Černý pátek pro stoupence Unie je tady, ačkoliv to podle prvních odhadů vypadalo na těsné vítězství těch, kteří chtěli zůstat. Britové ale nakonec rozhodli jinak. Většina je to těsná, ale i těsné vítězství se počítá.
Nikdo předem neví, jak se historie bude vyvíjet, ale myšlenka na domino, kde pád jedné kostičky spustí pád všech, se vnucuje. Stoupenci Brexitu budou slavit že dosáhli nezávislosti a svobody ale je to klasický případ svobody od něčeho a svobody vedoucí k nejistotě. Teď bude zajímavé sledovat, co bude dál, protože o tom jsme se od bojovníků proti děsivé diktatuře Bruselu moc nedozvěděli. Na rozdíl od lidí má o výsledku britského referenda celkem jasno libra. Její hodnota odráží bez ohledu na barevné plakáty důvěru lidí. Libře se to nelíbí. Je na nejnižší hodnotě od roku 1985. To první, co se stane, bude, že Britové – přinejmenším pro blízkou budoucnost – zchudnou.
Pravděpodobný scénář po odchodu Británie z Evropské unie je ten, že bude pokračovat rozdělení v Británii samotné. Stejně tak to poznamená celou EU. Až zmizí výrazná síla, která mohla pomoci reformě celého evropského společenství, může přijít postupný rozklad, kdy z celého projektu může zůstat jen jakési jádro kolem Německa a Francie, takže se vrátíme do padesátých let minulého století. Ani to ale není jisté.
Ještě včera byla řešením, jak se vyhnout další krizi, skutečná změna Evropské unie. Nikoli pouze takticky, aby se obrousily hrany, ale reálně, protože Unie má před sebou příliš velké problémy na to, aby stačilo něco pouze přejmenovat a všechno šlo dál po starém. Je jasné, že takový kolos, kde žije půl miliardy lidí ve velmi rozdílných zemích s rozdílnými kulturami, nedosáhne, aspoň ne určitě v historicky dohledné době, stejného pocitu identity, jakou mají lidé s národními státy. Unie měla být po nutných změnách konečně vnímána jako servisní organizace a ne jako pouhá nesrozumitelná a příliš byrokratická organizace. Po odchodu Británie jsou naděje na reformu nejspíš výrazně nižší.
Podle listu The Guardian mají lidé v mnoha státech Evropy už plné zuby bruselského vedení a evropského projektu a jsou rozzlobení na politické elity. Nedávný průzkum Pew Centre ukázal, že sotva polovina populace v největších deseti zemích Evropské unie má příznivý pohled na EU. Francouzi byli ještě rozčarovanější než Britové, 61 procent z nich mělo nepříznivý pohled na Evropskou unii – ve srovnání s 48 procenty Britů. Podle Guardianu krize důvěry explodovala právě v okamžiku, kdy se Evropská unie pokouší prohloubit integraci, aby odpověděla na dvojí krizi a to migraci a problémy eurozóny.
Tyto otázky pravděpodobně postaví země Evropské unie proti sobě v dohledné budoucnosti. Že by se dospělo k nějakému kompromisu, který by uspokojil všechny, je nepravděpodobné.
Bývalý belgický diplomat De Ruyt tvrdí, že Evropská unie z politických důvodů příliš rychle přijala země střední a východní Evropy, kde byly mnohem nižší životní standardy. Dnes jsme podle něj náročnější a opatrnější. Není tedy pravděpodobné, že by nové země Unie přijala v příštím desetiletí. To ostatně bude teď málokoho zajímat, spíše se bude řešit, kdo všechno odejde. A co si vůbec počít s tou podobou demokracie, kterou máme. Nejde o to, že by byla tak špatná, ale že si to řada lidí myslí, takže může přijít doba všelijakých experimentů.
Máme obecný problém nedůvěry k demokratickým institucím, čehož je paradoxním výsledkem to, že lidé věří institucím, které nemohou nijak ovlivnit, jako jsou třeba v našem případě policie, armáda, soudy a rozhlas a nejméně důvěřuji Senátu a Poslanecké sněmovně, kde jejich hlas má nějakou váhu. Stejně tak se musíme smířit s tím, že silná byrokracie není jenom záležitosti Evropské unie, ale objevuje se také u národních států, protože je prostě rysem moderní doby. Předali jsme naše životy expertům, ať už to slovo znamená cokoliv. Z tohoto hlediska – přes všechny demokratické pokusy s přímou a nepřímou volbou, posouváním věkové hranice pro voliče a snahu voličů více naslouchat – stejně nedojdeme ke stoprocentnímu výsledku. Musíme se s tím smířit asi tak, jako že člověk nemůže létat vlastní silou jako pták.
Dobrého nás teď nečeká nic. Britové mají pozoruhodnou schopnost některé věci nezvládnout. Už nás obdařili Mnichovem, zpackaným Blízkým východem a dekolonizací a teď otevřeli Pandořinu skříňku, kterou hned tak někdo nezavře. Je to jako v tom příběhu od G. K. Chestertona, jak lidé rozbili lampu a teď ve tmě diskutují jak vyřešit problém tmy.
