Sejde se jednoho mračného dne Sobotkův poradce, Babišův poradce a fanynka odborářských protestů. Jak to dopadne?

Už ministr financí Ivan Pilný před týdnem na ČT24 prohlásil, že se snaží, aby česká ekonomika nebyla tak závislá na konkrétních oborech a na konkrétních destinacích svých odběratelů. Tedy abychom nebyli tak výrazně průmyslový stát a abychom nevyváželi tolik do SRN či na Slovensko, ale také někam jinam. Jenže my jsme nejšikovnější právě v průmyslu a z různých důvodů (vzdálenost, kulturní či jazyková blízkost, tradice…) se k nám nejvíce hlásí zákazníci právě z Německa či Slovenska. Co je centrálním plánovačům do toho, kam naše firmy vyvážejí a za co dostávají peníze?

Dnes se v Otázkách Václava Moravce na ČT24 setkali vysokoškolská pedagožka a velká příznivkyně odborů a odborářských protestů Ilona Švihlíková, dlouholetá pravá ruka Bohuslava Sobotky Tomáš Prouza a poradce Andreje Babiše a Ivana Pilného Aleš Michl.

Takové setkání od počátku slibovalo gejzír centrálního plánování a nezklamalo. Paní Švihlíková si hned na úvod postěžovala, že struktura naší ekonomiky je nevyhovující, protože rozvíjíme obory, které dlouhodobě neumožňují zvyšovat efektivitu, a tudíž ani mzdy. Neřekla však, jaké by u nás byly mzdy, kdyby naše firmy působily v odvětvích, která nám tak dobře nejdou a jimiž se přitom zabývá značná část Evropy (tudíž by nás tlačila ke snižování mezd mnohem větší konkurence, než tomu je nyní v průmyslových odvětvích, v nichž mnohdy patříme k těm nejlepším, ať už kvůli dlouholeté tradici, či z jiných důvodů).

Švihlíková se dokonce přihlásila k centrálnímu plánování, když v této souvislosti nelibě nese, že u nás nemáme strategické plánování. Kdyby to řekla alespoň pouze v úzkém slova smyslu v souvislosti třeba s výstavbou infrastruktury, kterou má na starosti stát, nemluvila by tím nikomu do životů, nebo přinejmenším ne více, než jsme od všech vlád zvyklí.

Moderátor Václav Moravec se přidal s tvrzením, že jsou asi hloupé především naše automobilky, protože u nás podle Moravce do deseti let převládne digitální ekonomika a ta postihne hlavně automobilky. I kdyby však byly jeho prognózy správné, není jasné, proč by z toho mělo pro automobilky vyplývat, že mají okamžitě skončit se svou činností, zvlášť když se těm nejvýznamnějším u nás tak daří. Nemá to být pro ně pouze výzva, jak postupně upravovat svou výrobu? Neměli bychom jejich šéfům věřit, že takovou výzvu zvládnou, když se dlouhodobě osvědčují? Možná že budou mít dokonce ještě o trochu lepší vize než pan Moravec.

Švihlíková i Sobotkův poradce Prouza jsou rovněž prognostiky, takže odhadovali, jak dlouho ještě budeme prožívat hospodářské oživení (konjunkturu).

Poradce Babiše a Pilného Michl se postavil spíše za dobudování infrastruktury než za strukturální změny v ekonomice, protože se podle něj jedná o příliš obecné řeči. Moravec, který se nenechal odbýt, ho však upozornil, že se ve svém pořadu už dlouhodobě věnuje „problému“ (tedy problém je to z pohledu Moravce), že je Česká republika montovna závislá na vývozu do Německa. Nakonec se Moravec ještě drze zeptal, kolik strukturálních problémů má Michlovi ještě vyjmenovat, aby problém pochopil. Michl však upozornil, že náš hlavní vývozní artikl není automobil, nýbrž subdodávky. To logicky není možné tak rychle změnit, jak Michl upozornil, a proto bychom měli být rádi, co tady máme, a moc centrálně neplánovat (resp. moc jim do toho nekecat, jak řekl Michl).

Švihlíková chce navíc provést revoluci v soukromém vlastnictví. Podle ní prý není možné, aby u nás bylo tolik zahraničních investorů a aby měli z investic u nás největší prospěch právě oni. Měla tím na mysli nespravedlivé investiční pobídky (slevy na dani pro velké zahraniční koncerny na úkor jejich české konkurence apod.), ale rozhodně měla na mysli i samotné svobodné podnikání zahraničních investorů v našem státě. Těch investorů, kteří byli ochotni u nás riskovat, vystavět haly, zaměstnat statisíce lidí a celkově investovat své vlastní peníze. Švihlíková vůči nim neprojevila ani trochu vděku, naopak se vysmívala myšlence, že bychom měli být rádi, že je tady máme. Proč jsme tedy po revoluci radši nečekali desítky let, až se sami vyhrabeme z nejhoršího? Vždyť hospodářský růst u nás po celou dobu zajišťoval především zahraniční kapitál. Proč si nyní nekoupí čeští podnikatelé firmy od zahraniční konkurence? Proč jen neposlechnou paní Švihlíkovou, která stojí na straně republiky proti českým zaměstnancům a jejich zahraničním zaměstnavatelům?

