Když nám někdo nadává do „sluníčkářů“ tak to je jedna věc, ale čím dál víc přibývá adjektiv jako třeba fašisti, a já jsem nejvrchnější fašista a podobně, popisuje zážitky z Ostravy zakladatel tamního centra PANT Petr Pánek. Sám kdysi opustil dobře rozjetý byznys s novým cílem – zlepšit výuku moderních dějin na školách a zvýšit úroveň celospolečenské debaty.

Spojit momentálně rozdělenou českou společnost by podle Pánka mohly pomoct univerzity.

„V tomto ohledu nepomůžou aktivisti, protože ti jsou už součástí oné rozdělené společnosti. Já jisté řešení vidím v akademickém světě. Ten by v tomto ohledu mohl naplnit onu takzvanou třetí roli univerzit, které by se mohly stát, řekněme, určitými moderátory společenské debaty,“ říká Petr Pánek v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

V něm mluví také o tom, jaké je to žít s nálepkou „ostravské kavárny“, o nesmyslném společenském škatulkování, o tom, že už v Ostravě nepadá šedý sníh i o chladně pozitivním vztahu k demonstracím proti Andreji Babišovi.

Ostravská kavárna

Mně se moc líbí název, který jste vašemu spolku dali, respektive dvojsmysl, který se za ním skrývá…

Pant zná každý jako součást dveří. Nenápadnou, ale velice důležitou – bez ní ani sebekrásnější dveře neotevřete. Přesně toto nás charakterizuje. Otevíráme, dáváme dohromady, pomáháme, a přitom se snažíme stát v pozadí.

V Česku se díky prezidentovi ujalo rozdělení společnosti na „kavárnu“ a ten zbytek. Podle tohoto konstruktu PANT jistě mnozí můžou označovat jako „ostravskou kavárnu“. Pojí se s tím nějaké negativní zkušenosti? Nadává vám někdo do kavárníků?

Ale ano. To je prostě běžná věc. Když nám někdo nadává do „sluníčkářů“ tak to je jedna věc, ale čím dál víc přibývá adjektiv jako třeba fašisti, a já jsem nejvrchnější fašista a podobně. Což když tam někdo veřejně vykřikuje, tak to na člověka přeci jen nějak působí.

A proč fašisti? To přece vůbec nedává smysl…

To je zkrátka současná rétorika SPD a jim podobných. Přitom, když by se s nimi člověk chtěl pobavit o tom, co to je fašismus a jak by se měl projevovat, tak jsem přesvědčený, že by na to nebyli schopni reagovat.

Je to přesně takové to nálepkování, které si myslím, že naprosto geniálně dělá pan Ovčáček. Já si vždycky dělám srandu, že kdyby v této zemi chtěl někdo udílet goebbelsovskou cenu za propagandu, tak on je prostě jednoznačný aspirant. Přesně ví, co dělá a dělá to dobře – tu propagandu.

Jestliže chci ovládnout společnost, musím ji rozdělit, rozbít tak, aby začala útočit jedna skupina proti druhé. Je to ten nejjednodušší způsob na ovládání společnosti. Ovčáček i Zeman to dělají naprosto skvěle. Co mně vadí víc, je, že ta druhá skupina lidí, ke které se řadím i já, jim na tu hru přistupuje.

Zaprvé, když se člověk podívá do „své“ bubliny na sociální sítě, tak má pocit, že kdo se alespoň třikrát denně nevyjádří nějakou invektivou vůči Babišovi nebo vůči Zemanovi, jako by nebyl. To mi prostě vadí, protože tím ti lidé přistupují na stejnou formu komunikace.

Druhá věc je, že to působí i v té skupině samotné. Kdy lidé ještě útočí na sebe navzájem. Takže skupina „názorově podobně smýšlejících lidí“ prakticky ještě rozbíjí sama sebe. To už mi připadá hodně nebezpečné.

