HISTORIE / Měly to být „hry míru a radosti“, takové, jaké svět ještě nikdy před tím nezažil. Největší, nejdražší, nejpůsobivější. XX. olympijských her v Mnichově v roce 1972 se zúčastnilo více než sedm tisíc sportovců ze 121 zemí. Jejich úspěchy i prohry však zůstaly ve stínu tragédie. Tragédie, která světový svátek sportu, přátelství a míru utopila v krvi. 

Šestadvacátého srpna 1972 ve tři hodiny odpoledne na nabitý olympijský stadion na severu města vpochodovali v řadách urostlí řečtí sportovci, reprezentanti národa, který dal olympijským hrám ve starověku vzniknout. Za zvuků bubnů, činelů i potlesku a jásotu diváků se z tunelu stadionu vynořovaly další týmy a v abecedním pořadí kráčely za Řeky. K modré obloze nad Mnichovem vzlétlo na pět tisíc holubic. Muži v bavorských krojích pálili ze starodávných pistolí na znamení, že posvátný olympijský plamen z Peloponésu, místa konání starověké olympiády, dorazil. Olympijský oheň vzplál, hry mohly začít. 

Snaha zapudit minulost

Nově vystavěný olympijský stadion, považovaný za architektonický skvost své doby, luxusní zázemí pro sportovce i diváky, tisíce novinářů, komentátorů, moderátorů a vysílacích techniků. Organizátoři dělali vše proto, aby slavnostní událost v očích celého světa potvrdila postavení Německa coby civilizované a moderní společnosti a smazala vzpomínky na poslední olympijské hry na německé půdě v roce 1936, zneužité Adolfem Hitlerem pro oslavu nacistické ideologie. Ovšem nic víc nemohlo stvrdit rehabilitaci Německa než to, že se olympiády účastnila i delegace z Izraele.

„Židovský stát, který ještě stále usiloval o navázání vztahu se západním Německem, vypravil svůj vůbec největší tým sportovců a funkcionářů, i s několika staršími Východoevropany poznamenanými trvale na těle i na duši nacistickými koncentračními tábory,“ píše anglický spisovatel a novinář Simon Reeve ve své knize Jeden den v září. „Aby nic neupomínalo na nacistickou minulost Německa, 2000 členů olympijské ostrahy bylo oblečeno do vkusných, bleděmodrých uniforem a vysláno beze zbraně, pouze s vysílačkou, okouzlovat svět.“

„První, co člověk pocítil po příjezdu do Mnichova, bylo bezmezné odhodlání Němců, ať už olympijských představitelů, policistů, novinářů nebo i široké mnichovské veřejnosti, zapudit minulost,“ nechal se slyšet Gerald Seymour, olympijský zpravodaj ITN (Independent Television News, Nezávislých televizních zpráv) z Velké Británie. „Zcela nás zachvátil pocit, že tohle je nové Německo. Němci mohutným úsilím působit otevřeně, moderně a nezatíženě minulostí člověka okamžitě strhli. Všude vládla nesmírně přátelská nálada.“

 „Všeobecně panovala snaha dát všem najevo, že Německo se od roku 1936 změnilo,“ vzpomínal Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské výpravy. „Byly to otevřené olympijské hry.“ Ještě před zahájením her upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců. Do olympijské vesnice mohli kromě sportovců vcházet i fanoušci, sběratelé autogramů, kdokoliv, aniž by byli kontrolováni. Jeho námitky zůstaly nevyslyšeny.

Noční můra začíná

Po čtvrté hodině ranní 5. září 1972 se nenápadná skupinka osmi mužů ve sportovním oblečení přikradla k plotu olympijské vesnice, jedinému ochránci spících sportovců. Oni však olympioniky nebyli, v těžkých taškách místo sportovního náčiní nesli útočné pušky AK-47, pistole a ruční granáty. Členové palestinské teroristické organizace Černé září věděli, že ostraha si většinou sportovců vracejících se nad ránem z dýchánků nevšímá. Pětatřicetiletý vůdce skupiny Latíf Afíf, řečený „Ísa“, to v uplynulých dnech bedlivě vypozoroval.

Do cesty se jim připletlo několik opilých sportovců. „Poznali jsme, že to jsou Američani… a že se také chystají přelézt plot,“ vypověděl nejmladší člen skupiny, osmnáctiletý Džamál al-Gháší. „Zavedli jsme řeč a pak jsme si vzájemně pomohli.“ Jednomu členovi amerického týmu pomohl vyšplhat se na plot, pak se Američan otočil a vytáhl nahoru zase jeho. Nejtěžší překážku měli útočníci za sebou. A přesně věděli, kudy se vydat dál. 

