Vzpomeňme si na období hluboké totality padesátých let v Československu. A ti, kteří ho nepamatují, aspoň na to, co o něm četli a slyšeli. Přísná cenzura, justiční procesy, teror vůči občanům, likvidace inteligence, žádné svobodné volby, velmi omezená svoboda slova. Lidé shromažďující se na ulicích byli kontrolováni a zatýkáni, v kinech se promítalo jen to, co vyhovovalo režimu, fungovala sofistikovaná síť udavačů a kolaborantů, díky kterým měl režim prakticky neomezenou kontrolu nad činností obyvatel.

Říkáte si, že to už se vrátit nemůže, že jsme se snad dostatečně poučili z naší nechvalně proslulé historie? Omyl. Lidé totiž zapomínají. Ještě v devadesátých letech minulého století málokdo pochyboval o tom, že diktatura na našem území je nenávratně pryč, že jsme si tu symbolicky vybojovali svobodu a demokracii a že teď už budeme mít v sobě ten hluboký odpor proti moci jediné autority geneticky zakódován.

Jenže tenhle pocit postupně slábl a slábl, občané byli stále víc a víc nespokojeni se stavem zdejšího politického i ekonomického systému, řada voličů komunistické straně zůstala ještě z dob dávných sympatií, spoustu voličů si KSČM získala po privatizacích na začátku devadesátých let pod záminkou rozkrádání státu vypočítavými kapitalisty, a i když KSČM momentálně nemá podle průzkumů nijak zvlášť silný mandát, její potenciál sahá až k patnácti procentům. To je málo, ale v případě jistých reálných konstelací může i těchto 15 % významně napomoci k rozbití demokracie v Česku.

A bude hůř, KSČM totiž není jediná. Volebním průzkumům bezprecedentně dominuje jedna podobně děsivá organizace – hnutí ANO. Politická strana, kterou nemalá část české společnosti vnímá jako mesiáše tuzemské zlomené politické scény. Ano, už zase Andrej Babiš. Unavuje vás to téma? Nemělo by.

Situace je totiž momentálně taková, že ANO a KSČM dají dohromady jistojistě většinu mandátů ve sněmovně, možná i většinu ústavní. Ani jedna ze stran přímo nevyloučila spolupráci s tou druhou, což znamená, že není vůbec nereálná koalice nebo přinejmenším nějaká smluvní forma kooperace těchto dvou nedemokratických subjektů, jejichž jediným cílem podle všeho je vrátit republiku do dob, kdy prioritou státu nebyli občané, ale politicko-ideologické elity a jejich zájmy a občané byli jen prostředkem k realizaci těchto zájmů.

Pomiňme nyní fakt, že žádné volby nedopadly úplně zcela tak, jak ukazovaly průzkumy. Hnutí ANO může za shody několika příznivých okolností, jejichž pravděpodobnost není úplně nízká, získat více než sto křesel ve sněmovně. A to by znamenalo, že bychom tu poprvé od pádu komunismu měli reálnou vládu jedné strany; tím hůř, že by tentokrát vzešla z demokratických voleb, a tudíž by měla mandát přidělený přímo voliči. Situaci s jednobarevnou vládou pamatujeme naposledy z dob opoziční smlouvy, tam však nešlo o regulérní vládu jedné strany a především nešlo o stranu s nedemokratickými tendencemi.

Poprvé se tak může vrátit to, proti čemu jsme bezmála 40 let bojovali a nakonec jsme se toho – byť s důsledky, které si poneseme po řadu a řadu generací – „nadobro“ zbavili. Možná si říkáte, že tak zlé to být nemůže, vždyť máme přece prezidenta, který může velkou část zákonů vetovat, nebo senát, ve kterém hnutí ANO drží pouhých sedm mandátů, navíc v případě nouze je tu ještě ústavní soud jako Batman republiky. Jenže to jsou překážky, kterých se není zcela nemožné zbavit.

Prezidentská volba nás teprve čeká, takže prezidentem se klidně může stát někdo sympatizující s potenciálním budoucím uspořádáním země a s filozofií Babišova hnutí (třeba Miloš Zeman). Senát se v dlouhodobějším výhledu může taky nakonec přiklonit na stranu budoucí vlády, protože jeho současné uspořádání také není trvalé, navíc senát se dá teoreticky i zrušit, jak se podařilo třeba na Novém Zélandu nebo v Dánsku (a jak by to nejradši udělali Babiš i Zeman), případně sloučit se sněmovnou, což by hrálo do karet Babišovi až v případě, že by měl úspěch v příštích senátních volbách (ani to není nereálné). A co se ústavního soudu týče, ten je institucí, které se samotné jen těžko může podařit tak vážnou situaci zachránit.

A tak nás za necelé čtyři měsíce čekají historicky významné volby. Na první pohled se mohou zdát jako obyčejné volby do poslanecké sněmovny, kterých jsme od pádu komunismu zažili řadu. A pravdou je, že v minulosti už jsme byli svědky i situace, kdy jedna strana získala bezmála 36 % hlasů, konkrétně ODS. Tenkrát to ale stačilo jen na 81 mandátů. Nyní je situace taková, že i 33 % hlasů může, v kombinaci s několika dalšími faktory, stačit Babišovi na většinu. S pravděpodobnou podporou ze strany KSČM dokonce, jak bylo řečeno, i na většinu ústavní.

A to by byl konec demokracie v Česku.

V tuto chvíli, po tom všem, co víme o Babišovi, a po všem, co víme a z praxe známe u komunistů, nemůžeme zůstávat naivní a předpokládat, že některý ze zmíněných způsobů budoucí vlády, ať už jednobarevná (ANO), nebo koaliční (ANO/KSČM), je přijatelný. Už teď – a to ještě Babiš nemá zdaleka takovou moc, jaký je jeho potenciál – se mu daří demokratický systém v Česku, narušovat. Jeho EET mu umožňuje sledovat a perzekuovat podnikatele ve svůj prospěch.

Mysleme na to všechno – a především na první odstavec tohoto článku – až půjdeme v říjnu k volbám. Budou klíčové. Nejen na další čtyři roky, ale pro směrování naší země v řádu příštích dekád.