ROZHOVOR / „Je třeba si uvědomit, že mnozí teenageři se IT věnují na, dalo by se říct, profesionální úrovni již několik let, a tím fakt nemyslím, že hrají počítačové hry. V těch 16⁠–17 letech už získávají dejme tomu semi senioritu a my s nimi neumíme pracovat,“ říká Michael Kalista, předseda České IT akademie, která vytváří platformu pro spolupráci studentů a byznysu za dozoru učitelů, respektive jejich škol a samozřejmě také rodičů. Studenti v akademii aktuálně pracují na projektech například pro Škoda Auto, vytvářejí aplikaci pro ZOO Praha nebo mají za sebou spolupráci s nemocnicí Na Bulovce a Motolem. Kalista v rozhovoru pro deník FORUM 24 hovořil o tom, na jakém principu Česká IT akademie funguje, mluvil o svém pohledu na český vzdělávací systém nejen v oblasti IT, vysvětlil, kde podle něj zaostává a proč by škola neměla být primárně zdrojem informací.

Kde se vzala původní myšlenka akademie?

Akademii jsme zakládali před necelými dvěma roky s tím, že měla pomoci se systematizací a hlavně administrativně odlehčit při projektech, které jsme již v té době dělali na Smíchovské střední průmyslové škole a gymnáziu. To byla asi prvotní motivace. Na Smíchově pan ředitel Sáblík začal již před 15 lety bojovat s velkým nedostatkem IT učitelů a celkovou nekompatibilitou tradičního vzdělávání s digitálním světem.

Postupem času tak postavil systém, který je dnes schopný učitele generovat z řad studentů a absolventů této školy. Zároveň si díky tomu studenti mohou vybírat opravdu zajímavé projektově zaměřené předměty, které jsou často velmi provázané s praxí. Mně je 27 a patřím na Smíchově k té nejstarší generaci absolventů-učitelů, přitom nás tu takto spolupracuje víc než 60.

A jak tedy projekt vznikl?

Společně s tradiční výukou je na Smíchově velmi rozšířená práce na různých projektech. Panu řediteli Sáblíkovi se podařilo nastavit takovou atmosféru, která umožnila při škole vyrůst komunitě, která tam trávila víkendy, státní svátky, dny i noci. Přestali jsme zásadně rozlišovat mezi učiteli a studenty a začali jsme pracovat na nejrůznějších projektech, které nás bavily, dávaly nám nějak smysl a někdy jsme si u toho třeba i vydělali nějaké peníze.

SSPŠ udělala opravdu hype, dala příležitost dnes už velmi rozsáhlé IT komunitě a k tomu má technické vybavení, kde se dá ledasco prototypovat a i v malé sérii vyrobit, ale už jí trochu docházejí síly právě v tom managementu projektů.

Uvážíme-li, že vlastních projektů bylo dost, ale chyběl čas, protože jsme se u toho jak my absolventi-vysokoškoláci, tak i někteří samostatní studenti-středoškoláci museli i živit, nezbylo nakonec nic jiného než se rozhodnout, zda se od školy a její komunity oddělit, nebo vymyslet nějaký systém, který by efektivně umožnil dělat všechno, tedy učit, učit se, vymýšlet a realizovat vlastní IT projekty a u toho si i vydělat na pražský nájem.

Tak jsme to zkusili, založili jsme Českou IT akademii a najednou jsme se nějak spontánně začali šířit a fungovat i u dalších škol napříč ČR.

Jak si to fungování tedy můžu představit v praxi?

Česká IT akademie vytváří platformu pro spolupráci studentů a byznysu za dozoru učitelů, respektive jejich škol a samozřejmě také rodičů. To, co je trošku tragédie vzdělávacího systému, tak jak ho chápu já, je, že v IT světě máme na jedné straně byznys, kde nám chybí tisíce ajťáků, a na druhé straně školy, kde s nimi neumíme pracovat, a co hůř, dost často zašlapáváme velice originální nápady do země. Je třeba si uvědomit, že mnozí teenageři se IT věnují na, dalo by se říct, profesionální úrovni již několik let, a tím fakt nemyslím, že hrají počítačové hry. Oni modelují, programují, hackují někdy desítky hodin týdně(!), v těch 16⁠–17 letech už získávají dejme tomu semi senioritu a my s nimi neumíme pracovat.