Jejich cílem byl tříposchoďový dům na Conollystrasse 31, dočasný domov části izraelské výpravy. „Zatímco svět radostně jásal nad sportem, Ísa s Tonym (svým zástupcem Júsufem Nazzálem, pozn. red.) sedávali na lavičce v Connollystrasse, hráli na sluníčku šachy a sledovali příchody a odchody sportovců v čísle 31,“ vysvětluje Simon Reeve. Dokonce si dokázali opatřit kopie klíčů od bytů izraelských sportovců.

Kryjte se, hoši!

„Když jsme vešli do budovy, velitel akce nám rozdal úkoly,“ líčil al-Gháší. „Já dostal za úkol hlídkovat u vchodu do domu a ostatní šli po schodech nahoru zahájit akci.“ U prvního bytu, kde spalo sedm Izraelců, se jim však klíč zasekl v zámku. Slabé zašramocení vzbudilo vzpěrače Josefa Gutfreunda, rozhodčího řeckořímských zápasníků. Vstal, postavil se za dveře a poslouchal. Když se začaly otevírat a on spatřil škvírkou zakuklené útočníky a hlavně jejich zbraní, vykřikl: „Kryjte se, hoši!“ A svou mohutnou, bezmála dvoumetrovou a stotřicetikilovou postavou nalehl na dveře. 

Svým kamarádům tak poskytl alespoň trochu času na útěk či obranu, zatímco teroristé se urputně snažili jej přetlačit. „Tlačili rukama, nohama se zapírali o protilehlou zeď chodby, až nakonec do škvíry vsunuli dva kalašnikovy a začali jimi páčit o zárubeň. Gutfreund, chlap jako hora, vydržel ještě deset vteřin, než se teroristé nahrnuli do bytu a namířenými zbraněmi ho přinutili zalehnout k zemi,“ líčí Reeve.

Trenér vzpěračů Tuvja Sokolovský v panice vyrazil okno, bez bot a v pyžamu vyskočil a utíkal na roh ulice, kde se schoval za vyvýšený betonový záhon. „Ti arabští teroristé po mně začali pálit a já slyšel, jak mi kolem uší hvízdají kulky,“ vzpomínal na chvíle hrůzy.

Zatímco teroristé pacifikovali ostatní sportovce, další z trenérů, Moše Weinberg, se vrhl na Ísu s nožem na ovoce v ruce. Rozřízl mu však jen levou náprsní kapsu saka, jemu pak vzápětí tvář zasáhla střela jiného z útočníků. Weinberg zavrávoral a chytil se za krvácející ránu. Zatímco Ísa s dalšími dvěma násilníky hlídali spoutané zajatce, ostatní členové skupiny táhli Weinberga k bytu číslo tři, kde pochytali další Izraelce, vesměs zápasníky, vzpěrače a trenéry. 

Chaos, střelba a smrt

Zamýšleli je odvléct všechny do bytu číslo jedna, kde už byla zpacifikována skupinka dříve zajatých. „Nemám co ztratit,“ blesklo prý v tu chvíli hlavou zápasníku Badu Cabarimu, vyrazil proti jednomu z Palestinců, srazil jej k zemi a dal se na útěk směrem k suterénu a k podzemnímu parkovišti.. „Jsem přesvědčen, že mě vedla ruka boží,“ prohlásil Cabari později. „Vypálili za mnou dvě nebo tři dávky. V běhu jsem před tou palbou kličkoval, abych si zachránil krk. Nechtělo se mi věřit, že mě žádná kulka netrefila. Trvalo to jen pár minut, každá ale vydala za celé roky mého života.“

Nechal za sebou chaos. Weinberg, těžkému zranění navzdory, se po Cabariho úprku pokusil jednoho z teroristů přemoci. Mladíka s krycím jménem Badrán sice praštil do obličeje tak prudce, až mu vyrazil několik zubů a zlámal čelist, ale víc udělat v tu chvíli nemohl. Palestinec střílející po Cabarim se otočil a vzpurnému Izraelci proděravěl hrudník sprškou střel. Weinberg se bezvládně sesunul k zemi. 

Jak podotýká Reeve: „Útok přerostl ve strašnou skutečnost. Na německé půdě se opět prolévala krev, židovská krev.“ A mělo jí být ještě mnohem více. Ani vzpěrač Josef Romano se nechtěl vzdát bez boje. Cestou do prvního bytu se vrhl na jednoho zakuklence se snahou sebrat mu zbraň. Nepřítel odpověděl výstřelem. Teroristický čin si právě vybral svou druhou oběť.

„Bylo to nutné a nedalo se tomu zabránit,“ vypověděl Džamál al-Gháší. „Málem celou akci zmařili. Byli to silní sportovci. Ten druhý sportovec měl taky ohromnou sílu, skočil po jednom členovi skupiny, sápal se po jeho zbrani a skoro by mu ji už vykroutil z rukou, museli jsme proto střílet i na něj.“ Abú Daúd, velitel Černého září, později prohlásil, že si nepřáli oběti na životech a k zabití sportovců došlo v rámci sebeobrany.

