Je to prostě tak, že se na nás v zahraničí dívají podle toho, jak vnímají našeho předsedu vlády a prezidenta republiky. A není to vnímání pro nás příliš povzbudivé. Babiš je vnímán jako největší čerpadlář dotací a daňových úlev mezi všemi evropskými politiky (a to ve zcela zjevném kolosálním střetu zájmů) a Zeman jako proruský a pročínský provokatér. Autoritativní oligarcha s nevyzpytatelným chováním a chřadnoucí loutka Kremlu. Smutné a devastující. K nálepce středoevropských potížistů se přidal punc sobecké vyčůranosti a nespolehlivosti v obraně základních společně sdílených hodnot. To dohromady snižuje naši váhu i důvěryhodnost, a škodí to nejen naší pověsti, ale i dobrým mezilidským vztahům a v neposlední řadě i vyváženému a předvídatelnému mezinárodnímu obchodnímu partnerství.
Nemohou to nevidět mnozí z těch, kteří se pohybují v otevřeném mezinárodním prostoru na nejrůznějších úrovních. Špatně se jim vysvětluje, kdože to ti pánové Babiš a Zeman vlastně jsou. Předseda vlády se drží svých populistických a pragmatických východisek – slibem nezarmoutíš, z cizího krev neteče, hloupý kdo dává a hloupější kdo nebere, nejlepší obranou je útok, a pak jeho obzvláště oblíbené : keď ste si ma upiekli tak si ma aj zjedzte. Prezident si vystačí se svými barrandovskými estrádními výstupy, kterými před časem oslňoval po půlnoci na mysliveckém bále ve Veselí. A je mu už asi jedno, že vyvolává oprávněnou bouři nevole. Ono ho to spíše zvráceným způsobem uspokojuje. Nejsmutnější politikův konec je ten, když vyvolává již jen směsici těchto tří pocitů – nejprve lítosti, poté výsměchu a nakonec pohrdání. A Zeman se prokousal až k třetí fázi. Sám sobě si píše nekrolog.
Politik, tím spíše státník, by se měl chovat tak, aby jeho chování mohlo být obecnou normou a tak, aby nečinil jiným to, co nechce, aby jiní činili jemu. Ono by to úplně stačilo. Ale chtějte to po někom, kdo podvádí celý život anebo po někom, kdo uznává jen sebe sama a své východní vzory. Tato mocenská dvojice rozděluje společnost brutálním způsobem, který nemá v naší historii obdoby. Náprava stavu společnosti bude dlouhá a namáhavá, a i tak je výsledek nejistý. Pokud se autoritativní sociopat uchýlí k dělení společnosti jen na své lokaje a na své nepřátele, tak vykopává nepřekonatelné příkopy. A to je bohužel naše současnost. Slušnost se prezentuje jako slabost a fakta jsou napadána slovy spiknutí, účelovka, kampaň a lež. Jak dlouho si to ještě necháme líbit? Kdysi platila zásada, že ti nahoře si dovolí jen to, co jim ti dole dovolí. U nás už to dnes neplatí? Někdy to vypadá, že už ne.
I ti dobře zabezpečeni a spokojeni spoluobčané by si měli uvědomit, že dnešní zadlužený jakoby blahobyt bude muset jednou někdo zaplatit. V lepších časech (nota bene zapříčiněných mimořádně pozitivními dočasnými vnějšími vlivy) myslí dobrý hospodář i na možné horší období. Ne tak naši dva letití kumpáni, tedy Jánošík se Švejkem, kteří tvoří dnešní trade mark ČR. Oni myslí jen sami na sebe a maskují to nejrůznější manipulací a podbízením se málo informovanému lidu. Mají k této produkci vlastní či spřízněná média, zdroje i oddané a dobře motivované lokajstvo, ale i ovládané státní instituce. Útoky na Evropskou unii, bojem s imaginárními migranty, dehonestací svých oponentů a vulgaritami pokleslé úrovně jen odvádějí pozornost a radují se z toho, jak jim vše projde.
Dobrou zprávou (přímo od zdroje) je to, že se tato produkce začíná zajídat i některým z ostatních domácích oligarchů, neboť jim již komplikuje jejich zájmy. Nechtějí s těmi dvěma padat do stejné kategorie, obhajovat neobhajitelné a v důsledku pak sčítat vlastní ztráty. Uvidíme. Nechme se překvapit. Platí to jednoduché rčení o tom, že čeho je moc toho je příliš. A to pak může přijít nějaký faktor X a nastane bod zlomu. Příkladů bychom v minulosti našli celou řadu. Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní.