Uvedu příklad z vlastní zkušenosti. Třeba mnozí příznivci Pirátů v Ostravě PANT označují za „Aňáky“ – jako, že se kamarádíčkujeme s lidmi z ANO, a to jen proto, že jsme s nimi měli několik debat. Což je ale zcela logické, protože, když chceme debatovat o tématech spojených s Ostravou a její budoucností, tak tam samozřejmě nevezmu jenom odborníky, kteří se k dané problematice vyjadřují, ale přizvu tam i politicky odpovědnou osobu, abychom se jí přeci ptali, co tedy dělá nebo udělá. No a když volby vyhrálo ANO, tak jsou to prostě lidi z ANO. Vtipné je, že od některých lidí z ANO zas občas zazní, že jsme jako „pirátské doupě“ a tak dále.

Šup do škatulky

Existuje na toto škatulkování nějaké řešení? Máte nějaký osobní recept jak od sebe tohle odrážet?

Já to víceméně odrážím tím, že říkám, že mi takovéto nálepkování ze všech stran naprosto vyhovuje, protože centrum PANT nepatří nikomu. Jsme v provozu třetím rokem a já se snažím právě o to, abychom nebyli v žádné škatulce, abychom lidi propojovali, abychom se soustředili na ty hodnoty, které jsou v našem běžném životě důležité. Zároveň chceme, aby debaty a akce, které pořádáme, nebyly příliš intelektuální, aby nalákaly do diskuse všechny lidi, zkrátka, aby se do centra PANT nebál nikdo přijít. Děláme i akce pro děti nebo pro zábavu, ale na čem si zakládáme, je, aby v každém tom pořadu byla ta hodnotová linka. A to je vlastně z mého pohledu ta cesta.

Aby to nebylo ideově onálepkované?

Přesně tak. Mě zajímá oslovovat neoslovené a hledám cesty pro dialog. Já jsem naopak hrozně rád, když na debatu přijdou lidé, kteří se mnou názorově třeba vůbec nesouzní. A i hosty se snažím oslovovat z řad lidí, se kterými názorově nesouzním. Beru to jako podstatu dialogu. To znamená, abychom se nebavili jen s lidmi, kteří jsou na tom názorově stejně, ale abychom se bavili pro lepší pochopení toho druhého.

A daří se s tímto konceptem oslovovat diváky? Z pražských debat mám totiž často pocit, že se na ně chodí podobně jako na sociální sítě – tedy do „své bubliny“. Jakoby lidé ani organizátoři nechtěli debatovat, ale spíše si potvrzovat své názory. Možná mají strach, že by přišli o „své“ věrné diváky, ale tím vlastně popírají podstatu „diskuse“ jako takové.

Ve chvíli, kdy pozvu hosty, kteří souzní, přitáhnu publikum, které souzní, to je logické. Když si já pozvu hosta, se kterým nesouhlasím, tak ho ale nezvu, abych se s ním hádal. Já jsem si ho pozval, abych zjistil, jak přemýšlí, proč má tyto argumenty a proč nad tou věcí přemýšlí tak, jak nad ní přemýšlí. Nepozval jsem ho proto, abych ho konfrontoval s tím, jak to „myslíme my“. To ať si už pořeší lidé, kteří si jdou debatu poslechnout.

Trest za jiný názor

Nedávno jsem se sama ocitla v pozici organizátora debaty o propagandě, kam jsem pozvala hosta, který se nelíbil řekněme názorově odlišné skupině lidí. Ta se považuje za tu „správnou stranu“, která dělá dobré věci. Míra agrese jejich reakce mě proto šokovala. V podstatě hraničila s výhružkami. Já se zastrašit nenechala, ale co mě na té věci mrzelo nejvíc, bylo zjištění, že propast ve společnosti je tak obrovská a nedá se svést jen na tu „zlou stranu“. Lidé, kteří bojují s propagandou, se vlastně stávají svého druhu propagandisty, jestli chápete, co tím chci říci… To je přeci pro budoucí vývoj společnosti hrozivé.