Druhý velký problém je, že v uplynulých letech se některé firmy naučily chodit do škol a lovit tam zaměstnance. Pak se stávalo, že máte studenta, který ve 2. ročníku v 16 letech dostane finančně lepší pracovní nabídku, než mají třeba jeho rodiče. Pro šestnáctiletého člověka se pak velice špatně shání motivace studovat. To se v posledních letech dost zlepšilo, firmy si uvědomují, že takový člověk je pro ně dlouhodobě špatná investice. Role škol se sice změnila, nebo by se přinejmenším měla změnit, z pouhého předávání znalostí na jakési pískoviště, kde si můžete spoustu těch dospěláckých situací vyzkoušet, ale neznamená to, že je důležitost vzdělávání menší, spíš naopak.

Takže je zkrátka v tomto oboru vzdělávací systém zaostalý a nepropojuje dostatečně výuku s praxí?

Podle mého názoru se vzdělávací systém nepřenesl přes svou úlohu v posledních 150 letech a funguje tak, jako by hlavním zdrojem informací byla škola. Podívejte se, když budu chtít přednášku o tom, jak funguje procesor nebo klidně třeba nějaká chemická reakce či jaké byly dopady Velké francouzské revoluce, najdu na internetu desítky lepších přednášejících, než najdu u nás ve škole. Díky internetu vám fyziku můžou přednášet klidně třeba nobelisté.

Role učitele, nedej bože učebnice podle mě není v tom, aby byl hlavním zdrojem informací, vědomostí, a dokonce ani zkušeností, ale má to být člověk, který v tom procesu učení se studenty je a ukazuje jim, co zajímavého se v oboru dá dělat, je schopný je mentorovat, pracovat s jejich osobností, pomáhá jim najít talent a v neposlední řadě udržuje nějakou morálku toho, že se ve škole prostě pracuje/učí. Tradiční vzdělávání je totiž zoufale neefektivní věc. Milí učitelé, kolegové, zákazy nefungují, studenti vás neposlouchají, kolik z toho, co jim povíte, si reálně zapamatují?

Když se nad tím zamyslím, tak největší bolest je, že s informacemi neumí dnes pracovat většina maturantů gymnázií, ale co hůř, ani většina maturantů⁠–absolventů IT, jako by si nikdo neuvědomoval, k čemu nám ty informační technologie vlastně slouží.

Neumíme jim nabídnout žádnou reálnou alternativu, než že sedí ve škole, nedělají nic, nebo vlezou do korporátu a on tu jejich kreativitu do pár let zabije.

Bohužel si nemyslím, že by chyba byla jen v učitelích, jakkoliv si myslím, že z větší části mohou systém změnit právě oni, mnozí to dělají, ale takové to kritické množství, které spustí řetězovou reakci, je ještě hodně daleko. Náš systém bohužel není připravený na učitele, kteří se snaží. Například mně by se líbilo vzít studenty, učím i zeměpis, třeba do Centra architektury a městského plánování a strávit tam s nimi den. Na naší škole si to můžu dovolit, ale na jiných není možné zrušit jiné předměty kvůli takovému odbornému bloku, protože je tam zažito, že studenti mají prostě sedět v lavicích, přitom setkání s reálným světem je třeba může namotivovat k tomu, začít na sobě pracovat, probudit v sobě alespoň nějaký zájem.

To je častý problém i našich studentů, někteří ne že nevědí, co by chtěli dělat, ale dokonce tak nějak nechtějí dělat nic. A když se na to podíváte nějak uceleně, tak jsou to většinou lidé, kteří mají v tom svém životě málo zážitků. Škola přece může ten diktát sociálních sítí narušit, jde to, ale musí být minimálně stejně zajímavá.

