Andrej Babiš (ANO) FOTO: ČTK/Petr Kupec
FOTO: ČTK/Petr Kupec
KOMENTÁŘ / Víkendové regionální a senátní volby naznačily směr, jímž se příští rok může vydat české politické společenství. Návrat Babiše k moci by znamenal obrat k „neliberální demokracii“ maďarského typu a opětovné otočení kormidla zahraniční politiky směrem na východ.
Za hlavní problémy můžeme považovat mírnou početní převahu příznivců autoritářského vládnutí a různé formy nedostatečnosti v demokratickém táboře. Avšak přízrak Babišistánu se přesto nad námi nevznáší jen proto, že se oslabení příznivci demokracie nedovedou dobře politicky organizovat.
Ve skutečnosti ani značná část těch, kdo formálně patří k demokratickému táboru, nevidí v možné recidivě babišismu zásadní problém. Jestliže řada bývalých voličů ČSSD cítila sympatie s komunistickou tradicí, oháněla se hesly typu „Demokracie není posvátná kráva“ a sociální dávky pro ni byly o řád významnější než politická svoboda, podobnou situaci najdeme i mezi pravičáky.
Česká pravice 90. let se ve stopách Václava Klause nehlásila ke standardním západním demokratickým modelům. Na počátku si zvolila nahrazení starorežimní ideologie okrajovým hayekismem, ale to ještě nebylo všechno. Bližší kontakt s mladými členy ODS člověka obšťastnil třeba také oslavováním diktátora Pinocheta, fascinací italskou mafií či pozoruhodnou slabostí pro expanzivní čínský imperialismus. A „římský pozdrav“ Filipa Turka? Nic, co bychom už neviděli…
Jinak řečeno, sama polistopadová tradice české demokracie je kontaminována autoritářstvím. Na levici proto, že mnohým bylo zatěžko se rozejít s náhradním náboženstvím komunismu. Na pravici pak proto, že pro některé byla „pravicovost, jak ji definuje Klaus“ – tedy například s prokletím „levicových“ kuřecích řízků či snowboardu – podstatně důležitější než demokracie.
Málo reflektujeme, že perioda mezi odštěpením ODS od Občanského fóra až do tzv. sarajevského atentátu v roce 1997 byla obdobím nebezpečného kultu osobnosti nekritizovatelného Václava Klause. V některých členech a příznivcích nejsilnější vládní strany zůstávají minulé kapitoly zažrány natolik, že se jich ve skutečnosti nikdy nezbavili. Ještě stále je více než demokracie táhne údajné „autentické pravičáctví“ se „silným vůdcem“ (nikoliv lídrem). A jestliže pozorují „autentického pravičáka“ Viktora Orbána, funguje to. Nevidí na něm absolutně nic špatného či odpudivého. Ani pokud jde o nepřátelství k Evropské unii ani ve věci autoritářských způsobů.
Máme jen nalomenou demokratickou tradici
Když půjdeme na dřeň, slavná tradice československé demokracie vypadá mnohem méně působivě než v optice oprašovatelů národního mýtu. Masaryk zcela právem vyzvedával Karla Havlíčka Borovského, protože se svou zdravou skepsí a demokratickými instinkty představoval v celé tradici národního obrození naprostý unikát. Velké většině toho, nad co KHB vynikal, úplně chybělo demokratické cítění.
Měli jsme Masaryka, který byl ovšem z hlediska většiny obyvatel české kotliny instalován na uprázdněný trůn po expirovaném mocnáři Františku Josefovi. Z tohoto hlediska představoval „tatíček Masaryk“ opět jen předmět tradičního rakouskouherského státního kultu ve stylu starého Procházky. Je ovšem možné, že dav, který profesora zuřivě naháněl během hilsneriády, jej prostě nedokázal ocenit coby demokrata s heslem „Já pán-ty pán“, ale jedině jako nedosažitelného idola v pozici náhradního monarchy.
Ostatně samotný Masaryk přemýšlel o demokracii poněkud zvláštně. Peroutka si ještě před válkou všiml, že prezident už nezpracoval evropské kulturní impulsy závěru 19. století a v tomto ohledu zůstává archaickým myslitelem. A člověk nemusí být zrovna vyznavačem díla Karla Raimunda Poppera, aby mu při četbě Masarykových Ideálů humanitních sepnulo, že krajně elitářský platonismus představuje značně nepravděpodobný zdroj přemýšlení o demokratické politice.
K demokratické tradici se u nás běžně počítá Edvard Beneš. Ačkoliv ale šlo o Masarykova nejbližšího spolupracovníka, do historie se kromě řady fatálních praktických selhání zapsal zejména vypracováním možná vůbec první ucelenější teorie „hybridního režimu“. Ve skutečnosti to byl právě Beneš, kdo ústupem od demokratické politiky umožnil komunistům tzv. vítězný únor bez otevřené sovětské vojenské asistence. Gottwald jen dokončil, co za něj napůl udělal předchůdce. Jak si tedy máme vykládat oficiální uctívání Beneše po listopadu 1989? V jakém smyslu se „zasloužil o stát“, který dvakrát bez boje odevzdal totalitářům?
Slovenskou cestou?
Tragickou postavou slovenské demokratické politiky je rozbíječ Richard Sulík (SaS), proslulý tím, že úzké osobní a stranické ambice spolehlivě nadřazuje nad zájmy celého demokratického tábora.
Takových Sulíků ovšem při bližším pohledu na české politické scéně nacházíme celé pluky. Ten bezohledně bojuje proti zdanění hazardu, onen za nezdaněné tiché víno. Ještě jiný přihodí další miliónové dotace uřvaným agrobaronům, kteří byli líní se pojistit proti rozmarům extrémního počasí, zatímco stoupá daňová zátěž drobných živnostníků. Pak tu máme kohortu oddaně kopající za uhlobarony a tak dále.
Klíčové je, že podobným politickým podnikatelům se možná v jistý okamžik hodil apel mobilizace proti Babišovi, obecně však mezi nimi a jím neexistuje rozdíl podstaty, ale spíše stupně. Zacházet s veřejnými prostředky, jako by jim patřily, pro ně není tak úplně cizí myšlenka. Spíše by vám ještě soukromě sdělili, že to Babiš se svým pojetím nepřátelského převzetí českého státu „trochu přehání“.
A máme tu také otevřené konstatování sympatií ve vládním táboře. ANO prý „není nepřítel“. Jiní dokonce rovnou hovoří o možné koalici. Ať už to tábor příznivců Petra Fialy jakkoliv rozhořčeně popírá, tradice klausismu a opoziční smlouvy opravdu nezemřela.
Ti, kdo by měli českou demokracii zachránit před definitivním zbabišováním, mají k dispozici ještě rok času. Otázka však zní, nakolik jejich dosavadní neakceschopnost, selhání v boji s dezinformacemi a při deagrofertizaci reprezentují jakési opomenutí a nepochopení toho, co vlastně dělají – nebo nakolik se jedná o autentický projev skutečného poměru sil v táboře nominálních demokratů.
Kdyby chtěl Petr Fiala nyní přeřadit na vyšší rychlost, musel by si nejprve udělat pořádek v pražské a brněnské ODS, vyměnit nejedlého ministra spravedlnosti a několik dalších vládních „star“ typu Válka. Jenže vypadá to, že nic podobného si premiér snad ani nemůže dovolit.
Nelze tedy vyloučit, že syndrom selhání imunity české demokracie vůči autoritářským svodům zkrátka zašel příliš daleko.