To s vámi naprosto souhlasím. V tomto mám také obavy z potenciálního vývoje. Podle mě je strašně důležité, aby společnost uměla táhnout za jeden provaz. Což ale neznamená, že spolu všichni budeme souhlasit. Naopak musíme přijmout s pokorou, že názorové rozdíly nejsou mínus, ale velké plus, že je to pro společnost přínosné. Protože nad podstatou věci můžu lépe přemýšlet s člověkem, který má jiný názor.

Mě mnohem víc obohatí debata dvou lidí, kteří se chtějí nebo nechtějí vzájemně pochopit, nemusí spolu vůbec souhlasit, ale diskutují spolu.

Jenže na to by vám určitě plno lidí řeklo, že pokud je někdo lhář a argumentuje nikoliv fakticky, ale vědomě lživě, nemá smysl s ním debatovat. Nemá smysl diskutovat s lháři.

To je jasné, ale v tomto ohledu nepomůžou aktivisti, protože ti jsou už součástí oné rozdělené společnosti. Já jisté řešení vidím v akademickém světě. Ten by v tomto ohledu mohl naplnit onu takzvanou třetí roli univerzit, které by se mohly stát, řekněme, určitými moderátory společenské debaty.

Myslím si, že je důležité vtáhnout do společenské debaty i populisty, protože populisté zvedají témata, která ostatní vynechávají. Právě proto mají úspěch. Jsem zastáncem toho, že vylučováni mají být řekněme opravdu jenom extremisté, kteří roznáší nesnášenlivost a tak dále. Všichni ostatní by měli být zahrnuti, jinak se z toho současného stavu nedostaneme. A ty akademiky jsem zmínil právě z důvodu, že akademická půda má stále respekt, že na ni lidé slyší a že není zaškatulkovaná.

Jak v tomto ohledu vnímáte roli médií? Čím dál častěji se minimálně na sociálních sítích ozývají kritické hlasy, které novináře viní z rostoucího aktivismu.

Pokud vyjmu veřejnoprávní média, která mají trochu jinou roli, tak myslím, že je naprosto přirozené, že médium zastává určitý názorový proud, oslovuje určité lidi a tak dále. Osobně si nemyslím, že je vysloveně nutné, aby média byla stoprocentně neutrální.

Ale je jasné, že se nedá čekat, že třeba na debatu, kterou by připravil nebo moderoval Respekt třeba o zemědělské politice této země, by přišli příznivci Andreje Babiše. Pokud, tak se jenom pohádat. Kdežto když takovou debatu udělá zemědělská univerzita, tak je tam punc toho, že se o tom jako fakt budeme bavit a že to nebude nijak politicky zabarvené.

Opuštěné centrum

Když jsme u té politiky a rozdělené společnosti. V posledních měsících zaplnili náměstí mnoha českých měst opakovaně demonstranti, kteří protestovali nejdříve proti změnám v justici, posléze proti samotnému premiérovi Andreji Babišovi. V Ostravě máte zajímavou situaci, protože primátor zvolený za ANO je tu velmi populární. Demonstrovalo se tedy i tady?

Demonstrovalo, demonstrací bylo několik, tak jako se konaly po celé republice, a počet účastníků i u nás rostl. Ve vztahu k primátorovi Macurovi to spousta lidí vnímá tak, že on se vymezuje proti Babišovi, vymezuje se k věcem, které se mu na ANO nelíbí. Takže s ním to spojené nemají.

Projekty jako Fajna Ostrava či Mapa strachu popisují v jakých lokalitách a z čeho mají lidé konkrétně strach. Jaké jsou v tomto ohledu v Ostravě největší problémy? Jsou to drogy, kriminalita, sociálně vyloučené lokality?

Tyto věci asi nejsou pro život v Ostravě řekněme až zas tak zásadním problémem. Ne, že by neexistovaly, ale lidi trápí mnohem víc například ekologické zátěže. Máme fabriku v centru města a tak dále.