My v IT tu pak máme obrovskou propast na trhu práce, zejména třeba v kybernetické bezpečnosti nebo AI a na druhé straně, dnes už se to nebojím říct, opravdu rozdílové ajťáky, klidně i v 16 letech špičky, kteří jako ajťácké elity mohou za 5–10 let obor táhnout dopředu, a neumíme jim nabídnout žádnou reálnou alternativu, než že sedí ve škole, nedělají nic, nebo vlezou do korporátu a on tu jejich kreativitu do pár let zabije.

Takže jste se rozhodl dát více prostoru studentům, aby se mohli zapojit do praxe v rámci školy…

V České IT akademii se snažíme udělat byznysový svět zábavný a postavit ho trošku, jak už jsem říkal o školách, jako pískoviště, tedy místo, kde můžete zkoušet slovníkem dnešních teenagerů „vařit“ téměř cokoliv, co se dělá i v praxi, a může se vám to povést, ale můžete se i spálit, ale nebudou to popáleniny 3. stupně a vy to budete moct brzy zkusit znovu. Obecně je to také o práci s chybou, kdy je potřeba, aby minimálně ve školách chyba nebyla sprosté slovo a automaticky neznamenala postih. Chybami se člověk učí, řekla by moje babička, ale rozhodně ne většina učitelů.

V akademii postupně přidáváme projektům vážnost a ukazuje se, že i neplnoletí studenti mohou pracovat na velmi vážných projektech, například na výzkumu s použitím virtuální reality pro Fakultní nemocnici v Motole, na gamifikaci korporátní strategie pro největší korporát v Česku Škodovku nebo třeba na oficiální aplikaci pro miliony návštěvníků ZOO Praha, a zároveň si mohou stavět své hydroponické farmy, rakety nebo natáčet vtipná videa.

Jak tedy se studenty pracujete?

Dáváme tomu řád, musí se dodržovat termíny, jsou nastavená nějaká pravidla, etická i morální… To, co v našem vzdělávacím systému chybí a zároveň to celé musíme dělat tak, že to studenty baví. V rámci České IT akademie je netaháme mimo školu a z větší části se snažíme pracovat přímo ve výuce nebo po výuce minimálně v areálu školy, aby chápali, že je to součástí školy a vzdělávání. Naši projektoví manažeři jsou učitelé.

Jasně, taháme byznys do škol, ale regulujeme ho, aby se nestalo, že student pracuje osm hodin denně a nestíhá kvůli tomu třeba nějaké předměty ve škole nebo koníčky či sociální život, ten je ve svém důsledku nesmírně důležitý.

Stavíme to i na kamarádské a soutěžní rovině. Chápeme, že toho mají někdy plné kecky, protože se třeba poprvé zamilovali, zatímco na ně nepřímo tlačí projekt, který děláme třeba se Škodovkou, která prostě nemůže ten dohodnutý termín změnit, a nikdo to probůh po těch firmách nemůže chtít. Od toho tu jsme my, tak jim dáme klid si to odžít, ulehčíme jim, my máme lidí dost, a pak, až budou připraveni, mohou do toho zas naskočit. To by přímo v byznysu samozřejmě nešlo. My máme však lidí dost, školy jsou dnes narvané a ti, kteří se už probudili, jsou po nových zkušenostech hladoví, můžeme si proto dovolit naše pracující dublovat.

Jak tedy spolupracujete i s dalšími školami napříč republikou? Jakým způsobem to dostáváte do jejich výuky?

Spolupracujeme s osmi školami. Je několik osvícených ředitelů středních škol, kteří mají vždy pár osvícených učitelů, ale nikdy to není většina. Dokonce si myslím, že SSPŠ je sice hodně rozdílná a unikátní, ale pořád ani tady není více než půlka osvícených učitelů, pořád tu zabíjíme spoustu potenciálu. Takže nám se v akademii osvědčilo jít do škol zespoda, protože nevíme, jaký je ředitel nebo učitelé a jak by přistupovali k pro mnohé „šílenostem“, které děláme s výukou.

