Kauza Čapí hnízdo, i když momentálně zmizela ze zorného úhlu tzv. velkých médií, představuje nepopiratelný zlom ve společenské atmosféře. Podezřelé okolnosti čerpání evropské dotace ve výši padesáti milionů korun zasadily ránu mediální obraně, kterou kolem sebe předseda hnutí ANO cílevědomě budoval.
Tím, že Babiš nakoupil vlivná celostátní média a s jinými uzavřel pakty o neútočení, výrazně pacifikoval negativní informování o své osobě. A to byl hlavní cíl. Podezřelé milníky jeho dosavadního podnikání jsou pro tato média tabu a nevěnují se jim. Jeho bezprecedentní střet zájmů, který nemá ve světě téměř obdoby, je pro tato média zcela nezajímavý.
Mediální mainstream, který se dříve stavěl kriticky ke každé vládní garnituře, ať už levicového nebo pravicového zaměření, nyní už dva roky trpí téměř naprostou autocenzurou. Zejména současnému ministrovi financí nenastavuje ostře kritické zrcadlo, jaké nastavoval všem jeho předchůdcům.
Kritické názory na babišismus se v posledních dvou letech soustředily do určité výseče titulů s minoritním čtenářským dosahem a do několika nových internetových médií.
Nyní se však ukazuje, že hradba, kterou kolem sebe staví mediální divize Agrofertu, má svoje trhliny.
Kauza Čapí hnízdo je zlom
Kauzu Čapí hnízdo otevřel loni týdeník Euro (10. 8. 2015, „Babišovo hnízdo“), když přinesl informaci, že Andrej Babiš zakrýval vlastnictví své luxusní farmy, aby získal desítky milionů z evropských fondů.
Její horká fáze nastala počátkem letošního března. Zlomem se stalo zjištění, že se naplno rozjelo vyšetřování okolností čerpání dotace pro Čapí hnízdo Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF). Zároveň vyplavaly na povrch závažné indicie potvrzující podezření, že celý projekt byl od samého počátku v režii majitele Agrofertu, jehož právníci vymysleli kličku, jak (přinejmenším) obejít zákon a dostat se k dotaci pro malé a střední podniky, na kterou by firma ze skupiny Agrofert neměla nárok.
V médiích kauza figurovala tři týdny (s výjimkou Babišova tisku) na předních stranách a čelných místech hlavních večerních zpráv i publicistických pořadů. Do té doby nevídaná medializace problémů kolem Andreje Babiše byla zúročena stovkami textů a reportáží, znamenajících výrazné informační prosvětlení v dosavadním mediálním šeru.
Kauzy se chopila opozice a začala hýbat i s koalicí. Ta nakonec přistoupila na mimořádnou parlamentní schůzi k Čapímu hnízdu, iniciovanou opozičními poslanci. Majitel Agrofertu na ní měl prekérní situaci kolem Čapího hnízda věrohodně vysvětlit a obhájit. Což se nakonec podařilo možná jen u jeho spolustraníků, a to ještě ne u všech.
Výsledkem byla Babišova kanonáda ve sněmovně na všechny kolem a odvádění pozornosti od vlastní kauzy jiným směrem. Nakonec sdělil národu, že společnost Farma Čapí hnízdo vlastnili jeho nejbližší příbuzní, což samo o sobě potvrdilo spekulace, že měl celý projekt pod kontrolou.
Babišovo hodinu a půl trvající vystoupení však přispělo k jednomu podstatnému efektu: Ministr financí vygeneroval černou listinu svých nepřátel, kteří na něj útočí, aby ho vypudili z politiky. Tato dlouhá řada obsahuje nejen „zkorumpované“ politiky z „matrixu“, ale i konkrétní média, bývalé podporovatele a spolupracovníky.