Střelba mezitím probudila okolí ubytovny. V pokojích se rozsvěcovalo, byla už jen otázka chvíle, než se o hrůzných chvílích dozví celý svět. Zatímco teroristé se zabarikádovali v bytě s celkem devíti rukojmími, zprávu o útoku obdržel mnichovský policejní prezident Manfred Schreiber, ministr vnitra Hans-Dietrich Genscher, kancléř Willy Brandt, ministr zahraničí Walter Scheel a izraelský velvyslanec Eljašiv Ben Horin.

Olympiáda teroru

A dozvěděla se o něm i šokovaná veřejnost. „Vracím se k vám živě v tuhle chvíli z ABC centra v západním Německu. Olympiáda se stala jedinou věcí, kterou Němci nechtěli, olympiádou teroru,“ pronesl moderátor televize ABC Jimmy Case. Na místo spěchali policisté i vojáci, v těsné blízkosti únosu začala evakuace sportovců, včetně československé výpravy. 

Zbytku vesnice se tragédie nijak výrazněji nedotkla. „Němečtí činitelé jednoduše postavili kolem budovy policejní kordon a zbylá část vesnice se probouzela a připravovala na olympiádu bez ohledu na dění v čísle 31.“ Zatímco vytvořená krizová komise se snažila vymyslet plán, jak zajatce zachránit, soutěžní program toho dne začal podle plánu v osm hodin ráno velkou cenou v drezuře. Hry byly na nátlak veřejnosti přerušeny až dvanáct hodin po zabití prvního izraelského sportovce.

Deset minut po páté hodině ranní sdělili únosci světu své požadavky – propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli, dvou německých teroristů z Frakce Rudé armády a zajištění jejich bezpečného odletu do Egypta. Pokud podmínky nebudou vyslyšeny a splněny do devíti hodin, každou hodinu zabijí jednoho rukojmího. Aby ukázali, že svým slovům dostojí, vyhodili z okna Weinbergovo tělo.

Zatímco Němci se s teroristy chtěli dohodnout na kompromisu, izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová neoblomně trvala na tom, že na žádnou dohodu nepřistoupí. „Kdybychom podlehli, tak by se pak žádný Izraelec nikde na světě nemohl cítit bezpečně,“ prohlásila. 

Německá spolková republika v těch časech neměla k dispozici žádný tým pro vyjednávání ani zásahovou jednotku. Pokus osvobodit rukojmí skončil fiaskem – pohyb policistů ve sportovních uniformách, z nichž si mnozí nesundali helmy, přenášely živě televizní stanice do celého světa. I únosci měli v pokojích televize. 

Naše životy pro nás nic neznamenají

Marně se němečtí představitelé snažili útočníky přesvědčit, aby rukojmí propustili výměnou za jakýkoliv finanční obnos. „Peníze pro nás nic neznamenají, naše životy pro nás nic neznamenají,“ odpověděl Ísa. Vyslyšeny byly pouze německé žádosti o prodloužení lhůty ultimáta.

Devět izraelských sportovců v Connollystrasse 31 mezitím zažívalo krušné chvíle. Spoutaní a svázaní k sobě čekali na svůj další osud před nevyzpytatelnými hlavněmi samopalů, s pohledem na tělo Josefa Romana, ležícího uprostřed místnosti jako výstraha před dalšími pokusy o vzdor. Přesto se snažili zachovat klid. „Určitě nás nechcete zabít,“ řekl jeden z nich al-Ghášímu, „protože jeden z nás si stěžoval, že je mu zima, a jeden z vás mu dal bundu.“

Po celodenním vyjednávání nakonec Němci souhlasili, že převezou Palestince i s rukojmími na letiště, odkud budou moci odletět do některého ze spřátelených arabských států. Ve skutečnosti ale neměli v úmyslu nechat je opustit německou půdu.

Krátce po desáté večer z Mnichova odletěly dvě helikoptéry s teroristy a rukojmími na letiště Fürstenfeldbruck v lesích dvacet kilometrů od Mnichova, kde už čekala narychlo sestavená policejní jednotka. Ve 22:40, poté, co Ísá a Tony zjistili, že přistavený boeing je prázdný, spustili odstřelovači palbu. 

Střílelo se všemi směry

„Hlavou mi běželo, že jsem se ocitl uprostřed velké bitvy a že musím bojovat ze všech sil, abych nedal svůj život lacino. Vypukla doslova válka, střílelo se všemi směry. Cítil jsem, že jsem byl zasažen do ruky, ale bojoval jsem dál,“ vzpomínal al-Gháší.