Osvědčilo se nám jít do škol zespoda. Nevíme, jak by přistupovali k pro mnohé „šílenostem“, které děláme s výukou.

Je náročné jim to vysvětlovat, a tak je nejlepší, když to za nás udělají nadšení studenti, skrze které budujeme to podhoubí, studenti si to řeknou mezi sebou, teď jsme začali intenzivněji řešit i sociální sítě, a tak to postupně roste, až se to dostane i k učiteli, kterého pak onboardujeme s tím, že ho jsme schopni zaplatit, když to tam organizuje, protože my jako smíchovská základna s nimi můžeme být v kontaktu pravidelně jen online. Takže takhle postupně, po malých krůčcích zespodu rosteme. To tempo nám vyhovuje, snažíme se pracovat spíš kvalitativně než kvantitativně. Akademie není financována z žádných veřejných grantů či dotací. Jedeme čistě z toho, co si vyděláme vývojem, který pro firemní zákazníky zajišťujeme. Takže musíme růst organicky podle toho, co si můžeme dovolit.

Kolik s vámi spolupracuje studentů?

Stovky. Mohou s námi totiž dělat něco, co je baví, relativně brzo, dříve než absolvují vysokou školu. Ale pozor, ne všichni jsou hned placení.

A jakým způsobem jsou studenti odměňováni?

Hodně tlačíme na dobrovolnictví. Studentům, kteří s námi začínají v první fázi, spíš zaplatíme vybavení, materiál na jejich projekty, vezmeme je na výlety, a až když je na ně spoleh a chápou hodnotu svého času a práce, kterou dělají, jsou skutečně placení. Nicméně za uplynulý školní rok (září⁠–červen) jsme na výplatách studentům vyplatili přes 2 800 000 Kč, podělilo se o to podle své práce přes 70 nejpokročilejších studentů ze šesti různých škol. V následujícím školním roce chceme rozjet masivnější finanční podporu studentských projektů.

Studenti mají spoustu nápadů a většina jich umře, protože se nezvládne ufinancovat ani prototyp. Sehnat v Česku relativně směšné peníze na nějaký technický projekt totiž pořád znamená, že musíte dělat něco hodně netechnického, zpravidla projít nějakým pro ajťáky šíleným filtrem plným naleštěných, ale ve skutečnosti prázdných pdf a powerpointů. My své studenty známe a ověříme si je na několika projektech v průběhu jejich studia, pomohou nám vytvořit nějaký kapitál, který je pak fér mezi ně zase zpět rozdělit právě na jejich nápady.

V čem vidíte výhodu práce na projektech takto mladých lidí?

Student na střední nebo vysoké škole má obrovskou výhodu v tom, že ke spoustě řešení přistupuje velmi netradičně, protože neprošel žádným běžným zajetým procesem, a tak má v sobě tu neposkvrněnou kreativitu a inovativnost. Einstein říkal, že vynálezce je ten, který neví, že něco nejde, a prostě to udělá. V tom je i naše unikátnost.

Navíc co se týče té finanční stránky, akademie totiž umí komunikovat i s rodiči, když jde o zakázku na nějaký financovaný projekt, který zpracovávají teprve 16letí studenti. Mnohdy to totiž ta daná firma není schopná, nebo prostě nechce dělat.

Někdy jsme softwarová, někdy hardwarová firma, jindy reklamka. Máme out of the box myšlení. Některé nápady studentů mi přijdou šílené, dokážou ale vymyslet tak efektivní a kreativní řešení, že ho běžná konkurence nepřekoná a zároveň je použitelné i pro boomery.

A jak tedy řešíte projekty a finance?

