Česká dobrovolnice, která nám před měsícem poprvé popsala své zážitky z hranic (více zde), už měsíc „žije s uprchlíky“. O víkendech jim jezdí pomáhat, v týdnu pro ně organizuje sbírky a jinou pomoc. Eva Zahradníčková se nám svěřila, co ji k tomu vede i proč se domnívá, že jsme na pokraji války, a jak bychom jí mohli předejít. Naším cílem by podle ní mělo být lidi spojovat, nikoli rozdělovat.
Před měsícem jsi vyjela na svoji první cestu. Naprosto do neznáma. Od té doby se tvůj život převrátil vzhůru nohama. O víkendech vyrážíš za uprchlíky, přes týden organizuješ pomoc. Věnuješ tomu téměř všechen svůj čas. Proč? A co na to tvoje rodina? Máš čtyři děti, muže…
Já už vlastně nemám na výběr. Ona to původně měla být jen jedna cesta. Nikdo nečekal, ani já, že je to návykové a že to tak bude pokračovat dalších několik týdnů a konec bude v nedohlednu. Jely jsme tam s kamarádkou Nikol jen proto, abychom si ujasnily vlastní názor na migrační krizi a také trochu pomohly. Jenže už z první cesty jsme odjížděly s tím, že se vrátíme. Nemohly jsme tam ty lidi jen tak nechat. Ačkoliv musím přiznat, že už je to pro mě čím dál více namáhavé, brzdí mě moje tělo, které je prostě už opotřebované, jsem šíleně zanedbaná, stejně jako moje domácnost (smích).
To věřím. Sedíme právě u tebe v bytě, který je permanentně ve všech místnostech přeplněný věcmi. Pořád sem někdo chodí, telefonuje, každou chvíli tady někdo cizí spí…
Takhle to tady je poslední 2-3 týdny. Nějak se to nabaluje. Fungujeme vlastně 24 hodin denně. V noci třeba někdo zazvoní, že si potřebuje nabalit auto, tak si vezme pár pytlů, já mu je rozespalá předám a moc to ani nevnímám a až ráno si uvědomím, že tady někdo byl. Rodina si zvykla. Můj muž už se o mě ani nebojí, nepíše mi, jestli jsem dorazila, jestli jsem v pořádku. Ví, že jsem.
Už v tom ale nejsi sama…
Ne. Lavinu pomoci spustil můj první článek u vás. (Článek na Svobodném fóru četlo více než 120 000 čtenářů – poznámka redakce). Tolik nabídek jsem nečekala. První cesta nás totiž finančně úplně vyčerpala. Neuměly jsme v tom s Nikol chodit, nakoupily jsme už v Česku úplně zbytečné věci. Takže nás tři dny pomoci stály 30 tisíc a dalších 9 tisíc jsme daly na benzin, obě jsme se dostaly do minusu.
Já vím, žes kvůli tomu dokonce po návratu i něco prodala…
To je pravda. Prodala jsem jeden zlatý náramek, který jsem vůbec nenosila. Nemohla jsem doma říct, že jsem úplně vybílila účet.
Lituješ toho?
Ne. Já si celkově myslím, po těch zkušenostech, že mám zbytečně moc věcí. Ale všech, ne jen šperků, na těch mi vůbec nezáleží, ale taky oblečení a všeho. Takže už nekupuju nic. Jen jídlo. A hrozně si vážím toho, že si jdu večer lehnout do postele a že do ní můžu taky uložit své dítě. Moc dobře si uvědomuju, že to jednoho dne může skončit, že ukládám své dítě v míru do teplé postele.
Z čeho se tvé cesty financují teď?
Ze sbírky. Pomohli nám například nadace MUDr. Hassana Meziana, občanské sdružení Daveláček, organizace Mazaná Liška, buddhisté z kláštera Karunā Serena, katolická diecézní charita, židovské i arabské skupiny a spousta pomoci, a to jak finanční, tak materiální, je od mnoha jednotlivců. Ale už jsme taky chytřejší. Už nás napadne, že voda se dá napustit do kanystru z kohoutku a nemusí se kupovat a tak dále… Takže poslední cesta nás v pěti autech stála 21 tisíc. Ale každý si platil svůj benzin.
