Většina Čechů by sice byla pro legalizaci eutanázie, ale zároveň má obavy z jejího možného zneužití. Zjistil to průzkum agentury Kantar, který byl realizován v lednu pro spolek Fórum pro média, kulturu a civilizaci. Nejvíce se lidé obávají zneužití příbuznými, kteří by mohli být motivováni například snahou získat dědictví. Tuto obavu sdílí 69 procent populace. Druhou nejsilnější obavou je pro 64 procent lidí zneužití (byť třeba neúmyslné), kterému by stát nedokázal zabránit. Mohlo by se například jednat o tlak zdravotních pojišťoven kvůli nákladné péči o nemocné, nebo zneužití lidmi, kteří by o eutanazii rozhodovali.

Reprezentativního průzkumu, který zjišťoval postoje české veřejnosti k eutanazii ve smyslu legálního aktivního usmrcení člověka lékařem, se zúčastnilo 1500 respondentů. Výsledná studie se zabývá řadou témat, jako je spokojenost české populace se životem, zdravotní stav obyvatel, znalost pojmů, etické hodnoty ve společnosti a postoj veřejnosti k možné legalizaci eutanazie a s tím spojenými obavami.

Výzkum Kantaru se shoduje s výsledky, ke kterým dospělo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) na jaře loňského roku. Většina populace je pro legalizaci eutanazie. Podle Kantaru 77 procent lidí je pro a 22 procent proti. CVVM zjistilo prakticky totéž (pro legalizaci se vyslovilo 73 procent respondentů) a navíc je k dispozici srovnání s rokem 2019, které ukazuje patrný nárůst souhlasu z 66 procent na zmíněných 73 v roce 2023.

Zajímavé je, že z dalších dat plyne, že přes vysokou míru souhlasu je tu zároveň vysoká míra obav. Část výzkumu zaměřená na obavy ze zneužití eutanazie ukázala, že je ohledně případné legalizace pociťuje více než polovina obyvatel, konkrétně 15 procent se obává „velmi“ a 43 procent „trochu“. 

Zneužití eutanazie se obávají častěji ženy než muži (60 procent versus 54 procent) a zejména lidé věřící (72 procent mezi těmi, kteří se hlásí k nějaké církvi oproti 50 procentům mezi lidmi bez víry). Tento rozdíl je ještě patrnější při srovnání těch, kdo s legalizací nesouhlasí a příznivci (82 procent kontra 51 procent) a těch, kteří mají v okruhu svých blízkých někoho, kdo trpěl vážnou nemocí či na ni zemřel.

Specifickým tématem je možné zneužití ze strany samotných pacientů, tedy že by o eutanazii žádali lidé, kteří nejsou těžce nemocní. Že by něco takového mohlo hrozit si myslí třetina obyvatel Česka. Za rizikové lidé většinově také považují možnost omylu při posuzování stavu žadatelů, kdy by například nebyla rozpoznána deprese nebo jiná řešitelná situace (56 procent).

V Česku není legální žádná forma eutanazie provedené lékařem nebo asistovaná sebevražda. V zemích, kde byla legalizována, probíhá na základě již mnohaletých zkušeností debata o funkčnosti systému účinné kontroly daných pravidel a rozšiřování okruhu osob, které mohou o eutanazii žádat. Za kontroverzní se považuje posun od žadatelů, kteří byli nevyléčitelně fyzicky nemocní v posledních stádiích nemoci až k případům duševních nemocí, depresí a „únavy ze života“. Některé z obav, které podle průzkumu mají obyvatelé Česka, se zřejmě již do určité míry naplnily v zemích, kde byly eutanazie a asistovaná sebevražda povoleny nebo dekriminalizovány.

Zpravodaj deníku FORUM 24 položil výzkumníkům agentury Kantar otázku, jak si vysvětlit, že velké množství respondentů uvádí, že nad důsledky eutanázie nepřemýšleli, ale přitom uvedli, že jsou pro legalizaci eutanázie.

Dále čtěte

Plakát rozděleného Ruska vydělává Ukrajině na zbraně. Už máme 100 tisíc, přidejte se!