Zkrátka jsme si původně řekli, že vezmeme projekty, které se firmám nedaří udělat, a oni nám zaplatí třeba 20 % z toho, kolik by je to stálo komerčně. Ale postupně jsme zjistili, že je to blbost. Naši studenti rozhodně nejsou levná pracovní síla, protože právě mají často to, co zaměstnanci ve firmách nemají. Takže dnes nějakou super levnou práci nenabízíme, nabízíme velkou flexibilitu a rozdílovou kreativitu hned v několika IT oborech. Firmy to stejně většinou vyjde o něco laciněji než v čisté komerci, ale my z té marže můžeme zapojit větší množství studentů do tohoto aplikovaného způsobu vzdělávání, ale i podpořit spoustu projektů a udělat nějaké dobro, třeba koupit vybavení těm, kteří si ho nemohou dovolit.

A jak projekty získáváte?

Hlad trhu je opravdu velký, pokud jste schopni úspěšně deklarovat, že dokážete projekt udělat, tak se nejspíš někdo, kdo to zkusí, objeví. Problém projektů, které děláme se studenty, je, že nejdou dělat ty nejmenší, protože na nich potřebujeme vlastně zaměstnat co nejvíce lidí, aby pracovali ve skupinách a vzájemně se mohli dublovat a učit.

Věděli jsme, že budeme potřebovat větší. Pomohla nám dobrá pověst SSPŠ, které magistrát nebo ministerstvo školství už delší dobu svěřují drobné IT, ale na poměry školství velké zakázky. Největší bylo asi kompletní technické a mediální zajištění veletrhu Schola Pragensis, to SSPŠ dělá již několik let. Tím jsme získali základní referenci a pak jsme si sehnali další mentory a kamarády, třeba pana ředitele Sáblíka nebo Jaroslava Lískovce, který při ČVUT zakládal Národní centrum průmyslu 4.0, tedy v podstatě to samé, co dělá Česká IT akademie, v případě NCP, ale na úrovni vysokých škol, v akademii ale klademe větší důraz na komunitu než na komercionalizaci projektů. Díky Jardovi jsme dostali například kontakt na Škodovku, kde jsme pak vyhráli výběrové řízení na vyřešení gamifikace korporátní strategie, což byl první velký projekt, který jsme rozjeli.

Nedávno nás oslovil Svaz lyžařů, to by byla bomba.

A myslím, že v momentě, kdy v ČR uděláte projekt se Škodovkou, slouží to jako dobrá reference a postupně začaly přicházet další. Přijde mi, že tu se Škodovkou vlastně dělá každý. Momentálně aktivně neoslovujeme firmy, oslovují ony nás. Nechci říct, že si vyloženě vybíráme, ale chceme, aby projekty byly kreativní, potřebujeme, aby studenty bavily.

Jaké spolupráce máte tedy za sebou?

Spolupracujeme na projektech se Škodovkou, Komerčkou, T-Mobilem, Lidlem, nemocnicemi Bulovkou a Motolem, děláme aplikaci pro pražskou zoologickou zahradu, bavíme se s dalšími bankami, existujeme jen něco málo přes rok, baví mě, jak to roste. Nedávno nás oslovil Svaz lyžařů, to by byla bomba, na hory jsem se letos podívat nestihl.

Co považujete za váš dosavadní top?

Největší radost podle mě máme z aplikace pro zoologickou zahradu. To se nám fakt hodně líbí, je to trošku sen. Pracovat v ZOO chtěla ve školce půlka týmu. Pražská ZOO je jedna z nejlepších a nejzajímavějších na celé planetě, málo si to tu uvědomujeme, ale je to opravdu celosvětově významná instituce. Spolupráce nám dává smysl, protože chceme ten zážitek pro děti i dospělé, když ji navštíví, udělat ještě zajímavější a modernější. Když už mají hlavně mladší generace telefony v ruce, chceme jim dát obsah, který jim pomůže udělat realitu zážitku v ZOO ještě zajímavější.

Základní verzi aplikace představíme již tento podzim, ale v dlouhodobém měřítku ji chceme rozšířit a vytvořit opravdu zábavnou aplikaci, kterou žádná ZOO na světě nemá a která zážitek posune tak, že budete mít pocit, že jste se teleportovali třeba do Afriky. Navíc tomu dodáme i vzdělávací úroveň. Chceme se na tom vyřádit a dáváme si na tom extrémně záležet.