Ostrava je specifická tím, že jednak bylo zničeno centrum města a druhak jsou tu velké satelity. Ostraváci jsou sice hrdí na Ostravu jako takovou, ale chybí tu identita sepětí. Zase si dovolím uvést příklad. Když si v Praze s někým dám schůzku, tak z devadesáti procent proběhne v centru města. V Ostravě ne.

Když člověk bydlí v satelitu, tak ho ani nenapadne, aby se s vámi sešel v centru. Když jsem sám bydlel v Porubě a nepracoval v centru Ostravy, tak jsem se do města třeba deset let vůbec nepodíval. Což je pro identitu Ostravy obrovský problém.

Omlouvám se, ale nemůže to být spíš vaše projekce jako společensky angažovaného člověka? Třeba to, že Ostrava nemá centrum, lidi, co bydlí v satelitech, ve skutečnosti až zas tak nepálí…

Právě, že s projektem Fajne Ostravy se zjistilo, že na tom lidem hrozně moc záleží. Že jim prostě vadí, že chybí přirozené centrum města. Takže se teď dělá k oživení centra spousta projektů. Centrum PANT, které provozuji, je jedním z nich.

Možná to není na první pohled patrné, ale ono to do velké míry souvisí i s dotazovanou bezpečností. Protože když je město zanedbané tam, kde se pohybuje nebo má pohybovat hodně lidí, tak tam lidé raději nejdou.

Takže Ostrava má spíš problém architektonicko-strukturální. Lidé zkrátka měli po generace zakořeněné v hlavě, že Ostrava nemá centrum, protože tam byly hlavně fabriky a koksovna. To se teď hodně mění.

O čem se nemluvilo

Nerada bych vyzněla nějak pragocentricky, ale zajímá mě jedna věc. Ostravu jsme za minulého režimu vnímali jako město, kde se často nedalo dýchat a kde žili praví hrdinové socialistické práce – horníci. A najednou se z tohoto města stala po sametové revoluci bašta ODS. To byl strašně zajímavý přerod. Čím to bylo způsobené? A v současné době je podle vás Ostrava spíše „doprava“, nebo „doleva“?

Je potřeba si uvědomit zásadní věc, a sice, že v 90. letech se v Ostravě zavíraly doly a omezovala se výroba. O práci tak ve velice krátké době přišly desítky tisíc lidí. Z třísettisícového města se najednou, prakticky během několika měsíců, ocitlo kolem 60 tisíc lidí na dlažbě. Což je prostě neskutečná rána a možná, že si to v mnoha oblastech ani nedokážou představit.

Ostrava byla těmito sociálními otřesy obrovským způsobem zasažená v tom zlém, ale také v tom dobrém. V takové situaci se dá něco nového tvořit, budovat… Ostrava v tomto skýtá velký potenciál.

A ten přerod 90. let?

Je zvláštní, že v devadesátém roce, když byly volby, byla Ostrava vnímána jako bašta komunistů, horníci a podobně. Moc se ale neví, že horníci byli za socialismu jednou z těch profesních skupin, které se nejčastěji bouřily. Bylo tu velké množství stávek, o kterých se samozřejmě nemluvilo.

V dolech navíc pracovalo hodně disidentů, spousta lidí, kteří tam byli v 50. letech nuceně přestěhováni a tak dále. Když se na situaci podívá člověk z tohoto úhlu pohledu, tak už to začíná vypadat jinak. Ostraváci najednou nejsou oni budovatelé socialistické práce.

Zapomíná se i na to, že v devadesátém roce, když byly první svobodné volby, tak do Ostravy nikdo z politiků nechtěl. Nakonec si ji vzal Václav Klaus, který to opravdu odpracoval. Měl desítky schůzek, mítinků s občany. A ač si o něm z pozdějšího období můžu myslet a myslím své, tak ten začátek devadesátých let v Ostravě neskutečně odpracoval a lidi vyloženě zblbnul. I primátor Tošenovský, když vznikly kraje, získal s obrovskou podporou místo prvního hejtmana v Ostravě. ODS měla v Ostravě prakticky stejnou podporu jako v Praze.

