Když prezident republiky zachází s ústavou jako s toaletním papírem, tak by bylo na místě ho masovými demonstracemi donutit k odchodu.

Když trestně stíhaný premiér v demisi opírá budoucí vládu o komunistickou stranu, která zlikvidovala právo, hospodářství země a morálku národa, tak bychom toho pána měli vyhnat z úřadu vlády soustavnými protesty a trvalou občanskou činností.

Měli bychom ho porazit politickými prostředky a už nikdy nepřipustit, aby v čele státu stál člověk, který byl komunistický udavač a který ukradl evropské peníze na svoji luxusní farmu.

Hrdý národ by neměl připustit takovou ostudu, jakou představuje Miloš Zeman a Andrej Babiš. A my se téměř nečinně díváme, jak tito lidé rozkládají demokratický a ústavní systém.

Jako bychom byli pouhými diváky u vlastního osudu.

Mentalita plebejců, kteří se starají jen o své nízké zájmy, je u nás mnohem rozšířenější než třeba u Poláků. Ti umí vyjít do ulic. Francouzi by stávkovali nebo postavili barikády. Američané by pořádali masové mítinky. Hlavně by se ale mnohem více lidí angažovalo v demokratických politických stranách a chápali by jejich smysl. A bránili by je před útoky autoritářů.

Kde se bere ten nedostatek sebeúcty a odvahy?

Je to nepochybně důsledek tíživé historie. Zkušenost mnichovského diktátu nebo sovětské okupace mohou pasivitu českého národa částečně vysvětlit, ale nemohou ji omluvit. Spíše jde o důsledek obecnějšího morálního pokřivení a nízké úrovně demokratického a občanského vzdělání.

V principu jde o základní otázku, proč je člověk na světě. Před lety jsem četl výsledky jedné ankety, v níž se tazatelé ptali českých občanů, co je pro ně na světě nejdůležitější. Češi se shodli, že je to POHODA.

Naše životní krédo pohody nás nyní vede k obnově komunistického mocenského vlivu, k pošlapání právního státu, v němž nelze u silného politického hráče nezávisle vyšetřovat jeho kriminální činy, a v naprosté pohodě sledujeme, jak prezident republiky mění systém státu z parlamentního na prezidentský a otevřeně slouží cizí mocnosti, která ohrožuje řadu našich spojenců.

Je to děsivé divadlo. A my sedíme jako diváci, kteří se obávají o svoji o pohodu. Měli bychom se přitom obávat o svoji čest a o svoji duši.

Je velmi nutné Čechy vyrušit z jejich pohody. Proberme se.