Máš taky založený transparentní účet…
Ano, to mi zřídil manžel. Doteď na něj přišlo celkem 96 tisíc.
Hodně lidí ti pomáhá, ale zajímalo by mě, jestli jsi kvůli svým aktivitám o nějaké přátele přišla?
O většinu. Spousta lidí mě odsoudila, a to i těch, u kterých jsem myslela, že to pochopí. Že aspoň budou respektovat můj názor, když já respektuji jejich. Ale získala jsem nové přátele a svět kolem mě se proměnil. Denně mám na Facebooku kolem 40 nových žádostí o přátelství.
Co ti píšou „noví přátelé“ do soukromých zpráv?
Jsou jen dvě skupiny, buď mě milují, nebo nenávidí. Takže mě buď povzbuzují, a to hodně a jsem za to vděčná a drží mě to, anebo mi nadávají. Píšou mi třeba: Ty islámská děvko, počkej, až tě podříznou.
Opravdu?
Jo. I horší. Taky mi často píšou, že jsem vlastizrádce.
Odpovídáš na to?
Co mám na to říct? Že jsem vlastizrádce, když pomůžu lidem, kteří nejsou české národnosti? Absurdní. Na to neodpovídám.
Co ještě ti píšou?
Všechno možné. Posílají mi „důkazy“ a videa, jak někde někdo něco… Ale já nemám čas to zkoumat. Kdo to natočil, co tam je, jestli to není hoax. Na začátku jsem se musela rozhodnout, jestli do toho všeho ještě budu řešit politiku.
A řešíš?
Ne. Nemám na to kapacitu. Soustředím se jen na jednu věc. Já nezměním politiku Ruska, nebo Spojených států, já můžu akorát vzít tu vodu a podat ji konkrétnímu člověku. To je tak všechno, co můžu udělat, a to dělám. Navíc, lidi se mě taky často ptají, co říkám na to nebo ono z islámu. Neříkám na to nic. Nejsem odborník na islám.
Dobře, politiku neřešíš, ale vnímáš lidi kolem pana Konvičky nebo Okamury?
Ano, zaregistrovala jsem je jako takový otravný hmyz. Konvička je podle mě regulérní psychopat, ten už je na léčbu. Okamura jen sbírá politické body, Hampl je člověk, který nikdy nic nedokázal, ten je tak průměrný a jako chlap nezáživný, že musel udělat něco šíleného, aby se zviditelnil… To je hrozně jednoduché nenávidět z pohodlí domova. Ale vzít ty krabice a jet tam za těmi lidmi, to už je náročnější, to je ta těžší cesta zviditelnění (smích). Ale pořád jsou to jen vši v kožichu, konvičkovci a spol., až si je lidi zvolí, tak to bude teprve průšvih…
Zdají se ti těžké sny?
Jo, strašné. Skoro každou noc. Žiju s tím denně. Nejhorší byla ta poslední cesta do Chorvatska. Tam je ta válka pořád cítit, ta nesnášenlivost mezi Srby a Chorvaty na hranicích…
Jak se to dá vydržet?
Musím si sem tam vzít něco na uklidnění. Ale taky mi pomáhají lidi. Třeba ti, kteří sem chodí, kteří u nás spí… Pro mě to není zátěž, mně to pomáhá.
Chodí dotazy, zda tě to ještě „baví“, i když to slovo asi zní divně…
Na jedné straně je to kromě výchovy dětí to nejsmysluplnější, co jsem kdy dělala, ale na druhé straně je to dost vyčerpávající, protože není vidět výsledek. Ti lidi jsou pořád někde, kde nechtějí být, a jsou na tom hůř a hůř. Není vidět výsledek a z toho na mě padá marnost.
Co ti to všechno dalo a dává?
Můj život se úplně změnil, a to k lepšímu. Nejen, že jsem poznala Syřany otevřeného srdce, ale potkala jsem spoustu lidí, které bych jinak nepotkala, a mám zážitky, které bych jinak nezažila.
Na tvých fotkách je ale vidět, že mezi uprchlíky nejsou jen Syřané…
Jsou tam i Afghánci a Iráčani. K těm jsem, to přiznávám, měla určité výhrady, protože mají jiný temperament, ale zase většina z nich byli chytří lidi. Nebojím se jich.