Mediální štvanice jsou vlastní vydavatelství Mafra
Je poněkud nevkusné, když o „mediální štvanici“ hovoří zrovna politický podnikatel Babiš, jehož vydavatelství Mafra (Mladá fronta DNES, Lidové noviny) generuje desítky kauz útočících na jeho oponenty či konkurenty. Často s využitím nezákonných úniků informací ze živých policejních spisů, výpovědí a odposlechů. Tyto hojně používané praktiky Babiš pochopitelně nezmínil, ale nevybíravě se opřel do těch, kteří vůči němu zaujali kritický postoj.
Neudržitelnost těchto mediálních praktik potvrzuje i aktuální rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který v řízení se švýcarským novinářem Arnaudem Bédatem konstatoval, že publikování informací z trestního řízení je podkopáváním důvěry v justiční systém. Vždy zmenšuje šance na spravedlivý proces, neboť znamená riziko jeho ovlivňování. Zároveň soud odmítl novinářovu námitku, že používání úniků ze spisů je kryto právem na svobodu slova.
Evropský soud dále na základě porovnání práva třiceti evropských zemí konstatoval, že Česká republika patří spolu s Ruskem a Estonskem mezi tři nejbenevolentnější státy, kde porušení utajení trestního vyšetřování podléhá pouze administrativní sankci.
Kdo je na Babišově černé listině?
Koho z mediální scény Babiš zařadil na svoji černou listinu?
Začal Bakalovými médii, jejichž chování označil za politickou objednávku. Bakalu považuje za člověka, „kvůli kterému Česká republika přišla o miliardy, který nechá krachovat doly a zbaběle utíká do Švýcarska“.
Další strůjcem „nenávistné kampaně“ je podle Babiše majitel TV Barrandov Jaromír Soukup, který ho „dehonestuje přes svoji televizi a všechna svá média“. Hovořil o jeho „šmírácích“ a „nohsledech“, kteří prý terorizují jeho rodinu. Vyjmenoval, s kým vším byl vydavatel Soukup údajně propletený, a mimochodem zmínil, že s ním měl obchodní spor, jehož důsledkem je „nenávistná a systematická kampaň s cílem jej poškodit“.
Dále zmínil mediálního magnáta Františka Savova, jehož týdeník na něj údajně stále útočí a lže. Zmínil takřka všechny kauzy, s nimiž je vydavatel Mladé fronty, a. s. spojován, a to zejména v Babišově tisku. Desítky článků v Lidových novinách a Mladé frontě DNES o údajných deliktech konkurenčního vydavatele, který všechna obvinění odmítá, mají charakter průběžných seriálů, bohatě šperkovaných citacemi z policejních protokolů. Není žádným tajemstvím, že Babiš měl i s tímto podnikatelem už před několika lety obchodní spory, když se neúspěšně pokusil koupit jeho vydavatelství.
Stojí za pozornost, že vyšetřování Savova bylo zahájeno krátce poté, a to v době, kdy byl přímým nadřízeným vyšetřovatele plukovník Jiří Veselý, pozdější náměstek šéfa protikorupční policie. Ten koncem roku 2011 přešel do služeb Andreje Babiše, kde působí jako ředitel Divize interní bezpečnosti Agrofertu.
Mezi největší zloduchy Andrej Babiš přirozeně zařadil šéfredaktora Svobodného fóra Pavla Šafra, kterého tentokrát okázale nejmenoval, ale křičel, že protestní Pochod čápů kolem Poslanecké sněmovny zorganizoval ten „parchant a psychopat“, kterého nebude jmenovat, protože se s ním soudí. Tento difamační prostředek hrubého zastrašování a ponižování nepřijde Babišovi ani trochu problematický a používá ho neustále a opakovaně. Dlužno říci, že kdyby se takhle choval kterýkoli západní politik, tak ho tamní veřejnost roznese v zubech. A na prvním místě novináři.
