Příslovečná věta o našem národě (v originále Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande) od vojenského felčara Bautze dostihla Josefa Švejka při odvodu do c. & k. vojska. Dostavil se k němu na vozíčku a o berlích. Na Bautzeho otázku „Co vám ještě schází?“, kromě superarbitrování pro blbost, Švejk odpověděl: „Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla…“
V duchu této nejlepší tradice můžeme i dnes vidět nové a neméně legendární pokusy služby dychtivých prezidentských úředníků prokázat, že navzdory svým chorobám i věku pokračuje pan prezident v těžké službě vlasti i z nemocničního lůžka.
Zemanem až do roztrhání těla
Spolu se svým věrným Vondráčkem, a dnes již zběhlým kdysi „věrným“ Babišem, slouží lidu této země také až „do roztrhání těla“. Viděli jsme to dokonce nafilmované v televizi, i to velké úsilí a vypětí navzdory opatrnickému povyku lapiduchů ze špitálu, kteří nic ze státnických skutků nemohou pochopit.
Nejsme tedy, my Češi, žádní simulantenbande. Prezidentovi muži dnes a denně dokazují, co obnáší věrná služba churavějícímu vrchnímu veliteli, který i z lůžka koná bez ohledu na své zdraví, na svůj věk a na břemeno dosavadní služby. Je nadále schopen vtipkování i oběti, jakkoli nemoc jistě nepředstírá. Mohl by jistě ležet v nečinnosti, leč on nechce.
Je důležité, že i ti spiklenci ze senátu tento krásný důkaz státnické služby do roztrhání těla mohli spatřit spolu s celým národem, který zůstává v němém údivu a úctě nad výkony svého vrchního velitele.
Zanechme tedy malomyslnosti, úzkostného pištění pisálků a nepřejících feministek a aktivistek, a dejme státníkovi i jeho věrným čas všechno zařídit a zorganizovat po svém, bez zbytečných pochybností o míře nesimulované nemoci hlavy státu i schopnosti blízkých jeho nemoc překonat a konat i bez odpočívajícího a léčeného státníka.
Budeme se jistě pozastavovat v údivu nad jejich skutky a zásluhami, které zde ještě dlouho setrvají s námi.
Ochránit se před pokrytci
Slyšíme sice netrpělivé podupávání kočárových koní v parlamentní maštali, s novici chtivými vlády, ale upřímně, chceme a potřebujeme je vůbec? Nestačil by nám mocnář s jeho věrnými a blízkými, kteří nebudou váhat přetrhnout či roztrhnout své tělo i těla svých bližních?
Netlačme se do toho vidět, slyšet, rozumět a vědět všechno, co se na mocnářově dvoře a okolo jeho lůžka děje. Mělo by nám stačit, že koná, se sebezapřením a opřen o své nejbližší, ale koná… vše co lze.
Je třeba jeho i tuto zemi, naši vlast, chránit před nebývalými pokrytci, kteří by snad chtěli, aby konal podle zvyklostí nebo aby se svěřoval se svými trably, které jistě těžce prožívá. Leží a vládne, i když je bezvládný. Jen ti zlovolní senátoři by chtěli zbavit moci nejen jeho, ale i jeho rádce. Přitom jsou to právě oni rádcové, kdo tak vysoko drží prezidentskou standartu. Jen díky nim zůstává zatím senát v uctivé vzdálenosti od hradního majestátu.
Čím déle to všichni vydržíme, tím více se budeme společně, hluboce a dlouho divit. Na Hradě totiž nejsou žádní simulanti, ale velmi činorodí chlapíci, co potřebují využít každou minutu.
Text publikujeme s laskavým svolením serveru Hlídacípes.org.