Z obchodů mizí mouka, cukr a trvanlivé potraviny, zdravotní roušky a respirátory jsou už vyprodané. Tak reaguje část českého obyvatelstva na informace o šířící se světové epidemii koronaviru. Přitom testy, kterými prošlo dosud jen asi 150 lidí, u nikoho nákazu neobjevily. Ukázalo se tak znovu, že Češi mají sklon k nesmyslné panice. Jde o vlastnost, kterou umí někteří politici dobře využívat ve volbách. Jinak je ale davový strach k ničemu.
Novinář Jan Moláček na Twitteru vtipně poznamenal, že se „Češi rozhodli zopakovat svoje parádní číslo z roku 2015″. Tehdy se podělali „z uprchlíků bez uprchlíků“. Tentokrát to opakují ve verzi koronaviru.
Vlna paniky se vzedmula po zprávách, že masivní opatření proti koronaviru přijaly italské regiony Lombardie a Benátsko, kde je už několik stovek nakažených lidí. To je samozřejmě důvod k různým formám ochrany, ale nikoli k hysterii a panice.
Ruku na srdce. Česko není ani zdaleka tak propojené se světem jako severní Itálie. Důvody k ostražitosti jistě jsou, ale ne k tomu, abychom vzali útokem samoobsluhy. Severní Itálie má jakožto silný průmyslový region intenzivní obchodní vazby s Čínou. Jde mimo jiné o celou řadu společných firem, nikoli o státní či prezidentskou politiku s jednostranným efektem pro čínskou rozpínavost.
V naší zemi máme dnes asi jen jednoho občana, jehož styky s Čínou mají tak přehnanou intenzitu, že by měl být okamžitě v preventivní karanténě. Je to prezident Miloš Zeman. Takříkajíc pro sichr. Hrozí u něj nemoci pocházející z dnešní totalitní Číny, které postihují zejména mozek. Je to vidět i na probíhající „misi dobré vůle“, na kterou prezident poslal do Číny svého kancléře Mynáře.
Zeman brojil proti imigrantům a šířil lži o tom, jak nás před nimi právě on tolik brání, vytvořil tím mezi lidmi podobně nesmyslnou paniku, kterou dnes v případě koronaviru sám odmítá. Na tom je vidět celková účelovost jeho metod.
Nejde vůbec o to, abychom nyní podceňovali rizika, která epidemie přináší i nám. Žádné ze současných vládních opatření nelze kritizovat, protože v případě zavlečení nemoci bychom se všichni ptali, co proti tomu vláda dělala. Média by ale měla mít tu zodpovědnost, aby nezesilovala vnímání hrozby u veřejnosti šířením falešné optiky. Úděl televizní reportérky, která musí strávit několik hodin na letišti v Brně, aby pak sdělila v dramatickém proudu zpráv, že se tam vůbec nic nestalo, vzbuzuje soucit.
Odborníci uvádějí, že v rozvinuté zemi s dobrou zdravotní péčí je pravděpodobná úmrtnost při zasažení koronavirem nižší než jedno procento z nakažených. U silně atomizované české společnosti, kde se lidé intenzivně potkávají jen v několika velkých městech, není pravděpodobný kritický scénář, při němž by byla zasažena výraznější část obyvatelstva. Nákaza je vážná věc, opatrnost zde má své místo zejména u starších a nemocných lidí ve městech, ale rozhodně nejde o středověkou epidemii moru. Proto je panika scestná a absurdní.
Po neustálém volání Poplach! nám hrozí, že nedokážeme rozeznat, kdy bude k poplachu opravdu důvod.