Tahle mapa, kterou vytvořil historik Petr Hlaváček, vzbudila velkou pozornost. Jedná se o přehled států severní Asie, v té chvíli…

Expert agentury Kantar Petr Šobotník sdělil: „Za mě to může být tím, že většina lidí nepřemýšlí analyticky a není tedy schopna domyslet dopad legalizace, na co vše by to mohlo mít vliv, otázka také je, nad jakými přesně dopady ti přemýšlející přemýšleli, mohl to být třeba jen jeden jediný, takže to může být hodně po povrchu nebo také hodně subjektivní. Naopak ti, kteří o tom nepřemýšleli, jsou tomu otevřeni, ale jsou si vědomi, že se parametry teprve musí nastavit, jen třeba neměli důvod nad tím přemýšlet.“

Další výzkumník Pavel Ranocha řekl: „Zjednodušeně řečeno, lidé si na to téma dělají názor už ‚na první dobrou‘, bez hlubší znalosti věci, a s dalšími informacemi ho nijak zvlášť nekorigují, protože posun v názoru mezi těmi, kdo o tom moc nepřemýšleli, k těm, kteří o tom uvažovali více, je malý.“

Mezi přitakáním legalizaci eutanázie a značnou mírou obav experti agentury nevidí zásadní rozpor. „Evidentně významná část zastánců je v tomto hodně opatrná a je si vědoma toho, že pravidla budou muset být nastavena po velmi důkladném zvážení možných dopadů.“

Kanaďané začali brzdit, pochybnosti mají i evropské instituce

O případech zneužívání eutanázie v Kanadě, kde je již řadu let legální asistovaná sebevražda, přinesl deník FORUM 24 informace v únoru. Tamní vláda odložila po značné nevoli veřejnosti rozšiřování možné eutanázie na psychicky nemocné pacienty. Docházelo totiž k nátlaku na chudší pacienty, aby se raději nechali usmrtit, než aby museli hradit nákladnou léčbu.

Pochybnostem ohledně možností účinně regulovat eutanázii tak, aby nedocházelo k fenoménu takzvaného kluzkého svahu se věnuje odborná publikace Eutanázie. Víme, o čem mluvíme?, která vznikla pod vedením ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky. V publikaci se uvádí, že na země, v nichž byla eutanázie legalizována, je upírána pozornost ostatních zemí, nakolik byly schopny eutanázii účinně regulovat. Výsledky přitom nejsou právě přesvědčivé.

„I když jsou podmínky pro provedení eutanázie nebo asistované sebevraždy definovány v legislativě každého státu poměrně jednoznačně, zkušenost ukazuje, že se ideu těchto zákonů nedaří naplňovat. Zvláštní komise pro kontrolu eutanázie, která byla ustavena v Belgii v rámci zákona o eutanázii, hned ve své první zprávě uvedla, že není v jejích možnostech kontrolovat všechny případy eutanázie a že je odkázána na čestnost zdravotníků. Tato komise také za prvních 10 let neposoudila ani jediný případ eutanázie jako neoprávněný nebo problematický a nepředala jej k trestnímu řízení. To z eutanázie dělá jednu z mála oblastí medicíny, kde oficiálně nedochází k žádným pochybením na straně zdravotníků, což působí přinejmenším podezřele. Ačkoli je v Belgii paliativní péče na vysoké úrovni, z dostupných dat je také vidět, že pouze 12 procent pacientů, jejichž život byl ukončen eutanázií, před smrtí konzultovali svoji situaci s paliativním specialistou. Evropský bioetický institut ve své hodnotící zprávě uvádí, že v Belgii se dá jasně vysledovat takzvaný efekt „kluzkého svahu“, kdy se během schvalování zákona mluvilo o tom, že eutanázie bude určena pro případy nesnesitelného utrpení a nevyléčitelné nemoci. V praxi se však ukázalo, že eutanázie je a bude prováděna i u pacientů, kteří nemají smrtelnou nemoc, velká část žádostí přichází od pacientů, kteří trpí několika různými poruchami (například senior se sníženou schopností pohybovat se kvůli pokročilé artróze a poruchami zraku a sluchu). Autoři zprávy se domnívají, že pokud by se od počátku argumentovalo takovýmto zacílením eutanázie, zákon by možná nezískal podporu pro schválení.“

Během doby, kdy je eutanázie legálně prováděna, dochází v daných zemích k rozvolňování podmínek a rozšiřování skupin, u nichž je eutanázie přípustná. V Nizozemsku tak podstupují eutanázii již i lidé, kteří jsou „unaveni životem“ a rovněž bylo přistoupeno k rozšiřování eutanázie na děti za souhlasu rodičů.