultě dvě přednášky pro zahraniční studenty. Jedna z nich se tohoto tématu dotýká. V roce 1972 za Nixonovy administrativy v USA instituce vyčíslily cenu života na 885 000 dolarů. Už v roce 1998 to bylo dva a půl milionu dolarů. Řešil se tehdy problém, zda na nákladní auta dopředu dolů instalovat jakýsi pluh. Zařízení, které by člověka, co by pod ten nákladní vůz vběhl, odhodil a nepřejel. Tehdy americké ministerstvo dopravy vzhledem k té ceně života 885 000 dolarů spočítali, že se to nevyplatí. A nařídili to o několik let později, když stanovená cena života stoupla.

Na výpočet ceny života jsou různé metody a různé algoritmy. Počítá se jednak délka života, jednak kvalita toho života. Je to pomůcka, nedokonalý systém jako třeba PES, ale nějakým způsobem napovídá. Třeba na kvalitu života je řada různých pohledů. Ale ministerstvo zdravotnictví potřebuje konkrétní číslo. Jsme společnost založená na principu financí, takže to jinak být asi ani nemůže.

Fórum 24: Existuje prosím podobný „odhad ceny života“ pro dnešní Českou republiku?

Šimon Reich: Kolik přesně je to nyní, nevím. Ale existuje v každé zemi, a ta cena se vyvíjí. Je nutná například pro farmaceutické společnosti, ty s tím při vývoji nových léků prostě kalkulovat musí. V mnoha evropských zemích, myslím třeba v Anglii, se víceméně řídí tím, co doporučuje WHO. Musíme si samozřejmě uvědomit, že WHO funguje globálně a vychází z globálních čísel. Bere tedy v potaz i chudé země. Poslední doporučení, které jsem od WHO zaznamenal, při rozhodování, zda má nějaká léčba smysl, má-li být nasazena, má být hrubý domácí produkt země vydělen počtem obyvatel – takže získáme HDP na hlavu, a vynásobíme třemi. Pokud je léčba levnější než trojnásobek HDP na hlavu, tak je to v pořádku. Pokud je léčba dražší, tak je třeba se zamýšlet nad tím, zda je to pro stát z tohoto úhlu pohledu  únosné. Zda by neudělal lépe, kdyby ty peníze vydal do jiné, levnější léčby většího počtu pacientů.

Fórum 24: Takže je to de facto v kompetencích zdravotních pojišťoven?

Šimon Reich: De facto ano, přesněji – musí s nějakým podobným odhadem pracovat. Nebo by alespoň měly. Naše zdravotní pojišťovny fungují trochu jinak, ty dle mého názoru spíše přerozdělují zdravotní daň. Nemyslím si, že hlavním problémem našeho zdravotnictví je nedostatek financí, ale pravidla, která určují, kolik, jak a kam ten proud financí teče. Je to systém velmi komplikovaný a já ho považuji za velmi nedokonalý.

Kolik stojím?

V jednom rozhovoru pro Aktuálně.cz si lékařka stěžovala, že kvůli odmítavému postoji pojišťoven přibývá pacientů, kteří si na nákladnou léčbu snaží peníze sehnat sami. Podle jakých kritérií rozhoduje „má“ VZP, kterému pacientovi proplatí či neproplatí nákladnou léčbu?

Zeptal jsem se jejího mluvčího:

„VZP ČR je jako zdravotní pojišťovna oprávněna a povinna hradit péči za podmínek a v rozsahu, který stanoví zákon o veřejném zdravotním pojištění. Indikovanou péči, která splňuje podmínky pro úhradu z veřejného zdravotního pojištění, hradí zdravotní pojišťovna všem svým pojištěncům bez rozdílu. Zákon o veřejném zdravotním pojištění stanoví, že ve výjimečných případech zdravotní pojišťovna po předchozím souhlasu revizního lékaře uhradí i zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. Splnění těchto podmínek je odborně posuzováno vždy individuálně v rámci každého jednotlivého případu na základě konkrétních informací předaných zdravotní pojišťovně ošetřujícím lékařem daného pojištěnce, a to revizními lékaři zdravotních pojišťoven. V případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, není předchozí souhlas revizního lékaře vyžadován a splnění podmínek úhrady jinak nehrazené péče posuzuje před jejím poskytnutím ošetřující lékař,“ sdělil mi pan Milan Řepka.

A tak jsem aplikoval metodu dle WHO na sebe. V roce 2019 byl český HDP na obyvatele v paritě kupní síly 39 477 amerických dolarů. Krát tři. Kurs dolaru je 21,60 Kč. Takže dle metodiky WHO má můj život cenu 2 558 109 korun. Popravdě mne až překvapilo, jak jsem drahej.