Abychom však Švihlíkové nekřivdili, upozornila také na závažné problémy, jako jsou právě zmíněné investiční pobídky, možnost stavět na úrodné půdě bez ohledu na to, že by někdy bylo z dlouhodobého hlediska výhodnější ponechat ji pro jiné účely (tedy problémy územního plánování), nebo umělé oslabování koruny.

Zároveň si však postěžovala, že u nás mohou zahraniční podniky (ostatně stejně jako ty české, ale to nedodala) platit zaměstnancům třeba i jen minimální mzdu. Přitom právě povinná minimální mzda nutně stojí za neochotou části podnikatelů, lhostejno zda českých, či zahraničních, u nás více investovat, rozvíjet své projekty či zaměstnávat i v dobách krize více lidí.

Co hůř, Švihlíková tvrdí, že se mají české podniky i jejich zaměstnanci řídit tím, co je dobré pro naši republiku. Dokonce předstírá, že existuje konflikt mezi zájmy republiky a zájmy podnikatelů za hranicemi ochotných u nás riskovat. Ve skutečnosti však přece každá svobodná dohoda (obchodní, pracovní, předmanželská i jiná) pomáhá všem stranám dohody. Nebo to alespoň očekávají a nikdo za jejich svobodné rozhodnutí nemůže převzít odpovědnost. Tedy pokud nežijeme v diktatuře, paní Švihlíková.

Opět, abychom Švihlíkové nekřivdili, měla na mysli rovněž rozumný způsob privatizace v odvětvích, jako je vodárenství (či jiné sítě), a zřejmě měla na mysli také energetiku jakožto klíčové odvětví pro národní bezpečnost (nezávislost), kde navíc musíme plánovat hodně dopředu (na rozdíl od zemědělství a potravinářství, kde stačí v případě potřeby rychle nasadit geneticky upravené výnosnější plodiny).

Navíc by Švihlíková požadovala, abychom zabraňovali výrobě, která má nízkou přidanou hodnotu, byť taková výroba zaměstnává spoustu lidí a byť v ní zjevně máme mnohdy výhodu ve srovnání s produkcí, která má vysokou přidanou hodnotu (např. moderní technologie), v níž tak dobří ve srovnání se světem nejsme. Chtěla by dokonce podporovat domácí výrobce na úkor lepších zahraničních.

Následně se diskuze ubírala ještě k centrálnímu plánování výše úroků v celé eurozóně. Jedná se o centrální plánování par excellence, právě vzhledem k rozloze a ekonomické nesourodosti eurozóny. Michl sice požaduje ještě aspoň deset let nezávislou českou měnovou politiku, ale jen proto, aby mohli čeští centrální plánovači ovlivňovat měnu podle Michlova přání. Jeho přáním přitom je uměle (nepřirozeně) posilovat korunu (byť postupně, nikoli šokově). Asi si neuvědomuje, že takový postup povede ke zbytečnému utahování šroubů, kdy se ani za dob hospodářského rozjezdu nedostanou firmy, které by si to zasloužily, k levným úvěrům. Navíc by tím byl poškozen náš vývoz ve prospěch dovozu. Úplně nespravedlivě a navíc zbytečně.

Kromě toho Michl radí firmám, aby platily vyšší mzdy, ale zase ne moc, aby je vysoké náklady nepoškodily. Firmy jsou hloupé, že už Michla dávno neposlechly.

Prouza nepřekvapil, když podpořil náš vstup do eurozóny. Čekal by na výhodný kurz, ale nedokázal říct, jaký kurz to je. Zkrátka nižší než nyní, ale na tom se shodují snad všichni ekonomové. Z jeho slov není zřejmé, zda dokonce nepodporuje také umělé zásahy do kurzu koruny, obdobně jako Michl.

Na závěr se diskutující ekonomové rozhodli centrálně řídit mzdy. Alespoň ty minimální. Bez ohledu na s tím související propouštění, které se ani nenamáhali zmínit. S nápadem souhlasí Švihlíková i Prouza.

Michl sice uvedl, že je zvyšování minimální mzdy jen symbolikou týkající se pár procent zaměstnanců, ale ani on se neobtěžoval zabývat se tragickými osudy lidí propuštěných z práce kvůli této „symbolice“.

Prouza je dokonce nešťastný z toho, že odboráři u nás nezneužívají prostředků, které jim nabízí zákon (různé nehorázné stávky apod.), v takové míře jako na západ od nás.

Po celou dobu vysílání z žižkovské věže se nad Prahou vznášela tmavá mračna, pršelo, hromy divo bily a v závěru bylo možné dokonce zaznamenat rudou záři kdesi nad Kladnem.