Do českých kin v září vstoupil dokumentární snímek Červená režisérky Olgy Sommerové. Zachycuje životní pouť světově proslulé operní pěvkyně Soni Červené, která letos dovršila dvaadevadesát let, ačkoliv by jí tento úctyhodný věk hádal málokdo. Dokument nehledá senzaci. Naslouchá moudré dámě, jejíž život byl plný tragédie ale také lásky a radosti z umění. Završuje triptych profilů českých žen, které se významně zapsaly do dějin 20. století. V minulých letech Sommerová představila filmy o Martě Kubišové a Věře Čáslavské.

Příběh Červené je vyprávěn velmi konvenčně. Sommerová si vystačí s přímou chronologickou linkou. S Červenou se vydává do míst, kudy prošly její malé dějiny. Ocitají se tak v bývalém koncentračním táboře Ravensbrück, kde byla za války vězněna její matka, v bytě v pražské ulici Na Struze, kde Červená vyrostla a kde je dnes shodou okolností badatelna Archivu bezpečnostních složek, obsahující spisy Státní bezpečnosti o její rodině, nebo v Borůvkově ústavu, kde se Soňa Červená narodila a kde po výslechu v roce 1948 za nevyjasněných okolností zemřela její matka.

Tíživá historie v dokumentu není prožívána pateticky. Aniž by z Červené vyzařoval chlad, smířenost s událostmi, které se odehrály před třemi čtvrtinami století, se zdá být naprosto přirozená. Své třinácté komnaty, zdá se, odemkla už dávno. Nemá potřebu o nich sáhodlouze mluvit a ani Sommerová jí nořit se do dávno odžité bolesti nenutí. Příběh plyne prostřednictvím výmluvných obrazů a civilního vyprávění.

Po krátké kariéře v Československu, mezi jejíž vrcholy patřila role Káči v Divotvorném hrnci a působení v brněnské opeře, přijala Červená v roce 1958 nabídku na hostování v berlínské Unter den Linden. Do západního Berlína přešla za dramatických okolností 4. ledna 1962. Následovalo angažmá na mnoha světových scénách včetně San Francisca. Po revoluci se vrátila do Prahy. Na konci kariéry se jí splnil sen, když stanula na prknech Národního divadla jako Milada Horáková a Emilia Marty v Čapkově Věci Makropulos.

S režisérkou se v jediné scéně dotkne i svého osobního života. Ačkoliv nikdy nezaložila rodinu, slova vyřčená na adresu jejího životního partnera zůstanou viset ve vzduchu déle, než ta pronesená o rodičích či kariéře. Sommerová se jí ptá: „Jaký byl?“ a Červená odpovídá: „Báječný. Jen jednu věc mi neměl dělat, že zemřel.“ Drama odehrávající se v několika sekundách této scény by jistě vydalo na celou knihu, člověk po detailech ale vlastně vůbec netouží.

Stačí mu vědomí, že na světě existují lidé jako je Soňa Červená. Extrémně talentovaná, oduševnělá, uměřená a krásná žena, která dokázala svůj život prožít a naplnit. Stejně jako Meda Mládková působí éterická Červená tak trochu jako zázrak v době, která nemá bytostí tohoto druhu nazbyt. A pak je člověk také rád za Olgu Sommerovou, která neexperimentuje a točí filmy tak, aby dala svým hrdinům maximální prostor pro sebevyjádření.

Včera vyšla v A2larmu recenze publicistky Kláry Vlasákové, nazvaná „Namísto žen vzdálené idoly“. Novinářka se v ní vymezila vůči prezentování Soni Červené jako „bezchybné bytosti“. Portrét byl podle ní natočen tak, aby vzbuzoval respekt a vážnost, a to je špatně. Sommerová navíc k hrdince nepronikla, nebo se o to ani nepokusila. Pouze ji postavila na piedestal, ke kterému musíme my diváci po celou dobu filmu bázlivě vzhlížet. Paní Vlasáková by upřednostňovala přístup, který by „problematizoval současné společenské nastavení a ukázal, že cesta vzhůru je otevřená pro každou z nás.“ Individualizace jednotlivých žen podle autorky dělá z feminismu ideologii, která je jen pro někoho.

Nu, je na každém, aby posoudil, zda Soňa Červená je nebo není bezchybná bytost. Respekt a vážnost svým životním příběhem zcela určitě vzbuzuje. Vyčarování tohoto dojmu by se chybující Olze Sommerové určitě jen tak nepodařilo. Proniknutí k hrdince si také každý může představovat různě. Je tady Aleš Cibulka zpovídající Lucii Bílou a pak je tady Olga Sommerová zpovídající Soňu Červenou.

Feminismus je bezesporu stále relevantním myšlenkovým směrem, který by ve společnosti měl podněcovat diskuze o postavení žen, přístupu k nim i o jejich materiálním a duchovním ohodnocení. Nejsem si však jistá, že má nebo by v jakékoliv podobě měl mít místo v příběhu Soni Červené. Svých úspěchů totiž nedosáhla „navzdory“ svému pohlaví ani „díky“ němu. Emoce, kterou může dokument diváka naplnit, je, myslím, velmi nekomplikovaná. Je to velmi intenzivně pociťovaný pocit hrdosti na českou operní pěvkyni. Někteří by se dokonce mohli i beze studu dojmout.