Čím si Václav Klaus tedy tenkrát Ostraváky získal? Říkám si, jak může člověka, který právě přišel o práci, nalákat vidina tvrdého kapitalismu …

Toho jsem byl svědkem, protože jsem Klausovi pomáhal na začátku devadesátých let s předvolební kampaní. Nesliboval nic populistického. Naopak se stavěl do opozice proti Valtrovi Komárkovi a jeho marce za 8 korun a podobně… Klaus jel pravý opak – přijde pot, krev a dřina, když to tak vezmu.

Černý sníh

Na pot, krev a dřinu ale právě Ostraváci mohli slyšet, jsou na tvrdou práci zvyklí a když jim někdo nabídl vizi… Vydržela ta vize podle vás?

Řekl bych, že Ostravě obrovským způsobem ublížila, vlastně jako celé České republice, nenaplněná očekávání. A zmiňované velké sociální otřesy. I když ty měly paradoxně jeden pozitivní dopad. Zavírání fabrik a dolů a koksovny v samotném centru Ostravy mělo sice obrovský dopad na zaměstnanost, ale také na změnu čistoty města. Obrovsky se vyčistilo ovzduší.

Když jsem byl mladý kluk, pamatuji si, že bylo fakt výjimečné, když napadl bílý sníh. Většinou býval úplně šedý a pak do dvou dnů zčernal.

A to se potom během krátké doby změnilo. Lidé doslova cítili, že už se v centru města nedusí. Je to téma spíš pro nějakého sociologa, aby zjistil, jestli toto u lidí nakonec nepřevážilo. Že viděli reálně, jak se město mění.

V poslední době na voliče zjevně platí jiná hesla než pot a dřina. Zabírají třeba koblihy, kdybych to popsala zjednodušeně a nehezky. Frustrace voličů z tradičních stran má mnohem hlubší kořeny.

ANO mělo u nás obrovské štěstí v tom, že nejen chytlo vlnu, kdy dokázalo oslovit ony „zhrzené voliče“ nebo voliče s nenaplněným předsevzetím. Voliče třeba i pravicové, v počátku liberální, kteří se nedokázali smířit s praktikami opoziční smlouvy, jejíž dopady byly cítit i opravdu na těch nejnižších úrovních politiky. Spousta lidí ztrácela o politiku zájem.

Takže prazáklad podpory ANO je stejný jako ve zbytku republiky. V čem ale mělo ANO v Ostravě obrovské štěstí, je, že tu postavili primátora, který je naprostým opakem Babiše, co se týče komunikace. Má pověst férového chlapa, má pověst nezkorumpovaného, velice schopného člověka, který je schopen ty věci táhnout a který je schopen vytvořit nějakou vizi Ostravy. Myslím, že jestli lidem na primátorovi Macurovi teď něco vadí, tak pouze to, že je ve straně ANO. I když nakonec pro ně je důležitější on než ANO. Lidé vidí, že dělá dobré věci a posouvá Ostravu dobrým směrem.

Chladně pozitivní „demonstrant“

Když se vrátím k těm demonstracím, o kterých jsme mluvili – myslím, že je spousta lidí, jako jsem třeba já, kteří mají k demonstracím Milionu chvilek za demokracii řekněme takový chladně pozitivní vztah.

Já jsem hrozně rád za jakoukoliv občanskou iniciativu, jsem rád za to, že lidem, když se něco nelíbí, tak že jsou schopni dát se do kupy, dát najevo nějakou soudržnost. To si myslím, že je strašně důležité, protože tady už jsem měl taky obavu, že si politici můžou dělat, co chtějí, a lidi se prostě nezmobilizují.