Nepřátelé doma i v zahraničí
Šéf hnutí ANO se navezl i do veřejnoprávních médií, České televize a Českého rozhlasu, která většinou působí vůči současné vládní garnituře v porovnání s minulostí velmi vlažně. Doslova zmínil, že „považuje za neuvěřitelné, že veřejnoprávní instituce, kterým občané platí dohromady 7,7 miliardy korun ročně, jedou intenzivně kampaň proti Čapímu hnízdu, které vyšetřuje policie. Na Český rozhlas a Českou televizi mají dohlížet jejich rady, dbát na to, aby zpravodajství bylo objektivní a vyvážené.“
Výslovně si vzal na paškál publicistický pořad 168 hodin a moderátora Václava Moravce. Z radních České televize jmenoval Zdeňka Šarapatku, který si dovolil kritizovat pořad Máte slovo, kde dostal ministr financí nebývalý prostor. Nešetřil ani šéfredaktorku serveru Neovlivní.cz Sabinu Slonkovou, redaktorku Novinek.cz nebo investigativního novináře Janka Kroupu, který se prý „neštítí ničeho“.
Napadl rovněž předsedkyni Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Ingeborg Grässleovou z německé CDU kritizující jeho střet zájmů, která s ním prý má dlouhodobé problémy. Nepomohlo ani to, že jí podle jeho slov koupil kytku, mluvil s ní hodinu německy, vysvětloval historii hnutí a jak se dostal do politiky.
Na seznamu jeho bývalí spolupracovníci a podporovatelé
Speciální pasáž věnoval Babiš svému bývalému náměstkovi Lukáši Wagenknechtovi, kterého propustil poté, co přišel jako auditor na vážné nesrovnalosti při výběru monitorovacího systému evropských dotací, za který nesl odpovědnost tehdejší předseda výběrové komise a současný ministrův státní tajemník Jan Sixta.
Aby toho nebylo málo, zařadil na černou listinu dokonce své původní podporovatele, kteří se od něj náhle odvracejí. Zaútočil zejména na členy Nadačního fondu proti korupci v čele s Karlem Janečkem a Radimem Jančurou. Odvrátil se od něj i další člen správní rady Stanislav Bernard a pochybnosti o Čapím hnízdě projevil dokonce i bývalý rozvědčík Karel Randák, který dříve pro Babiše pracoval.
Za dalšího „nositele pravdy“ označil Babiš ředitele Transparency International ČR Romana Ondráčku, kterému kdysi nabízel post ministra vnitra. To už je co říci, že kauza Čapí hnízdo znamenala ztrátu důvěry v programově amorfního mesiáše i pro tyto nevládní struktury, které mu přímo či nepřímo pomáhaly uchopit moc a vliv na úkor tradičních parlamentních stran.
Erupce Babišových emocí nese svoje náklady. Jeho mediální pozice už není tak silná právě proto, že vykopal válečnou sekeru s částí médií a občanských iniciativ, jakkoli „ušpiněných“ od spolupráce s oligarchou. Může tedy očekávat, že tyto trhliny v mediální bariéře, kterou kolem sebe trpělivě budoval, se začnou jen prohlubovat.
Závěrem
Černá listina Andreje Babiše zahrnuje nejrůznější osoby, které spojuje skutečnost, že Babišovi neslouží. Buď mu nesloužily nikdy, anebo mu sloužit přestaly. Některé z nich se snaží kriminalizovat, obviňovat z nejrůznějších zločinů, a to vždy bez jakýchkoli důkazů. Jiné znevažuje a zastrašuje urážkami a podsouváním různých nekalých úmyslů.
Je absolutně katastrofální vizitkou české společnosti, že si nechá líbit predátora moci, který veřejně, dokonce v Poslanecké sněmovně, prokazuje, že nadřazuje agresivní potlačování všech neposlušných a kritických hlasů. Tento člověk má v rukou ohromnou moc vlastních peněz a veřejnost mu k té jeho moci přidala ještě navrch další: moc státního aparátu, kterou může kdykoli a jakkoli zneužívat proti svým konkurentům, proti svým kritikům a proti politickým soupeřům.
Andrej Babiš je naše společná hanba. Jedná se o naprostý a totální úpadek politické kultury v České republice a neseme za něj odpovědnost všichni, pakliže si to necháváme líbit.
Petr Suchal
Autor je student politologie.