Do bitvy na letišti se zapojily i německé obrněné transportéry. S pocitem, že vše je ztraceno, hodil jeden z útočníků do jednoho z vrtulníků odjištěný granát. Tři ze čtyř izraelských zajatců zemřeli okamžitě, čtvrtý se udusil. Do druhého vrtulníku začal kdosi z Palestinců střílet a všech pět bezbranných, spoutaných sportovců zavraždil. 

Padlo pět z osmi teroristů, tři byli zadrženi. Ovšem dostali se na svobodu už o pět let později, výměnou za cestující z uneseného letadla Lufthansy, a v Libyi byli vítáni jako hrdinové. Džamál al-Gháší na otázku, zda to byl on, kdo postřílel pět rukojmích na letišti, odpověděl: „Těžko říct. Když odstřelovači začali pálit na velitele akce a najednou rozsvítili světla, kulky létaly ze všech stran a my palbu opětovali.“

Všech jedenáct izraelských zajatců bylo zavražděno. Zemřel i Anton Fliegerbauer, německý policista. Přesto agentura Reuters o půl dvanácté vyslala do světa telegrafickou zprávu „Všichni izraelští rukojmí zachráněni“, kterou přebírala média po celém světě rychlostí blesku. Až ve čtvrt na čtyři ráno vydala hrozivou opravu:  „Bleskem: Všichni izraelští rukojmí zajatí arabskými ozbrojenci mrtvi.“

„Pro všechny to bylo hodně těžké,“ vzpomínal Šmuel Lalkin. „Jedno, jestli je člověk vedoucí nebo sportovec, na všechny to bylo moc. Pět minut předtím byli všichni na svobodě. Pět minut nato byli všichni po smrti.“

Chyby s tragickými následky

„Výčet chyb, kterých se němečtí činitelé ve Fürstenfeldbrucku dopustili, vyráží dech,“ míní Reeve. Pětice odstřelovačů na letišti, z nichž někteří se nacházeli ve zhruba stometrové vzdálenosti od velitele, nedostala vysílačky, přestože jimi byla vybavená celá neozbrojená ostraha olympijské vesnice. Neměli neprůstřelné helmy ani vesty, nevěděli, kolik únosců stanulo proti nim, jejich zbraně byly nevyhovující. 

Izraelskému ministerstvu výchovy, kultury a sportu bylo zase vyčítáno, že výtky Lalkina ohledně chabých bezpečnostních opatření ignorovalo. A ani Šin bet, izraelská Všeobecná bezpečnostní služba, nevěnovala patřičnou pozornost informacím Mosadu o zachycených zprávách z palestinských odbojových kruhů, že jednotky Organizace pro osvobození Izraele odlétají „kamsi do Evropy“.

Boží hněv

Celý svět byl v šoku. Izrael v rámci celosvětové operace Hněv boží rozpoutal hon na všechny osoby, které měly s masakrem sportovců co do činění. Během ní bylo zabito přes dvacet osob. Ze seznamu teroristů se izraelské pomstě vyhnuli jen dva – velitel Černého září Abú Daúd, který přežil střelbu izraelského agenta a zemřel až v roce 2010 na selhání ledvin. Džamal al-Gháší se snad dodnes ukrývá kdesi v severní Africe, oženil se a má dvě dcery.

V roce 1999 se jeho rozmazaná tvář objevila v dokumentu Jeden den v září a podal svědectví o černém zářijovém dnu roku 1972. Ničeho nelitoval. Mimo jiné řekl: „Jméno Palestina se ten den opakovalo po celém světě. Hodně lidí na světě, kteří o Palestině nikdy předtím neslyšeli, se tehdy dozvědělo, že existuje opomíjený národ a že má důvod k boji.“

I z pohledu skupiny Černé září šlo o úspěšnou akci. Abú Ijád, jeden ze zakládajících členů Organizace pro osvobození Palestiny, v knize Stateless (Bez státu) napsal, že cílem bylo „prezentovat existenci palestinského národa celému světu, ať už se mu to líbí nebo ne, zajistit propuštění dvou set palestinských bojovníků uvězněných v izraelských vězeních, a použít neuvěřitelné množství hromadných sdělovacích prostředků shromážděných na jednom místě k prezentaci palestinského boje – ať už v dobrém, či zlém.“

A to se jim podařilo. K olympijskému teroru v Mnichově upínal zrak díky zevrubnému mediálnímu pokrytí celý svět. „Mnichov byl unikátní tím, že šlo o první útok, který veřejnost sledovala živě,“ podotýká Irena Kalhousová z Institutu politologických studií FSV UK. „Ukázala se obrovská síla masmédií, a z ní se poučili samotní teroristé. Islámský stát nebo Hamás dnes dobře ví, jak obrovský dopad jeho činy mají, pokud se o nich dozví co největší množství lidí.“