S cizinci je to těžké. Především proto, že „cizinec není našinec“ a jeho zvyky a chování jsou obyčejně v menším či větším rozporu s tím, co a jak dělají „pořádní lidé“. Situace, kterou prožívají naši západoevropští partneři v EU, se dramaticky liší od toho, co prožíváme v České republice. Máme štěstí, že nejsme konfrontováni s realitou západní Evropy a že nemusíme řešit skutečné problémy se skutečnou migrací. Nářek a bojovné výkřiky českých „vlastenců“ jsou proto trapné nebo směšné.

Česká společnost je jakoby polootevřená. Mnohem větší, uzavřenější a kulturně ještě homogennější je společnost japonská, Ta stojí před výzvou, která je dokonce ještě menší, než je dnešní česká realita. Vláda přesto vzala otěže pevně do rukou a přes povyk opozice protlačila Sněmovnou reprezentantů (Dolní komora) revizi zákona o kontrole přistěhovalectví a uprchlictví. Nová verze by měla začít platit od dubna 2019. Do té doby má být vypracován podrobný systém omezení, požadavků a regulací, který na jedné straně umožní snadnější rekrutování pracovních sil ze zahraničí a na straně druhé zabrání nekontrolovatelné vlně přistěhovalců.

Kritici poukazují na nedobré zkušenosti Německa a Jižní Koreje s praxí tzv. gastarbeiterů a na zneužívání dnes platného zákona o zaměstnávání cizinců (platy legálních cizích pracovníků pod zákonnou úrovní, utlačování zahraničních pracovníků, nedodržování bezpečnostních předpisů). Současně je svým způsobem vyzdvihována jiným zákonem povolená praxe zaměstnávání zahraničních studentů na zákonem omezený počet dnů ročně. 

Japonská populace stárne nejméně tak rychle, jako populace evropská, a pracovních sil – především v hůře placených profesích – se začíná nedostávat. Dosavadní řešení pomocí tzv. technických stážistů (většinou Vietnamci – téměř 110 000, Číňané, Filipínci, Thajci, Indonésané) je už nedostatečné a nevyhovuje po více stránkách. 

Nové znění zákona by mělo umožnit vznik státní agentury, která bude na proces dohlížet a řídit jej. Během pěti let by mělo do Japonska přijít 340 000 pracovníků ze zahraničí. Japonsko má 127 miliónů obyvatel, takže v každém případě půjde doslova o kapku v moři. Přesto už teď vyvolává diskuse, pochybnosti a výzvy, aby Japonci začali měnit své chování vůči cizincům.

Problémů a nezodpovězených otázek je ještě dost. Na rozdíl od dosavadní praxe dostanou někteří z přistěhovalců, po důkladné prověrce pracovní zdatnosti a schopnosti sžít se s japonským prostředím, možnost přivést si do Japonska i svou rodinu. Diskutují se varianty tohoto uspořádání a opozice kritizuje nedostatečnou připravenost předpisu i úřadů.

Japonci mají s cizinci problémy spíš kulturního a sociálního rázu. Jsou zdvořilí, ale s cizinci komunikují málo – proto, že sami většinou nemluví žádným cizím jazykem, ostýchají se a obvykle se jim chování a zvyklosti cizinců nelíbí. Podle jednoho z komentátorů „v Japonsku žije mnoho cizích občanů, kteří podporují naši společnost“, ale ta se k nim obrací zády: „Kromě malého počtu místních úředníků a obyvatel většina Japonců odmítá vzít na vědomí, že jsou součástí jejich života“. Podle něj a dalších autorů bude třeba důkladné vzdělat a poučit Japonce o „přínosu cizinců japonské společnosti“ a postupně je „přimět k vytvoření vstřícnější atmosféry“.

Bude to těžší, než se zdvořilý japonský akademik odváží vyslovit. Asi proto jako příklad uvedl jen neblahou zkušenost z 90. let s obtížným akceptováním přistěhovalců (svého druhu navrátilců) z Brazílie. Všichni byli potomky japonských emigrantů, kteří většinou přišli do Brazílie ve 30. letech minulého století. Jejich vnuci a pravnuci, mnohdy nepříliš „japonsky“ vypadající Brazilci, byli vnímáni jako marginální skupina s problematickým chováním (byli hluční, divně se zbavovali odpadků, parkovali, kde se jim zachtělo) a ani japonsky nemluvili dobře. Když byl svého času na návštěvě v Japonsku brazilský rezident Lula, chtěl se setkat se zástupci komunity svých spoluobčanů – pro něj to byli Brazilci jako každý jiný v zemi, kde jsou všichni odněkud. Japonskému protokolu tím způsobil nesnáze, protože pro ten se jednalo o lidi pocházející z té nejnižší vrstvy japonské společnosti, navíc silně smíšené s nejaponskými „rasami“.

Příkladů obtížné integrace nebo soužití s Japonci je ale víc. Do složité situace dostali Japonci své jihoafrické partnery ještě v časech apartheidu. Japonci byli v JAR „automaticky“ klasifikováni jako „Asijci“, čili až na druhém místě za „bílými“, ale před „barevnými“ a „černými“ (v JAR se jednalo o propracovaný systém s možností přezkumu a změny klasifikace). Japonská vláda si tehdy vymohla – pohrůžkou, že zastaví ekonomickou spolupráci s JAR – aby byli Japonci překlasifikováni na „bílé“. Jihoafrický rasismus byl extrém, ale o dosud ne zcela vymýceném japonském (a o čínském, korejském, …) rasismu se šušká, ale hlasitě se o něm nemluví. 

Ve srovnání s Evropou je japonská starost s migrací po všech stránkách zanedbatelná – jde o velmi málo přistěhovalců do početné a homogenní společnosti. Pro Japonce je to ale problém skoro stejně velký jako je případ evropský. Rovněž situace ČR je v Evropě výjimečná (na rozdíl třeba od Pobaltí a Balkánu už nemáme ani žádnou velkou národnostní menšinu), ale neznamená to, že to tak bude navždy. 

V EU by byl konstruktivní a proveditelný návrh promyšleného a strukturovaného postupu vůči imigraci vítán. Tím spíš, že za pár měsíců budou eurovolby a ty jen těžko dopadnou dobře pro stoupence politiky současné Komise. Komise v jiném složení a s jinou ideologickou výbavou ale migraci do Evropy nezastaví a nejspíš ani nezkrotí. Bylo by proto dobře, abychom místo vrtění hlavou a krčení rameny začali racionálně uvažovat, jak můžeme k nějakému řešení přispět (tábory nebo „detenční centra“ na africké půdě jsou jen výplody blouznění).

Zkušenost francouzská, španělská, portugalská, italská, belgická či německá a nizozemská (britská asi už nebude relevantní) je naprosto odlišná od té naší. Proto se jejich vlády tak snadno “smiřují“ s přítomností uprchlíků i migrantů na svém území. Je jim totiž jasné, že se problém řešit musí. A že to nepůjde ani hromadnými deportacemi, ani naivním přijetím každého, kdo se namane.

My jsme vlastně v opačném gardu. Jako Japonci, i Češi spíš odcházeli do ciziny, než aby se někdo stěhoval k nim. Češi a jejich potomci žijící v zahraničí mívají pohled dosti odlišný od těch, kteří u nás bydlí pořád na stejném místě a do světa jezdí jen občas na dovolenou. Nejde o dva stejně validní pohledy, a to z jediného důvodu – svět je „tam venku“. Budeme se muset přizpůsobit my jemu, aby on na oplátku akceptoval aspoň něco z toho našeho.