V tomto všem jsou demonstrace pozitivní a v tom to podporuji. Proč ale říkám, že chladně a proč se demonstrací jako takových neúčastním, je, že mi toto jakoby nestačí. Když padne Babiš, tak samozřejmě padne vláda. Pro mě je mnohem větší riziko Zeman. Zeman je prostě pro mě obrovské bezpečnostní riziko, je z mého pohledu o řád výš.

Minimálně nedává najevo afinitu k Evropské unii, kdežto Andrej Babiš doteď ano…

Přesně tak. A druhá věc je, že v této chvíli, když padne vláda, tak není jakákoliv pozitivní alternativa. Budou buď předčasné volby, které buď dopadnou stejným rozložením sil nebo můžou dopadnout ještě hůř. Já bohužel nevidím jakékoliv signály, že by měly dopadnout líp. To znamená, beru to tak, že se tím vlastně nic nevyřeší. Co mi na tom chybí, je vlastně to pozitivum, co jako chceme? Dobře, chceme odvolat Babiše. A dále?

Na druhou stranu, to je úkolem politiků, opozice, říct, co dále. To může těžko někdo požadovat po demonstrantech.

Asi by se to tím pádem mělo přetavit v nějakou politickou sílu, která dokáže realizovat pozitivní změny. Jasné ale je, že pokud chci fungovat v demokratické společnosti, tak o složení parlamentu musí rozhodovat volby.

Zpět ve 30. letech

Součástí projektu PANT je zlepšení výuky moderních dějin na českých školách. Kromě přednášek a výukových materiálů pro učitele jste s kolegy založili také webový portál moderní-dějiny.cz, kde se dá dohledat plno informací o historii 20.století. Nabízí se otázka, jestli vidíte nějakou paralelu mezi současností a některým jiným obdobím naší moderní historie.

Řekl bych, že 30. léta minulého století. Tehdy v relativně bohaté, pohodové a evropské společnosti, nebo alespoň středoevropské společnosti, když vynechám chaosy, které byly v Německu, najednou rostlo sociální napětí, začalo zmiňované nálepkování, společnost se rozdělovala.

My jsme s kolegy udělali před pěti lety takový projekt ve školách, kdy studenti měli rozeznávat novinové články z 30. let dvacátého století a ty aktuální. V jejich správném rozřazení ale moc úspěšní nebyli. Respektive drtivou většinu současných článků zařadili do 30. let, což je zkrátka hodně mrazivé.

Takže jestli je nějaká paralela, kterou si prostě možná až tak neuvědomujeme, tak je to tato. Proto říkám, že pokud nenajdeme na rozdělování společnosti lék, tak mám obavu, že to bude problém, nemůže to jít takto donekonečna.

Co vidíte jako největší problém ve výuce naší nedávné historie? Je to strach učitelů, že budou vyznívat příliš politicky? Tlak rodičů na ně? Systémová nekoncepčnost?

Mám za to, že český vzdělávací systém je neskutečně přehlcen. Děti se musí naučit a pojmout stále větší množství informací a přitom se neodbourávají věci, které v dnešní společnosti nejsou zas tak důležité.

U té historie je to krásně vidět, protože děti se vlastně mají naučit, když to přeženu, vše od pravěku až po devadesátá léta 20. století a to prostě není možné.

Myslím, že je skutečně nutné toto nějakým způsobem redukovat. Vymezit nějaké základní historické vzdělání nebo řekněme povědomí, kde budou vybrány opravdu ty nejstěžejnější otázky a období, fenomény, osobnosti, aby se člověk nějak základně zorientoval. A ten zbytek bude prostě ponechán těm, kteří se historii chtějí věnovat hlouběji v rámci třeba dějepisných seminářů. Jinak se to rozplizne tak jako teď, kdy mladí neví skoro nic.

Toto je systémová rovina špatně nastavené výuky novodobé historie. Druhým zádrhelem u moderních dějin je, že jsou příliš čerstvé, příliš moderní a tudíž politické, protože učitelé mají tendenci do výuky přenášet své názory.