Viděla jsi mezi běženci nějaké černochy?
Ano, přesně tři. Za celou tu dobu.
Situaci sleduješ intenzivně, žiješ v tom už měsíc, vnímáš, jak se to mění, tak jaký je ten vývoj, jak u tebe, tak mezi těmi lidmi?
Každá další cesta je pro mě horší. Mám průjem, zimnici, bojím se, co zase uvidím, jak ti lidi zase strašně sešli. Pokaždé si říkám, že už to nepřijde, ale zase jsem v abnormálním stresu. Nejhorší je pro mě ta strašná bezmoc, že to nikam nevede…
Myslíš, že hrozí válka?
Ano. Jsme úplně na hraně.
A proč, podle tebe?
Protože pořád hledáme mezi sebou rozdíly. Nehledáme ty spojnice, ale to, co nás rozděluje. Ty seš černej, ty seš muslim, ty seš takovej, makovej… Někteří křesťané mí píšou, že jsem posedlá ďáblem. A do toho politika, která nás rozděluje ještě víc. Je to blbost. Mně přijde i blbost, že migrují podle někoho nelegálně. Vždyť ta planeta patří všem, to jen my jsme si vytvořili nějaké hranice. A migrace neskončí jen tak. Syřané jsou podle mě jen začátek té změny… za chvilku půjdou klimatičtí uprchlíci…
Bojíš se případné války?
Ani ne. Samozřejmě že bych ji nechtěla zažít, ale když jsem tam na místě poznala určité momenty, tak mě napadlo, že možná, když se oprostíme od hypoték a podobných hloupostí, co nás hrozně zatěžují, tak pak, jakmile řešíme jen to přežití, stává se z nás čistý člověk. Ale nevím… A znova opakuji, nechtěla bych to zažít. Myslím, že je i jiná cesta, jak se k tomu poznání dostat, než takto drasticky, tu šanci ještě máme.
Jakou cestu vidíš jako šanci?
Že si můžeme udělat takovou vlastní evoluci. Poučit se z toho, co už bylo, a neopakovat stejné chyby. Je jen na nás, jak budeme reagovat. Například zavření hranic není řešení. Způsobilo to jen zdržení a lidi se vyčerpali z peněz, které měli na tu novou existenci. O to větší problém teď bude je integrovat. Přijdou v hrozném stavu a bez peněz… tudíž logicky hrozí vytváření ghett a radikalizace.
Není tedy teď už pozdě?
Není! Vše se dá napravit. Ty, které jsme dovolili okrást, máme za povinnost bránit před chudobou. Byla bych ráda, kdyby se na hranice každý, kdo jen trochu může, jel aspoň podívat. Stačí na dvě hodiny. Aby si aspoň udělal úsudek. Věřím tomu, že spousta těch, kteří jsou teď radikální, by změnila názor. Stejně jako mnozí změnili názor po přečtení mých zážitků. To je pro mě velká motivace. Proto chci o tom všem taky napsat knížku. Kdyby to změnilo pohled dalších třeba jen deseti lidí, má to smysl.
Z tvého popisování jde někdy mráz po zádech, zažili jste tam někdy taky humorné chvíle?
Určitě, Češi jsou na to machři, v nejtěžších chvílích jsme na místě vytvářeli situační humor, aby nás to všechno úplně nesemlelo. Ale popravdě, spíš tam bylo všechno bizarní a absurdní. Jako bychom hráli v nějakém filmu. Jeli jsme třeba nějakou vesničkou a viděli hořet dům. Plameny šlehaly z oken a vedle na verandě seděla babička a kouřila. Zastavili jsme se a ptali se místních, jestli volali hasiče. Odvětili, že ne, že jsou 200 km daleko, a než by přijeli, dům by shořel. Tak jsme nabízeli, že tedy půjdeme hasit, vezmeme kýble a zastavíme to. Mávli rukou, že už je moc pozdě, požár je daleko. Ptali jsme se na tu sedící paní, kdo to je. To je majitelka domu, říkali, co má dělat, hoří jí dům, tak sedí a kouří… A podobně bizarních chvilek jsme tam zažili několik. Je to jiný svět. Svět ve světě.