Pak jde hodně o osobnost toho učitele, jestli se mu chce pohybovat na této horké půdě, nebo nechce. A řadě učitelů se prostě nechce, takže ukončí výuku třeba 2. světovou válkou.

K tomu je ale nutné podotknout, že systémově učiteli nikdo nic nepřikazuje. Je na něm, jestli chce učit moderní dějiny až do devadesátých let, nebo skončí 2. světovou válkou. Navíc té látky je tolik, že plno z kantorů k těm moderním dějinám ani dojít nestihne.

Bez výuky pravěku přežiju

A mají podle čeho učit?

Dnes už, troufám si tvrdit, že i díky nám, můžou školy nastavit své vzdělávací programy tak, aby se těm dějinám 20. století mohly věnovat víc.

Když jsme s PANTem před těmi dvanácti lety začínali, tak si učitelé stěžovali, že nemají podle čeho učit, že jim to jejich kvalifikace, kterou jim dala vysoká škola, vlastně neumožňuje…. Když to řeknu zjednodušeně, jdou na super film, přečtou si skvělou knížku, ale co s tím? Prostě mají didaktické vakuum, jsou v tomto ohledu nedovzdělaní.

Takže jsme se na toto začali soustředit a začali jsme doslova chrlit desítky různých metodických inspirací. To, co považuji za důležité a proč třeba portál moderní dějiny.cz a vůbec ty naše vzdělávací akce byly úspěšné, je, že jsme metodické inspirace nedělali s akademiky, ale s učiteli z praxe.

Dali jsme dohromady desítky učitelů, kteří učili, vzájemně si předávali know-how, zkoušeli nové věci a tak dále. Na jednom tříletém projektu se podílelo myslím nějakých 120 učitelů. A výsledkem bylo, že učitel si mohl ve svém výsledku stáhnout metodiku na konkrétní téma a okamžitě ji použít v hodině.

Řekl bych, že v současnosti už učitelé mají tuto metodickou podporu v dostatečné míře a že hlavním úkolem je zvyšovat jejich kvalifikaci. Protože hlavně pedagogické fakulty jsou prostě v katastrofálním stavu a velká část učitelů je, řekněme, pod průměrem kvalifikačních předpokladů, které by měli mít. Bohužel v tomto ohledu je to ale samozřejmě běh delší trať.

Co by se tedy podle vás mělo systémově změnit především?

Než odpovím, chtěl bych k tomu systému ještě dodat, že je tu i velká spousta skvělých, aktivních učitelů, které ale právě systém sráží zpátky. Protože čím jsou aktivnější, jezdí například na semináře, chtějí podnikat s dětmi věci, tím jsou vlastně větším problémem ve škole, protože se za ně třeba více supluje a tak dále.

Dokud nebude jasně stanoveno, že středoškolák má mít řekněme dva roky výuky moderních dějin, dokud se jasně nestanoví, že například základy společenských věd mají být s historií více provázané, mít větší hodinovou kapacitu a probírat společenská témata jako jsou například fake news, mediální témata, tak nemáme šanci se posunout dál. Těžko se na té neveselé situaci něco změní.

Myslím, že velkou inspirací nám můžou být vzdělávacími systémy ve Finsku a vůbec ve skandinávských zemích. A přiznání si, že v dnešní době jsou moderní dějiny a jejich výuka mnohem podstatnější než výuka pravěku, jakkoliv mě za to spousta kolegů nemá rádo. Jenže bez toho pravěku jsem schopen žít, kdežto bez toho, že nerozeznám propagandu, že nejsem schopen kriticky si zhodnotit článek, že nejsem schopen reflektovat to, co se dělo třeba v 50. letech, nejsem vůbec schopen se orientovat v tomto světě. A to já považuji za mnohem větší problém.

Text byl publikován na serveru HlídacíPes.org